Žil s justicí. Vážený motoristický advokát vydává novou knihu (rozhovor)

Vážený český advokát a specialista na právní pomoc v silniční dopravě, to je ve zkratce JUDr. Karel Friml, CSc. Vedle advokacie a lektorství se věnuje i literární činnosti – vydal několik knih a aktivně působil např. v nejprodávanějším automobilovém časopise Svět motorů.

Letos oslavil 85. narozeniny, přesto je stále aktivní a především nabitý pozitivní energií, kterou dokáže neuvěřitelně předávat ostatním. Vzhledem k období, ve kterém svoji profesi vykonával, tedy době hluboké totality od konce 50. let, člověk jeho pozitivní myšlení musí obdivovat. Přitom během vyprávění kolikrát nestíhá žasnout, jak fungovala justice za minulého režimu a bohužel, i 31 let po sametové revoluci, české soudnictví stále často funguje.

I proto se rozhodl vydat svoji další knihu s názvem „Žil jsem s justicí“, která je autorovým zamyšlením nad stavem světa, nad postavením právníků i každého, kdo se na výkonu spravedlnosti podílí, ať jsou to soudci, advokáti, znalci, svědci, či vězeňství. Pana doktora jsme vyzpovídali nejen kvůli jeho nejnovější knize, ale také proto, aby nám přiblížil svůj pohled na aktuální dění v silniční dopravě z pohledu práva.

Začneme obligátní otázkou – kdy jste poprvé řídil auto a jaký model? Předpokládám, že v době, ve které jste vyrůstal, nebylo běžné, aby otec jen tak synovi půjčil auto, třebaže na parkovišti nebo polní cestě? 

Můj tatínek mi auto půjčit nemohl, protože jsme žádné neměli. Tenkrát to bylo opravdu výjimečné. Své první auto jsem si koupil v pětadvaceti letech za dva tisíce: americký Jeep Willys, oskákaný snad ze všech armád. Taky jsem skoro nikdy nedojel. Dnes neuvěřitelné.

Jak se jezdilo za hluboké totality v americkém autě, navíc v největším symbolu druhé světové války, který bez nadsázky osvobodil Evropu? Neměl jste problémy s úřady?

Když jsem měl ten americký jeep, byl jsem ve vyhnanství v Chebu a bydlel v Mariánkách. Můj jeep byl zřejmě vyřazen z československé armády a už žádnou hvězdu na kapotě, jako má ten můj dnešní,  neměl. Kromě toho jsem byl v oblasti, kterou osvobodila americká armáda a lidé na jeep nebyli tak alergičtí jako by byli možná jinde. To na vysvětlení, že mne hned nezavřeli i s tím jeepem. Horší to bylo, když jsem si později koupil nabouraný Mercedes 300 D. I to nakonec soudruzi překousli a já přežil, i když to bylo samo o sobě auto na zavření.

Zdroj: osobní archiv

Co Vás přivedlo do světa spáleného benzínu, navíc v době, ve které neexistoval internet, motoristických časopisů vycházelo minimum a potkat zajímavé auto na silnici byl svátek, natož v tak nesvobodné zemi? 

Byl jsem posedlý motory od dětství. Proto jsem šel také na reálku. Jenomže tam jsem zjistil, že všichni, kdo stáli frontu na matematické nadání, talent a vlohy, mne předběhli – a na mně nic nezbylo. Tak jsem jako všichni ztroskotanci, co neumí počítat, šel na práva a k autům se vrátil zezadu. Kdybych si vymýšlel, řekl bych, že už tenkrát jsem viděl motoristický boom – neviděl! Jen jsem se držel svých zamilovaných motorů. A všichni mi tenkrát říkali – vždyť se s tím neuživíš! Jak se mýlili! Dnes už nemám kolem sebe nikoho, komu by auta neublížila – aspoň jim je ukradli…

Jakým autem jezdíte, co na něm máte nejraději a co byste naopak změnil? Případně jaké nejzajímavější auto jste vlastnil? A máte nějaký motoristický sen, který byste si chtěl splnit, ať už zážitek nebo vlastnictví konkrétního auta? 

Aby se kruh uzavřel a první auto bylo také poslední, koupil jsem si zase americký Jeep Willys. S tím jezdím rád, i když trochu svátečně. A pokud jde o můj sen? Kdysi jsem vymyslel, že budeme s kamarádem Kotrbou a Herrem v noci napravovat hloupé a chybné dopravní značení. Třeba jen s kýblem vápna: kde chybí přerušovaná čára, kde je naopak zbytečná, zvýrazňovat změny přednosti v jízdě a tak. A vždycky by to končilo v hospodě. Zjistil jsem, že by to byl jenom přestupek. To bychom nějak přežili. Snad bychom ale donutili úředníky k nápravě, až by se to rozkřiklo.

Jaký jste řidič? Máte rád svižnější jízdu, nebo řídíte spíš defenzivně? 

