Volvo S40 T5

Nová S40 je opravdu tak nová, jak jen to je možné. S předchozí generací jí vzhledově nepojí vůbec nic a tím, jak na sebe převzala napjatou siluetu ve stylu S60, pro sebe udělala to nejlepší, co bylo v kontextu současné vyrobní řady Volva možné. Krátké převisy, vysoké boky a v případě testovacího auta i zajímavá nezvyklá barva z ní dělá další tradičně skandinávský výrobek. 

Prioritou konstrukce S40 bylo udržení vysokých standardů bezpečnosti a při pohledu na odkrytou karosérii je to vidět na každém kousku. Použití čtyř druhů oceli, patentovaný přední deformační rám a motorový prostor navržený tak, aby se všechny části pod kapotou při srážce poskládaly do sebe, to vše je krátkou ukázkou toho, co považuje Volvo u S40 za nejdůležitější vlastnost.

Podvozkově je S40 spřízněná s Mazdou 3 a novou generací Fordu Focus, ale narozdíl od praxe platforem ve skupině Volkswagen tomu Ford říká „modulární konstrukce“, což znamená, že podvozky nejsou úplně stejné a mají společné jen jednotlivé komponenty nebo sestavy.

V porovnání s živě tvarovaným exteriérem je vnitřní uspořádání o stupeň střízlivější, což platí zejména pro samotnou přístrojovou desku a masivní dveře. 

Hlavním bodem v interiéru je levitující středový panel z hliníku, který nemá mezi ostatními auty obdoby a interiéru propůjčuje tu správnou dávku severského designu, který od něj jaksi očekáváte.

Panel vypadá výborně a ovladače, které jsou na něm umístěné, jsou i přes svůj menší rozměr dobře čitelné a praktické. Při jízdě se vám ale může klidně stát, že vás bude svou ostrou hranou tlačit přímo do středu kolena. V levotočivých zatáčkách, ve kterých hledáte kolenem oporu, to máte zcela jisté. Menší postavy s tím nebudou mít problém, ale vyšší řidiči se začnou poohlížet buď po kousku molitanu na podložení nebo po nové poloze za volantem. Samotná poloha při řízení je bezchybná a vychází jak z pozoruhodného rozsahu různých poloh volantu, tak i z výborně tvarovaných sedaček vlastního designu a konstrukce. V případě zadního nárazu vás jejich technologie bezpečně ochrání před zraněním krční páteře a když se podíváte pozorně na jejich pozici v interiéru, zjistíte, že jsou umístěné mnohem hlouběji od dveří, než na co jste zvyklí z jiných aut. Není to náhoda a Volvo to vysvětluje jednoduchou úvahou o tom, že čím dál jste od bodu srážky, tím větší máte šanci z toho vyváznout bez šrámů.

I když je S40 o dvě velikosti menší než S80, za volantem máte podobně bytelný pocit, což je podvědomě dané i tím, jak tlusté jsou vedle vás dveře. V žádném jiném autě téhle kategorie se s ničím takovým nesetkáte a jejich výška i profil ve vás navozuje tradiční pocity pojící se s Volvem. 

Zadní sedadla jsou také pohodlná, ale k opravdu dobrému dojmu jim chybí více prostoru pro kolena. Vzhledem k vyšším prahům a kratším dveřím je nastupování na zadní místa jednoduché jen pro středně vysoké a menší pasažéry.

 Motor je silný a tichý, možná až moc tichý na to, jestli od přeplňované verze T5 očekáváte projev hodný výkonu 220 koní. Pravděpodobně se ho dočkáte jen u verze R, pokud na ní někdy dojde. V rámci nabídky ostatních značek je na tomto motoru nejzajímavější počet válců, protože řadový pětiválec dnes najdete už jen u Alfy Romeo a Fiatu. Svým způsobem exotické uspořádání poznáte po sluchu jen pod plným plynem kolem čtyř až pěti tisíc otáček, ve kterých vydává motor ze sebe to nejlepší. Ani když se snažíte o nejrychlejší rozjezdy nebo trvalé zrychlení, nemá cenu ho vytáčet nad šest tisíc, protože nejvíce síly má právě pod touto hranicí.

Na dálnici o něm v rychlostech kolem 150 km/h ani nevíte a zrychlení na 200 km/h a více probíhá hladce a bez větší námahy. Střední převody jsou velmi dlouhé a při rychlé jízdě na okreskách strávíte většinu času mezi dvojkou a čtyřkou.

Sympatickou zajímavostí je chladič PremAir potažený katalytickou vrstvou, která při jízdě přeměňuje přízemní ozón na kyslík. Jako perlička pro kamarády se znakem Greenpeace na čelence slouží velmi dobře. Je to hezká představa, že i když při jízdě ochuzujete kubíky vzduchu o kyslík, to, co nenasajete přímo do motoru, svým autem přefiltrujete na zdravější věc. Zákazníkům se to bude jistě líbit, a to nejen na politicky korektním americkém thru, na kterém má Volvo mnohem silnější postavení, než například u nás. 

Šestistupňová převodovka s příjemnou krátkou pákou řadí hladce a skoro bez odporu, i když se vám občas může stát, že při ledabylém pohybu rukou pocítíte malé zadrhnutí. Na to, že má motor 220 koní, je spojka lehká a stejně dimenzovaný je i posilovač brzd, které zabírají velmi dobře. Posilovač řízení vás také v žádném případě nevysílí a nekonfliktní pocit z řízení i při plně sešlápnutém pedálu plynu jde ruku v ruce s celkovým dojmem uživatelsky přátelského auta. 

S ohledem na silný motor a kvalitní podvozek by se dalo říct, že T5 má všechny předpoklady pro sportovní jízdu, ale když to doopravdy zkusíte a jdete do toho naplno, jedete sice rychle, ale sportovní pocit to není. Tvůrci S40 to mohou chápat jako pochvalu, protože přesně takové dostali asi zadání. Není to vada auta, nýbrž vyjádření toho, jaké Volvo je a jaké chce být. A aby nebylo pochyb o tom, co dává na první místo, stačí se podívat na fungování stabilizačního systému, který je sice vypínatelný, ale při vyšší rychlosti se opět sám zapne.

Marek Nastoupil