Barrichello a Ferrari F1/Shell v Praze

Formule 1 zní na blízko velmi podobně jako u vás doma v televizi, jen stokrát hlasitěji a se vším, co k tomu patří. Zvukové vlny cítíte hluboko v hrudníku a když kolem vás ve vzdálenosti deseti metrů projíždí motor vytočený na osmnáct tisíc otáček a pilot ubere plyn, tlakové rázy vám buší do břicha jak zaťatá pěst. A to už je něco, co vám sebelepší televize nemůže dopřát. Stejně tak vám ani neukáže nadšení visící ve vzduchu, které předchází nastartování motoru, a atmosféru kolem všeho, co se týká týmu, jezdce a samotného auta. Když dává tisíc lidí v jediném týmu celou svou energii do toho, aby dvě závodní auta fungovala na maximum, přísahali byste, že při pohledu na vlastní oči kolem nich vidíte aureolu výjimečnosti.

O to víc je škoda, že v televizi vypadají po většinu času piloti jako panáčci z Lega a samotný závod jako dobře udělaná videohra. Skutečnost je v tomhle případě se všemi vůněmi, zvuky a jiskřivou atmosférou opravdu úplně jinde.

Rubens Barrichello se v Praze ukázal na pozvání Shellu, který s Ferrari pracuje již desítky let a který zde ve velkém stylu uváděl na trh stooktanový benzín V-Power Racing 100. Podle Shellu je benzín svým složením z 99% stejný jako závodní palivo, které používá tým F1. Abyste si ale nemysleli, že jde pouze o řeči marketingového oddělení, můžete tomu rozumět i tak, že skromnější benzín, který většinou tankujete, se kryje například z devadesáti procent se závodním palivem. Je to sice trochu zavádějící, protože F1 by na natural mohla těžko jezdit, ale v podstatě je to tak. V závodění je důležité i jediné procento rozdílu, obzvlášť když se čas v každém kole počítá na tisícíny sekundy.

Vzrůstem malý (na pilota F1 akorát), ale jinak velmi příjemný a sympatický Barrichello v průběhu tiskové konference mimo jiné prozradil, jaká auta řídí v soukromí. Během pracovního týdne jezdí v Alfě 156 GTA Sportwagon, ale na víkend má Ferrari 575M – „své auto snů,“ jak říká. Vedle obligátních otázek typu „jak se vám líbí v Praze“ a stejně předvídatelných odpovědí byla zajímavá historka, která se měla odehrát minulý týden. Schumacher vozil v Itálii po okruhu spřátelené osoby kolem týmu a byl velmi překvapený, když se ve frontě na místo spolujezdce objevil Barrichello. Podle Barrichella to bylo vůbec poprvé, co se nechal někým jiným svést od dob, kdy ho do anglické školy vozila matka. „Musím říct, že jezdí dobře,“ komentoval s úsměvem Schumacherův styl.

Také objasnil záhadu kolem výslovnosti svého jména. V Anglii se představuje jako „baričelo“, doma v Brazílii jako „barikelo“. Novináři to kvitovali potleskem. Když budete používat to druhé, rozhodně nebudete dělat chybu.

Vedle ostatních atrakcí v podobě motorkářských dragsterů, stuntridingu, jízdy naslepo a průjezdu deseti silničních Ferrari (mezi nimi i jediné Enzo ve střední Evropě) tak zůstaly hlavním lákadlem dne dvě jízdy Ferrari F1, jednou se závodním benzínem a podruhé se silničním V-Powerem 100, natankovaném u jedné pumpy na Slovensku a převezené pro tuto akci v desetilitrovém kanystru do Prahy.

Jak mi prozradil jeden mechanik týmu, Barrichellova formule byla jedním z nasazených závodních aut v roce 2002 a tady vystupovala v soutěžní specifikaci. Zajímavý byl pohled na pneumatiky do deště s hlubokým vzorkem v situaci, kdy jsme se všichni pekli na ostrém slunci a kdy byl asfalt ve více než třicetistupňovém vedru vyhřátý alespoň na padesát stupňů. Jednoduché vysvětlení zní, že mokré pneumatiky nevyžadují za takových podmínek skoro žádné zahřátí, zatímco sliky by nebylo možné na relativně krátkém úseku uzavřené silnice vůbec zahřát.

Auto, které umí během sedmi sekund zrychlit z klidu na dvě stě a opět zastavit na nulu (zavřete na chvilku oči a zkuste si to představit vteřinu po vteřině) po šesté hodině odpoledne konečně vyrolovalo na silnici v obklopení obligátní skupinky mechaniků. Barrichello do něj nasedl a o chvilku později byl slavnostně spuštěn motor. Na volnoběh je mnohem tišší než byste čekali, možná i proto, že jeho zvuk se neměl na otevřeném prostranství o nic opřít. Každé přidání plynu ho však skokově katapultuje do výšin, ve kterých zní jako poslední troubení při konci světa.

Po prvních dvou průjezdech (jednou směrem do centra, podruhé stejnou trasou zpět) se lidé střídavě smějí, kroutí hlavou a drží za uši. Zrychlení je i při pohledu zvenčí neskutečně rychlé a tempo, které formule nabírá na několika stech metrech, je omračující. To samé se opakuje ještě jednou po krátké přestávce a natankování silníčního benzínu, ale při posledním průjezdu drží Barrichello o dvě sekundy déle plyn a na konci trasy dobržďuje až na poslední chvíli. Tým později prozrazuje, že jel v tom momentu kolem 250 km/h.

Při zastavení motoru F1 je náhle takové ticho, až to každého překvapí. Není slyšet žádný doběh, který znáte ze silničních motorů, ale přímo hmatatelný předěl mezi řevem a klidem, který po několika sekundách vystřízlivění začne plnit pískot a aplaus od pěti tisíc přítomných diváků.

Dnes ráno jsem jel autem přesně v tom místě, kde Barrichello včera odpoledne střídavě brzdil i protáčel kola. Po tribunách, zátarasech a davech lidí se spálenými tvářemi nebylo ani památky, ale ty dvě tlusté a ohnuté čáry s nápadně úzkým rozestupem a detailně čitelným vzorkem si nemůžete s ničím splést. Přišly mi jako ta nejlepší hmatatelná vzpomínka, kterou si můžete přát. Běžte se na ně podívat, stojí za to.

Marek Nastoupil