Jaký jsem řidič, to by musel posoudit někdo jiný. Za celý život jsem neměl jedinou zaviněnou nehodu, tak snad to tak vydrží. Určitě ale za volantem musím myslet za druhé, jinak sotva kdo přežije. I když i mne předpisy omezují, já je ale dodržuji, protože to jsou pravidla, která jako jedna z mála určil stát ne pro svou potřebu, ale pro prospěch těch, kterým se říká účastníci silničního provozu. Kdyby se tak jako mnozí řidiči chovali hráči fotbalu, při každém zápase by se všichni servali. Pohrdání pravidly se dřív nebo později vymstí. Onehdá jsem vezl drahý veterán kamarádovi a jel opravdu katolicky, aby se nic nestalo, když na mne v Korunovační jiný řidič křičel, jestli jsem v podmínce…

Jak jste se ke své unikátní profesi a specializaci dostal, navíc v době bezpráví, která  spravedlnosti vůbec nepřála?

Na to už jsem trochu odpověděl na druhou otázku. Neuměl jsem si představit život bez aut a motocyklů. A za socializmu byl – sice menší – ale přece jen provoz, v němž lidé dělají chyby, kradou a opíjejí se, takže bylo vždycky co dělat. A právní předpisy se aspoň v tomhle směru dodržovaly. Režim sice nepřál tomu, aby lidé toho o svých právech víc věděli, ale přesto se pro právní vědomí, myslím, dokonce dělalo víc než dnes. Ve Světě motorů mi umožňovali každý týden napsat něco o paragrafech, jednou za měsíc dokonce dvoustranu. Dnes o to nikdo nemá zájem. Ke škodě věci i řidičů.

Zdroj: osobní archiv

Jak probíhala taková typická silniční kontrola za minulého režimu a na jaké přestupky se policie zaměřovala? Jak takové přestupky zjišťovala a dokazovala v době neexistence či velmi omezené dostupnosti moderní technologie jako např. radarů nebo alkoholtesterů?

Policie se musela vždycky přizpůsobovat technickým možnostem: už když boural Vlasta Burian v Žitné ulici, policista rozhodl, že jel víc jak 6 km/h od oka a bylo. Za socializmu bylo silničních kontrol víc než dnes. Na výpadovkách kolem Prahy byly služebny – takové stavební buňky – a tam se kontrolovalo, zejména v pátek odpoledne, jestli jsou lidé v práci. Jinak ke kontrole sjetých pneumatik nebo při nedání přednosti policista zas až tak moc nic nepotřeboval. Bylo jich na silnicích hodně a měli respekt. Alkohol se zjišťoval dýcháním do balónku a zezelenáním trubičky. To už tehdy příslušníci VB měli. My máme sice dodnes pozůstatek socialistické prohibice, ale tiše tolerujeme menší množství alkoholu, protože krevní zkouška je drahá. Tak se snad už jednou dostaneme k otevřenému řešení, jako mají jinde. Alkohol sice na silnici nepatří, ale 38 °C teplota má stejné účinky na schopnost k řízení jako jedno promile. Přesto jsem neviděl policistu, že by řidiči dával teploměr (v době epidemie se to trochu posunulo). A přirozeně řidiče ovlivňují i jiné činnosti, jako je třeba kouření, sledování mobilu, dokonce televize a jiné.

Když řidič s přestupkem nesouhlasil, asi jen těžko mohl s „esenbákem“ na místě diskutovat. Existovalo něco jako správní řízení nebo jiný způsob, jakým se člověk domohl svého práva, nebo prostě musel za každou cenu strpět zlovůli příslušníka Veřejné bezpečnosti? 

Chování řidičů k policistům je u nás kapitola sama pro sebe. Ani dřív to nebylo lepší: pokusy podplácet, vyhrožování vysokými konexemi, útěky od nehody… To je jinde nemyslitelné. V Americe řidič zastaví, ruce na volantu, žádné sahání pro řidičák. Až si policista ověří, koho má před sebou, rozhodne. Bez dohadování a rovnou k soudu. Policista v USA nesmí brát peníze za pokutu. A taky si může řidiče ohnout přes kapotu a prohledat. To se sice u nás nedělalo ani dřív, ale k esenbákům jsme se chovali asi stejně jako dnes. S rozumným byla řeč, jinak rozhodovalo správní řízení.

Za minulého režimu platilo několik pravidel, která si dnes už neumíme ani představit, např. neomezená rychlost mimo obec nebo nepovinné poutání v obci. Byl silniční provoz v jistém směru svobodnější a volnější, daný jistě také mnohem nižší hustotou provozu?

Jistě to všechno odviselo od hustoty silničního provozu: v noci se jezdilo bez omezení rychlosti, v obci 60 km/h. Dlouho žádné bezpečnostní pásy nebyly, autosedačky pro děti také, až postupně jsme si zvykali na všechny ty vymoženosti, které zachránily spoustu životů. Přesto i dnes se s tím spojené povinnosti nedodržují. Jednou jsme dělali Auto-Moto-Revue reportáž, při které jsme kamaráda Kotrbu vstrčili do rakve a ptali se diváků, že když je tlačí bezpečnostní pásy, jestli už někdy leželi v rakvi. To by se dnešním útlocitným lidem zdálo příliš. Přesto se nepoutají. Dřív se ovšem jezdilo pomaleji, kdo tady měl opravdu silné auto… A provoz byl slabší. I tak byly ošklivé nehody a zbytečná úmrtí.

Zdroj: osobní archiv

Dnes se policie zaměřuje především na snadný výběr peněz, hlavně měřením rychlosti na přehledných úsecích či instalováním úsekového měření, která přinášejí milionové příjmy do obecních rozpočtů. Máte také ten pocit? 

