Kdo jsem, abych říkal, co je hezké? Navíc můj úchylný vkus považuje za hezká auta i Multiplu nebo Roomster. Dokážu totiž ocenit, když má auto nějaký logický důvod pro svoji ošklivost, třeba právě neuvěřitelnou praktičnost. A proto jsou pro mě tahle auta tak vnitřně krásné, až to prostoupí na povrch.

Najít zalíbení v nové Kie K4 Sportswagon ale nedokážu. Snad bude tohle auto alespoň praktické. Jenže ani tady se nedaří. Skryté zadní kliky dveří jsou nejen designovým přešlapem (hele cool to bylo poprvé a naposledy na Alfě 156), ale hlavně jsou nepoužitelné.

Neexistuje totiž způsob, jak zadní dveře otevřít, aniž byste si sami sobě překáželi. Schválně si to někdy zkuste u svého auta. Představme si třeba situaci, že máte aktovku a dáte si ji za sedadlo řidiče. Přistoupíte k levým zadním dveřím, zatáhnete za kliku levou rukou, otevřete dveře, pravou rukou vhodíte tašku, zavřete a jdete si sednout dopředu. To je standardní postup s normální klikou.

U skrytých, vertikálně umístěných klik však musíte levou ruku buď krkolomně vykloubit a pak nemáte sílu dveře otevřít, nebo sáhnout po klice v přirozenější pozici pravou rukou, jenže tu zase křížíte a překážíte si trupem. Prostě neexistuje postup, jak zadní dveře otevřít jednoruč, aniž byste museli požadovaný předmět položit na zem, ať už je to pracovní aktovka, kterou si nechcete zamazat, natož když nesete třeba těžké vajíčko s miminkem.

Jenže designéři šli ještě dál. Zadní partie dveří, ten oblouk, který kopíruje tvar blatníku, je totiž tak neskutečně dlouhý, že se jím pokaždé uhodíte a musíte udělat krok zpátky, abyste mohli dveře otevřít.

A to nemluvím ještě o situacích, kdy máte málo prostoru mezi dvěma zaparkovanými auty. Neustále jsem musel hlídat syna, aby sousedním autům neodřel lak.

Kdyby to byl abstraktní sporťák, kterému nějakou tu nedomyšlenost odpustíte proto, jak jezdí, jenže tohle je mainstreamový rodinný kombík, u kterého je právě nejvíc nepraktické používat ho k tomu, k čemu vznikl.

A to jsem ještě nezmínil tu nejhorší možnou variantu isofixu, který je schovaný v hlubinách mezi opěrkou a sedákem. Žádný plastový rámeček, který byste jednoduše odklopili a dětskou sedačku hezky zacvakli. Ne, lovíte to poslepu.

Těmito slovy bych mohl test nové Kie K4 Sportswagon klidně ukončit, protože pro mě osobně se diskvalifikovala jen tím, jak neskutečně hloupý je přístup dozadu. A to jsem auto parkoval před garáží a okolo měl naprostou volnost.

Jenže to byste se nedozvěděli, čím vším mě auto ještě vytáčelo.

Ne tak docela. Šišatý volant, který není ani kruh, ani čtverec, by mi ještě ani tak nevadil, kdybych viděl dobře na jinak moc hezký a velký digitální panel přístrojů. Jenže jsem vůbec neměl tušení, na jakou rychlost mám nastavený tempomat, protože mi údaj zakrýval věnec volantu.

Plocha s tlačítky na volantu je také vypouklá ven, takže si opět musíte něco vykloubit, tentokrát palce, abyste cokoliv zmáčkli. A vůbec úchop ve tři čtvrtě na tři je nepříjemný a tlustý do rukou.

Mezi oběma hlavními displeji najdete ještě menší čtverec, který zobrazuje pouze klimatizaci. Problémem je, že věnec volantu zakrývá polovinu údajů na displeji, takže je celkem zbytečný.

Navíc pravý displej multimédií je kvůli tomu vyosený víc ke spolujezdci a není vycentrovaný přesně se středovým panelem. Jednak je to ošklivé a nedává to moje obsedantně kompulzivní porucha, jednak je to nepraktické, protože nedosáhnete pohodlně na některé ikony. Třeba zadat adresu do Google Map je za jízdy nadlidský úkol.

Už vůbec jsem ale nepochopil existenci onoho malého displeje klimatizace v kontextu toho, že je tu i panel s fyzickými tlačítky na ovládání klimatizace, jenže jenom s polovinou funkcí. To už byl vážně takový problém, když tady ta lišta je a uprostřed je prázdná, obsadit ji kompletním ovládáním?

Abyste neřekli, tak umím i pochválit. Posaz je příjemně komfortní a na středovém tunelu najdete obří díru na věci, kterou můžete chytře přeměnit ve dvojici držáků na pití. Prostoru vzadu je hromada a kufr spolkne 604 litrů a má chytře dělenou podlahu třeba na povinnou výbavu.

Klidná, tichá jízda je potom nejsilnější stránkou auta. Pohodlí na malých, 16palcových kolech je skvělé a podvozek zvládá nerovnosti hezky tlumeně řešit. Do zatáček ale musíte opatrněji, vinou rozbředlého odpružení a ekologických pneumatik přejde do nedotáčivosti snadno a radost protahovat tohle auto zatáčkami tedy zrovna není.

Staromilci si budou lebedit s přeplňovanou benzinovou jedna-šestkou o solidním výkonu 150 koní a točivým momentem 250 Nm, který se páruje pouze se sedmistupňovou dvouspojkovou převodovkou.

Kombinace je to velice příjemná a hezky si vzájemně rozumí, až na několik menších zaškobrtnutí převodovky, kdy jsem parkoval do kopce a při rozjezdu poskočila jako dvacet let starý robot.

Pro mileniála, který ještě zažil vrchol automobilového inženýrství a teď sleduje v přímém přenosu masivní pád automobilového průmyslu je takhle oldschoolový motor závanem krásných, starých pořádků. A také jsem za něj rád.

Nemohu si však odpustit poznámku, že mi tu chybí elektrifikace, zejména po půl roce života s full-hybridní Toyotou. Nějak si totiž zvyknete jezdit po městě za 5,3 litru, zatímco dlouhodobá spotřeba téhle jedna-šestky činila 7,4 l/100 km a já jsem ještě půl litru přidal. Po zácpách jsem mnohdy poskakoval za třináct litrů.

Nemám problém plýtvat benzinem a létat po závodním okruhu nebo ho nazdařbůh přeměňovat v operní árii italského atmosférického osmiválce uprostřed tunelu za dvacet na sto, ale tahle neefektivita u rodinného auta mi principiálně vadí.

Všechny ty promarněné cesty z kopce dolů, kde jsem mohl narekuperovat, jenže nebylo do čeho. Full-hybridní pohon by uvolněnému stylu Kie K4 Sportswagon náramně slušel.

Happyend se nekoná. Tohle auto mě tak strašně zklamalo, zejména ve chvíli, kdy jsem zaparkoval vedle předchozího Ceedu, který jsem měl moc rád. Bok po boku jsem viděl srovnání, jak to bylo veskrze normální, i když trochu anonymní auto.

Kia se snažila z téhle anonymity vystoupit designem tak radikálním, že mezitím zapomněla, jak se dělá auto pro lidi. Rozhodně ne tak, že bude do světa křičet, abyste se za ním ohlédli, ale tím, že vám bude život usnadňovat, ne házet klacky pod nohy.