Překročení dovolené rychlosti se hlídá a trestá všude. V Německu jsou už dávno na měřených úsecích kamery, které překročení zaznamenají. Policisté jednou za týden vyberou kazety a hříšníky obešlou. Jeli jsme na autosalon do Ženevy – po Německu skoro dvě stě, ve Švýcarsku ani o kilometr víc než bylo dovoleno. Rychlost vozidel zabíjí: vždyť snížením dovolené rychlosti v obci z původních 60 km/h na padesátku, klesl počet mrtvých významně. Mně také v leckterých úsecích předepsaná rychlost vadí – je vlastně stanovena pro ty nejnešikovnější. Je ale nařízena a je třeba ji ctít. Tak jako se respektuje ruka při fotbale. Ostatně je přece právě v kopané úplně hloupé a nepraktické míč kopat, když by bylo možné jej vzít do ruky a brankou proběhnout. Je to ale pravidlo a to dělá fotbal fotbalem. V silničním provozu to neplatí?

V dnešní době okamžitě dostupných zpráv, na základě kterých si každý ihned udělá svůj obrázek o pravdě, často nabývám podezření, že jsou některé mediálně sledované kauzy rozhodnuté už předem na základně společenské poptávky živené senzacechtivými médii, např. kauza Luboše Laciny, Dary Rolins apod. Jak to vidíte?

Právě pro množství nejrůznějších zpráv je stále obtížnější dobrat se pravdy. Komu se dá věřit? Rozporuplnost třeba právě kauzy Dary Rolins rozebírám v mé knížce. Prostě – jsme sice rovnoprávní, ale někteří jsou rovnoprávnější, jak už někdo řekl. Za zaviněnou smrt člověka dostat nakonec jen rok a půl zákazu řízení je mimořádné. Ať už to bylo jakkoli.

Co si myslíte o fenoménu tzv. „silničních pirátů“? Máte pocit a zkušenosti z advokátní praxe, že je to skutečný společenský problém, nebo jenom mediálně vděčné téma o výjimečných zkratech jednotlivců a jednoduchý způsob, jak dále „utáhnout šrouby“, což nakonec odnesou slušní řidiči v podobě vyšší policejní „buzerace“ za bagatelní přestupky? 

Jeden americký psycholog už dávno řekl: „Člověk řídí vozidlo tak, jak žije.“A opravdu: člověk se přece nezmění jen proto, že si sedne za volant. Ostatně víme, jak rychle se chodec, když usedne za volant, změní v nenávistného pronásledovatele chodců, jímž byl před chvílí. A tak dnešní frustrace, nervozita, spěch a agresivita se vlastně silou automobilu a motocyklu jen násobí. Agresivita na silnicích roste tak, jak roste ve společnosti. Krváky v televizích a filmech, knihy o násilí, trýznění dětí a seniorů – to všechno ovlivňuje i morálku řidičů. A soudní praxe se agresivitě věnuje jen zřídka: jak dlouho justici trvalo, než konečně začala ohrožování v silničním provozu posuzovat jako obecné ohrožení? Kdysi jsem četl německý článek, v němž autor hodnotil naše chování na silnicích. Až jsem se styděl, jak nás odhalil. Tehdy napsal: „V Československu nepochopili, že silniční provoz je výsledkem vzájemné spolupráce a ne vzájemného boje.“ Za víc jak třicet let se to nezlepšilo. Na silnici jsme nepřátelé, protivníci, konkurenti. Proč?

Zdroj: osobní archiv

Velké množství řidičů má pocit, že když dodržují rychlost, tak jedou bezpečně, přitom se nevědomky dopouštějí takových nešvarů jako jízdy v levém pruhu, otravném svícení mlhovkou, blokováním křižovatky či špatného parkování a naprostým vrcholem je neschopnost uvolnit místo houkající sanitce. Neměla by se policie více zaměřit na tyto „Mirky Dušíny“? Jaké nešvary za volantem považujete za nejhorší? 

Kdysi se jedním dechem vyslovovalo: bezpečnost a plynulost. Dnes je to s plynulostí na štíru. Jako je nebezpečné přehánět, stejně nebezpečné je silniční provoz rdousit. Myslím, že jádrem neutěšeného stavu na silnicích je to, že se potkávají lidé, kteří jedou příliš rychle a ti, kdo jedou příliš pomalu. Jsem přesvědčen, že kdyby řidiči využívali rozpětí předpisů, že by ubylo těch, kteří spěchají i těch, kteří provoz brzdí. Ostatně když kvůli chybujícímu řidiči dojde k nehodě, čekají pak hodiny v koloně všichni. Takže kdyby si uvědomili, že všeobecné dodržení pravidel umožní plynulou jízdu, sotva by jeli příliš rychle nebo příliš pomalu. Policie se na hříšníky zaměřit nemůže, když těch dopravních policistů je poskrovnu: na 100 000 obyvatel máme jen 50 dopravních policistů. Také je na silnicích sotva potkáte. A mám-li se vrátit k fotbalu: jak by to vypadalo na hřišti, kdyby nebyli rozhodčí? Asi by se to všechno popralo už u vchodu. A policisté jsou přece takoví rozhodčí. Když chybí, leckdo na to spoléhá. Za nejhorší za volantem či řídítky motocyklu považuji nepozornost. Řízení vozidla je třeba věnovat čas, pozornost, soustředění. Jinak je ve vteřině malér. Také nikdy nebylo tolik vjetí do protisměru. Proč asi ? Řidiči spěchají, telefonují, hledají v navigaci, tiráci si dokonce vaří za jízdy polévku, dívají se na televizi – to přece nemůže dobře dopadat. Potíž je v tom, že to zpravidla odnese někdo jiný.

Česká republika nemá dobrou pověst co se týče kvality silnic. Jedním z nejpalčivějších problémů, který pozoruji, je přehršel či nelogičnost dopravního značení. Jak mám jako řidič a potažmo i občan mít důvěru v úřady a zákonodárce, že nastavují pravidla, kterými se máme řídit, správně, když vidím ten, s prominutím, bordel? 

Pokud jde o kvalitu silnic – tu samozřejmě zhoršuje stoupající provoz, na který mnohé z nich za Marie Terezie nebyly stavěny. Jen mi vždycky nebylo jasné, proč si řidiči nechají líbit ničení svých aut. Ani silniční zákon nevylučuje náhradu škody. Jen jsme si na to všechno jaksi zvykli a nikdo se o svou škodu nebere. Dopravní značení je kapitola sama pro sebe. Pamatuji jednu rakouskou vesnici, kde dělali kanalizaci. Proto odstranili i všechny dopravní značky. Když kanalizaci dodělali, obec zjistila, že na osazení dopravními značkami už nemá peníze. Tak dali jen tabule se začátkem a koncem obce. A výsledek ? Dopravních nehod ubylo o polovinu! Takže kdybych byl zákonodárcem, můj zákon o provozu na silnicích by měl jen dva paragrafy: ten první by přikazoval, po které straně se jezdí, ten druhý, že se nesmí nic stát. Každý by musel dávat pozor…

Není problém v nastavení hloupých zákonů, kdy řidiči spíš než aby sledovali provoz, vyhodnocovali situace a používali vlastní úsudek, jenom slepě sledují tachometr, aby náhodou nedostali někde pokutu za bagatelní překročení rychlosti? Není naopak tento přístup úřadů paradoxní a produkující jenom řidiče hloupě dodržující pravidla, aniž by přemýšleli, jaký měli původní význam? 

Už jsme o rychlosti mluvili. Dnes už jsou vychytávky jako mají piloti nadzvukových stíhaček – head-up display – kdy se rychlost promítá na čelní sklo. Už netřeba hlídat vlastní tachometr. Sám jsem si koupil zařízení, které rychlost na čelní sklo promítá – za pár korun. Když jsem to chtěl originál v servisu, chtěli s výměnou palubního počítače skoro dvacet tisíc. Ostatně nechápu, že všechna auta mají na tachometru 20, 40, 60, 80… kilometrů, ačkoli důležitá je padesátka, devadesátka a stotřicítka. Ty na tachometru musíte lovit. Také mi není jasné, proč s překročením povolené rychlosti není spojeno nějaké upozornění řidiče – signál, blikání nebo tak něco. Vždyť už jde mít v autě už skoro všechno. Když ale řidič za jízdy stihne kouřit, ladit rádio, hledat v navigaci nebo v mobilu, vařit si polévku nebo koukat na televizi, snad stihne i hlídat rychlost. A o té jsme už mluvili. Pravidla (i o rychlosti) se mi nemusí líbit, tak jako se mi nemusí líbit jezdit po pravé straně. Bez pravidel ale není civilizace.

Zdroj: osobní archiv

V úvodu svojí nové knihy „Žil jsem s justicí“, kterou letos vydáváte, mě zaujala příhoda se soudcem u oběda, který pravil: „Víte, pane doktore, mám někdy výčitky svědomí, když ty lidi zavírám za mříže – a ani jsem ten spis nečetl…“ Tomu se snad ani nechce věřit!

Tím jsem samozřejmě nechtěl říct, že soudci spisy nečtou. Vím ale o tlaku, který je na ně vyvíjen: trestním příkazem odsoudila soudkyně kluka, který s dodávkou odbočoval Na Františku, právě když ho přes dvě plné čáry najednou předjížděl motocyklista. Při střetu těžce zraněn. Tím příkazem dostal nějakou podmínku a zákaz řízení. Pro řidiče profesionála katastrofa. Podali jsme odpor. Náhodou jsem potkal na chodbě před hlavním líčením soudkyni a říkám: „Vždyť ten kluk je nevinný!“Odpověděla: „Já musím za měsíc skončit 30 věcí, nemůžu se s tím párat!“ Pak po hlavním líčení, které trvalo půl dne, hocha zprostila… Poučení: měla svědomí. A další: spravedlnost je jen pro ty houževnaté a co se nedají.

Jak je možné, že úřady dostanou jinak slušného řidiče do situace, kdy přijde o řidičák (např. nedávná kauza policistů falšujících zkoušky na alkohol), na druhou stranu ale nejsou schopné zabránit zdrogovanému recidivistovi s desítkami zákazů řízení, aby usedl za volant? Z toho poté pramení zbytečné policejní honičky, které ohrožují veřejnost.

Byl jsem za ředitelem dopravní služby a říkám: „Co děláte, když máme taky za čtvrtek 6 mrtvých? A chytnete holku, co má devatenáct zákazů řízení a dělá si z vás legraci?“ Řekl mi: „Policie není odpovědná za to, co se děje na silnicích!“ Ptám se kdo tedy a slyším: „My jsme malí páni, hrajeme kartami co rozdal někdo jiný…“ Co na to říct? Zase je to o tom, že je dopravních policistů málo. A že na někoho platí jen tvrdé tresty. Nedávno mi říkal můj známý, že ho chytili, když jel tři sta. To je prostě moc – ti ostatní s takovou rychlostí ani nepočítají. A myslím si: kdyby takový řidič za ty svoje tři stovky za volantem dostal pokutu sto nebo dvě stě tisíc, že by si to příště rozmyslel. Vždyť se přece neříká nadarmo že nejcitlivějším místem na mužově těle je jeho peněženka. Když vyjdete v USA od soudu, hned naproti jsou dvě tři banky. Půjčují lidem na peněžité tresty a na kauce. U nás mají lidé skoro dva biliony půjček na hlouposti, na dovolenou, na Vánoce! Tak ať si půjčují na pokuty. A co víc: za mnohé mohou pojišťovny: zvyšují nám pojistné, že mají se škodami příliš velké výdaje. A zase – nemusím ve všem hledat Ameriku – ale tam ihned pojišťovna zvyšuje pojistné za povinné ručení, jakmile se řidič dopustí přestupku. Je to prostě rizikový řidič! Proč by ostatní měli pořád (solidárně) platit za ty, kdo se neumí na silnici srovnat? Když jsem o tom mluvil s Ing. Mrázem, generálem Kooperativy, řekl, že to jeho pojišťovna nemůže udělat z konkurenčních důvodů. Tak proč to neprosadí Česká kancelář pojistitelů? Jsou to prostě zkostnatělé zajeté poměry, které líní úředníci nechtějí změnit. Totéž platí o soudech: namísto hloupých podmínek, z nichž si lotr stejně nic nedělá, peněžité tresty. A případně i propadnutí auta. To všechno právní řád umožňuje, jen je to pro úřady moc práce. Tak i proto se zabíjíme.

Policie a úřady často překrucují zákony nebo vyloženě lžou, např. slavná aféra policisty, který chtěl pokutovat řidiče za sjeté pneumatiky, jejichž dezén ovšem nezměřil zákonným způsobem, ale k výsledku dospěl, jak sám humorně uvedl, „mozkovým myšlením“. Řidič se potom musel dlouho odvolávat, než se domohl spravedlnosti. Setkáváte se často s praxí naprosto bohorovného překrucování práva ze strany policie a úřadů? 

Jsou někdy případy, řekněme zvláštní. Chytili řidiče, kterému naměřili 0,32 promile zbytkového alkoholu ze včerejška. Přitom se potichu 0,3 promile jaksi zvláštně toleruje, prohibice neprohibice. Pro ty dvě desetiny řidič ztratil práci, pak ještě měl komplikace když řídil, ačkoli nevěděl, že správní rozhodnutí nabylo právní moci doručením do datové schránky jeho advokáta. Ani to vědět nemohl. A byl další postih, další pokuta a zákaz řízení. Došlo to až k Nejvyššímu správnímu soudu: ten bohorovně uzavřel, že každé množství alkoholu snižuje řidičské schopnosti. Na můj dotaz, zda tedy i 0,000000000001 (nebo kolik nul) už jsme nedostali odpověď. Ani na to, že pak je ovšem zakázáno i nealkoholické pivo, na jehož plechovce si můžeme přečíst, kolik obsahuje přesto alkoholu. Tak bychom mohli pokračovat. Na druhé straně se potkám i s lidským přístupem, když v Ústí nad Labem domlouval odvolací soudce dopravnímu hříšníkovi: „Pane obžalovaný, tak už toho ježdění nechte! Vždyť vy na to vůbec nejste.“ To když stál už počtvrté pro zaviněnou dopravní nehodu před soudem.

Zdroj: osobní archiv

Vaše kniha začíná citátem ombudsmana JUDr. Pavla Varvařovského: „Z práva, které bylo lidmi vymyšleno jako prostředek k nastolení míru, se stává klacek.“ Někdy mám pocit, že jsou dopravní předpisy schválně nastavené tak, že jsou opravdu spíš klackem na slušné řidiče než prostředkem k tomu, abychom na silnicích všichni dojeli bezpečně do cíle. Jak to vidíte? 

Někdo mi poslal přehled, kolik slov měl Archimedův zákon, kolik desatero přikázání, kolik americká Deklarace nezávislosti a kolik směrnice Evropské unie o banánech: od několika vět po víc jak 4 000 slov. A tak je to se vším: za socializmu byly celkem za 40 let tři dopravní vyhlášky o pravidlech silničního provozu. Náš zákon o provozu na silnicích už má přes 4 000 novel, změn a dodatků! Kdo si to má pamatovat? Když něco píši, musím si zjistit, zda to ještě platí. Jak to má vědět prostý občan? Současná tendence všechno zreglementovat a zarámovat do právního předpisu je chybná. Vždyť už staří Římané říkali, že čím horší stát, tím víc zákonů. Že by to dnes neplatilo? A bývalý ombudsman dr. Varvařovský to vyjádřil jedinou větou! Klobouk dolů!

Co si myslíte o objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla za přestupky? Ve světě je to trend, není to už ovšem velký zásah do našich práv, navíc pouze za účelem vyššího výběru pokut obecními úřady, které si, místo aby přestupek řešily předepsaným způsobem a zjišťovaly důkazy proti přestupci, usnadňují práci? Vrcholem je potom praxe, kdy úřady rovnou posílají Příkaz k úhradě určené částky pod heslem „nemusí pršet, hlavně když kape“, jelikož drtivá většina řidičů raději zaplatí relativně nízkou částku, než aby se pouštěla do zdlouhavé právní bitvy.

Jaký máte názor na stálé ukrajování životního prostoru motoristů, zejména modré parkovací zóny nebo přibývající cyklopruhy? Na jednu stranu je historické centrum Prahy a dalších měst malé a nemůže se donekonečna přizpůsobovat přibývající dopravě, na druhou stranu je systém parkování naprosto nekoncepční, stejně jako zbytečné cyklopruhy a cyklostezky. Řidiči jsou jednou z nejvíce daněných a regulovaných skupin obyvatel, přitom finanční prostředky do obnovy a rozšiřování infrastruktury se nevracejí v takové míře a řidiči jsou stále silněji kráceni na svých právech. Neměli by se nějak více bránit?

Kdybych byl aspoň o trochu mladší, založil bych AUTOSTRANU. Myslím, že by na to řidiči slyšeli víc než na ty pidistrany co jich jen máme. A poslanci? Který z nich se snad motoristů zastal? Pamatuji velkou rakouskou akci s plakáty Brouka s kravským vemenem a s nápisem: „Automobilisté – dojná kráva státu!“Platí to snad i u nás? Města ani silnice se nedají nafouknout. U nás jsou registrovány skoro tři miliony vozidel. I ta musí někde stát. Přitom se parkovací místa nijak odpovědně nehledají. Já jsem kdysi přemlouval šéfredaktora Světa motorů, aby vytroubil akci v, níž si každý může najít a případně upravit své parkovací místo. Vím, kolik je prostorů, kde by se mohlo stát. Kdyby si každý takový zájemce o vlastní místo k parkování upravil – jistě při respektování stavebních předpisů a se souhlasem úřadu – určitě by jich přibylo. A měl by pak třeba po nějakou dobu toto „své“ místo vyhrazeno a parkoval by zdarma. A to je jen malý střípek. Sám jsem přesvědčen, že úřad spíš myslí na to, jak řidičům parkování i jízdu ve městě znepříjemnit a z města je vytlačit. Při tom ale každý úředník chce mít ráno svůj rohlík a doručenou zásilku. Tak je to zbytečný a neustálý boj o parkování, o vybrané pokuty, o riskování a postihy.

Zdroj: osobní archiv

Poslední dobou se rozšiřuje trend palubních kamer pro případ záznamu dopravní nehody. Bohužel se často stává, že uvědomělí občané udávají ostatní řidiče policii a „práskají“ na ostatní podobným způsobem, jako za minulého režimu domovní důvěrníci. Není přece tohle práce policie? S tím souvisí i všudypřítomné městské kamery. O takto rozsáhlém dohledu nad silničním provozem a potažmo individuálním pohybem osob se nesnilo ani nejzapřísáhlejším komunistům.

Kdyby za socializmu byla dnešní technika, asi by se nedal přežít. Není to přece jen o podchycovaných údajích v silničním provozu, jde o kontrolu života vůbec. Podívejme se do Číny – identifikují tam jednotlivce i jen podle obličeje a otisků. Bez kamer se už asi neobejdeme, jde spíš o to, jak se údaje dají používat či zneužít. V minulém režimu byla přece i Pomocná stráž VB – skoro se stejnými pravomocemi oznámit přestupce. V Benátkách měli občané ve středověku na Dóžecím paláci schránku kam mohli házet anonymní udání. Takže nic nového. Jak se vyhnout postihu jsme si už řekli. Trochu se víc ukáznit, víc myslet, dát víc na pud sebezáchovy. Lepší přijít o pár vteřin než strávit věčnost na onom světě. Někde jsem zachytil: denně zemře na světě při dopravních nehodách tolik lidí, jako by se potopily dva Titaniky. Přitom se na potopení té zaoceánské lodi vzpomíná dodnes. Ti mrtví na silnicích jsou zapomenuti. A nejde jen o ně: spočítal jsem, že ve svých všech důsledcích nás dopravní nehody stojí ročně půl státního rozpočtu (tedy ještě toho nezadluženého). Cožpak ani to žádného z politiků a národohospodářů neprobudí?

Silniční kontrola je vždy nepříjemný kontakt s policií, ať už řidič spáchal přestupek, či ne. Policisté jsou profesionálové v komunikaci, kteří přicházejí do kontaktu s řidiči několikrát denně, zatímco řidič zažije kontrolu zřídkakdy. Čtenářům doporučujeme s policií se zbytečně nebavit nad nutný rámec a v případě jakýchkoliv pochybností postoupit přestupek do správního řízení, zejména proto, že policisté jsou nadřízenými motivování v udělení pokuty a řešení přestupku na místě jim vyhovuje. Navíc řidič se může na správní řízení v klidu připravit a konzultovat situaci s právníkem. Jaký postup doporučujete a jak se při silniční kontrole chováte Vy?

Silniční kontrola je také bolavý palec. Vždycky jsem si ji připodobňoval k člověku, kterého vysvléknou do trenýrek a vyženou na hřiště. Neví, co se bude hrát, čím se bude házet nebo kopat – neví nic. Proti němu vyběhne jedenáctka či jaký počet profesionálů, kteří vědí, o co jde, co bude následovat, co mohou udělat. A ten náš v těch trenýrkách chce přesto vyhrát! Tak jsem kdysi udělal asi šest přednášek pro vyšetřovatele nehod, aby také znali i jinou stránku věci, třeba náhradu škod, úkoly pojišťoven a tak. Pak jsem za to vymámil služební předpis, co se tenkrát podivně jmenoval „Dopr. I-II“ a za týden jsem jej publikoval v motoristickém časopise. Byla z toho tenkrát mela, jak se mohl služební předpis dostat na veřejnost! I o tom jsem mluvil s ředitelem dopravní služby. Ani podle něj nemá účastník silničního provozu nárok znát jak má probíhat silniční kontrola… Prostě nic. Ani to není třeba upravit v zákonu o provozu na silnicích. A poslanci mlčí? Podle ředitele ví každý policista, jak se má při silniční kontrole chovat. To řidič vědět nesmí ?

Máte pocit, že právní povědomí, nejen řidičů, ale obecně, je na nízké úrovni, podobně jako např. ekonomická gramotnost? Často se mi stává, že se mě i vzdělaní a všeobecně znalí přátelé obracejí s žádostí o radu, jelikož vůbec netuší, jak právní záležitosti nejen kolem dopravních přestupků probíhají a že existuje možnost obrany, ačkoliv je taková obrana většinou násobně nákladnější než případný finanční postih.

Nevím, jak je to s finanční gramotností – asi je také mizerná – ale právní vědomí je katastrofální. A odkud by měli řidiči nějaké povědomí o právu získat? Ani základní, ani střední školy přece neučí nic o odpovědnosti za škodu, nic ani o svědectví (které může potkat každého), děti ani dospělí nikdy neviděli zblízka vězení. Autoškoly jakbysmet. Takže když přijde malér, bruslí v něm každý podle svého. Většinou špatně. Protože i malér je taková hra, která má pravidla – a jsme u podobenství ze silniční kontroly. Jenomže dnes jsou právní předpisy tak složité a stále nové, že to běžný občan ani nemůže znát. Přitom se otec našeho nového občanského zákoníku dal slyšet: „Neznalost zákona neomlouvá!“Takový nesmysl! Ani právníci neznají všechny zákony. A volal mi kamarád z Německa, že už je tam situace taková, že bez právníka nejde ani na záchod… A bránit se bezpráví? Na to přece pamatuje i má knížka na své obálce: „už jen proto, aby se zlo necítilo pánem světa!“

Věnovali jsme se především přestupkovému právu, se kterým mám osobní zkušenosti, nicméně Vaší specializací je především trestní právo v silniční dopravě, tzn. většinou dopravní nehody, často se zraněním nebo smrtelným následkem. V přestupkovém právu člověk nestíhá žasnout nad některými rozsudky, panuje v trestním právu větší rozum, lidskost a spravedlnost?

V té mé knize se zabývám i porovnáním spravedlnosti od dávných dob až po dnešek. Vždycky byla o lidech „ jako všechno. Už Karel Čapek kdesi napsal, že si lidé nezaslouží jiné spravedlnosti než lidské. Přesto je mírou civilizace, jak je spravedlivá. A v taláru bude zase jen člověk, dokud nás nebudou soudit počítače. Být soudcem – asi jako být lékařem – považuji za nejodpovědnější povolání. Soudce musí mít morální i právní znalosti, také podmínky, čas, odpovědnost. Vždyť vám bere svobodu, majetek, děti. U nás nejsou poroty (a kdoví, zda by to bylo lepší), nikdo z nás si nemůže svého soudce vybrat, nic o něm neví, veřejnost nemá o probíhající soudní řízení (až na ta mediálně rozmazaná) zájem. I Mladá fronta nesmyslně zrušila dvoustranu Právo a justice, časopisy soudniček (jako za První republiky) nevycházejí. A hloupé a naivní pořady se soudkyní Barbarou a soudcem Alexandrem to nemohou nahradit, spíš pokroutit a pokazit.

Německo je obdivováno (a ekologickými aktivisty kritizováno) za neomezenou rychlost na dálnicích. Jaký máte názor na případné zavedení neomezené rychlosti i na českých dálnicích? Přece jenom, nové dálniční úseky by parametry vyhověly a technika dnešních moderních automobilů zvládá bezpečně rychlosti vysoko nad povoleným limitem. A jak se díváte právním pohledem na situaci, kdy kilometr před německou hranicí musíte po relativně nové dálnici jet 130 km/h, ale za kilometr na staré, rozbité německé dálnici můžete jet neomezeně. Není to „padlé na hlavu“? 

Máte jistě pravdu, že by se u nás mohlo jezdit rychleji, protože to některé silnice umožňují. Jen se obávám, že to neumožňují právě vlastnosti řidičů. Co je naučí škola a autoškola? Většinu musí okoukat a zkusit až v silničním provozu. Kdo ostatně ví, jaká je u řidičů úroveň znalostí dopravních předpisů? Nikdo je za celou dlouhou dobu – třeba i celého života – nepřezkoušel! Není to samozřejmě jen v tom: bezpečnost na silnicích bude vždycky nakonec spíš věcí osobní odpovědnosti a rozumu. K tomu se ale nikde nevychovává.

Líbí se mi neomezená rychlost v Německu či některá šikovná pravidla v USA, naopak v takovém Švýcarsku nebo Rakousku mám divný pocit sklíčenosti a nerad tam řídím. Ve které zemi se Vám jezdí nejpříjemněji a kde jste se naopak cítil frustrovaně? 

Vždycky jsem rád jezdil v Rakousku. Jenomže naposled mi na Kuratoriu pro bezpečnost silničního provozu (KfV – obdoba našeho Besipu) ukazovali výsledky průzkumu, který provedli u 60 000 řidičů. A to je vzorek! Zjistili, že každý třetí rakouský řidič je nezpůsobilý k řízení motorového vozidla. Katastrofa! Kolik by to bylo u nás? Také jsem se tam setkal s generálem zdravotnictví a ten mi říkal, že vyšetřoval řidiče kamionu, který nemohl přečíst ani to největší písmeno na té tabuli! Prý říkal, že jezdí dvakrát týdně Vídeň – Amsterodam a ví, kde má odbočit… Už ani Rakousko není, co bývalo. A v Německu na cestě do Frankfurtu nás s kolonou dalších aut přes čtvrt hodiny zdržovaly dva kamiony, které se schválně dlouho předjížděly. Svět už se i na silnicích prostě změnil. Sotva k lepšímu.

Jaká dopravní pravidla Vám připadají, že bychom měli převzít ze zahraničí? A kdybyste měl tu politickou moc, jaká hloupá silniční pravidla byste nechal okamžitě zrušit? 

To není jen o našich předpisech. Byl jsem v Bruselu na dopravní komisi a ptal se, proč když Evropská unie sjednocuje kde co, proč neunifikuje dopravní předpisy? Sotva musí v každé zemi platit něco jiného: jiné značky, jiné semafory, v Itálii mohu odbočit doprava na červenou a u nás ne, nápisům v mateřštině cizinec nerozumí, alkohol je všude jinak, i rychlosti – a tak. Řekli, že to není zapotřebí. Totéž mi řekl i ředitel naší dopravní služby. Opravdu? Je tak těžké si představit, jaké to působí v praxi potíže a nebezpečí? A co řidiči, kteří třeba za den projedou i čtyři a víc zemí? Jak si to mají pamatovat? Nejde tedy jen o nás – určitě ale lze dopravní předpisy porovnat, vybrat ty zásadní a zbytek zrušit. I tak jsou nepřehledné a moc složité.

Jaký máte názor na aktuální politický trend prosazování elektromobility? Vidíte v tom jedinou budoucnost naší mobility, nebo slepou uličku, která ve výsledku bude stát obrovské škody ve zničeném automobilovém průmyslu a enormní náklady, které si rozdělí ti, kteří na tom mají svůj zájem? 

Tak tomu moc nerozumím. Jen mi není jasné, kde se vezme tolik elektřiny, když budou všude jen elektroauta. Když se mezitím zruší jaderné i uhelné elektrárny. Netroufnu si to posuzovat. Skoro si ale myslím, že jak auta se spalovacími motory, tak elektroauta, mohou vedle sebe ještě dlouho žít. A ochranu ovzduší lze zajistit jinak. Ostatně silniční provoz je znečišťuje snad jen čtyřmi procenty. Nejsou tedy na řadě spíš jiní? Je to také otázkou zásob ropy a její ceny, co ale vodík a plyn? Kdo ale vidí opravdu do těch hrátek koncernů a nadnárodních společností, aby uvěřil té jediné a správné verzi? Ostatně ani profesionálové se neshodnou. Konec konců ani jim se nedá moc věřit. Víte přece, že Noemovu archu stavěli amatéři, Titanic profesionálové…

Zakončíme rozhovor nějakým humorným příběhem. Jistě jste zažil spoustu kuriózních příhod, ať už z advokátní praxe, tak za volantem vlastního automobilu. Podělil byste se o nějakou veselou historku?

U vyšetřování dopravních nehod a u soudů to moc k smíchu není. Asi tak jako u zubaře. Tu a tam se ale přece jen přihodí něco mimořádného. Třeba když ve Zlíně – tenkrát ještě v Gottwaldově – soudili jednoho našeho slavného motocyklového závodníka. Chytili ho opilého asi po třiceti metrech jízdy. Prostě tam na něj čekali. U soudu byla stará paní soudkyně, stará paní prokurátorka, taková žena, co má ty mužské za celý život přečtené. Marně jsme brečeli, že ujel jen tak málo, že nikoho neohrozil a že si republika klekne, když zasloužilý mistr sportu přijde o řidičák. Nic. Jedním uchem tam, druhým ven. Pak přišel rozsudek. A paní soudkyně to řekla jasně: „Trest je přísný, protože soud zjistil, že obžalovaný vypil nejdřív půl litru červeného vína, na to čtyři odlivky whisky a pak ještě čtyři piva – a takhle míchat alkohol, to se na Moravě nedělá!“ O ohrožení silničního provozu nepadlo ani slovo…

Knihu „Žil jsem s justicí“ je možné zakoupit na Kosmas.cz