Ústavní soud versus Česká kancelář pojistitelů – 1:0
Zdroj: archiv redakceStojaté vody „vymahačské“ praxe ČKP zčeřilo rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 2221/13 , kterým Ústavní soud zareagoval na dva dost podstatné aspekty při uplatňování sankcí ze strany ČKP (Česká kancelář pojistitelů).
Jen pro doplnění souvislostí – ČKP porovnává údaje z registru vozidel s tím, jak je placeno u jednotlivých vozidel povinné ručení a kde zjistí, že není nebo nebylo placeno, hned uplatní nárok na sankci za takové nesjednání pojištění (pojišťovny si tučné sankce za neplacení pojistného do zákona velmi šikovně prolobovaly).
Provoz vozidla
Příslušná ustanovení zákona č. 168/1999 Sb. stanovují jednoduchý princip, že je-li vozidlo provozováno, vzniká povinnost platit povinné ručení. Spor byl ale o to, co se rozumí oním „provozováním“. Okamžitě se totiž objevila řada případů, kdy vozidlo není užíváno na pozemních komunikacích a vlastník tedy neplatil povinné ručení s logickým argumentem, že pro to (když ho neprovozuje) není důvod, neboť povinné ručení kryje přeci odpovědnost za škody způsobenou provozem takového vozidla a pokud není provozováno, tak žádná škoda nemůže vzniknout a není důvod vozidlo pojišťovat.
Na to ČKP kontrovalo velmi formalistickým (a pro ČKP výhodným) výkladem a přístupem, že provozované je každé vozidlo, které je přihlášeno, má vydané registrační značky a osvědčení o registraci a pokud se vlastník chce povinnosti platit povinné ručení vyhnout, musí dočasně nebo trvale vozidlo odhlásit (tj. např. dát značky do depozitu registru vozidel). Toto byl tedy první bod sporu – co je to ono „provozované vozidlo“.
Ústavní soud k tomu vyjádřil následující myšlenku, cituji: „Ústavní soud k tomu uvádí, že již ze samotné skutečnosti, že vozidlo je vedeno v registru, je samozřejmě možno dovozovat, že vozidlo je provozováno (zpravidla tomu tak bude), to nicméně pouze za situace, kdy nebude jeho vlastníkem (provozovatelem) dostatečně prokázán opak. Nebylo-li tedy vozidlo stěžovatele (vůbec) provozováno, nemohlo být provozováno bez pojištění odpovědnosti v rozporu se zákonem o pojištění odpovědnosti, a stěžovatel tudíž nemůže být povinen uhradit vedlejšímu účastníkovi příspěvek dle ust. § 24c odst. 1 zákona o pojištění odpovědnosti, když uložení takové povinnosti by bylo též v rozporu s čl. 4 odst. 1 Listiny.“
Z tohoto závěru vyplývá následující závěr: Provoz vozidla neznamená jen jeho přihlášení, ale i jeho faktické užívání v rámci pozemních komunikací, přičemž vlastník vozidla má možnost prokázat, že vozidlo fakticky na pozemních komunikacích užívat nemohl, resp. neužíval a pokud se mu to povede, povinnost mít sjednané pojištění mu nevzniká. Jen pro doplnění – v daném případě bylo vozidlo nepojízdné po dopravní nehodě, resp. bylo technicky nezpůsobilé a vlastník vozidla toto hodnověrně prokázal.
Možná si kladete otázku, jak to bude vlastník prokazovat. Dobrá otázka, navíc důkazní břemeno bude tížit vlastníka vozidla. Prokazovat to bude jako jakoukoliv jinou skutečnost, podstatné je jen to, aby své důkazní břemeno unesl. Pokud se mu to podaří (jako v judikovaném případě), tak mu povinnost platit povinné ručení nevzniká. Důležité je to, že je to možné, což ČKP v rámci dosavadního přístupu odmítala.
Výzva k úhradě a důsledky nereagování na ni
Druhou otázkou pak byla povaha lhůty v ust. §24c odst. 4 zákona č. 168/1999 Sb. V tomto ustanovení je uvedeno toto: „Povinnost uhradit příspěvek nevzniká, pokud je ve lhůtě podle věty první Kanceláři prokázáno, že vozidlo nebylo provozováno v rozporu s tímto zákonem.“ Z toho si ČKP dost drze dovozovala, že když na jejich dopis k úhradě nezareagujete do 30 dní, tak pak už se nemůžete bránit, což byl nesmysl, ale ČKP strašáka této lhůty hojně používala.
Judr. Beran radí a vysvětluje…
Ústavní soud k tomu uvedl následující: „Z těchto ustanovení však nevyplývá, byť se to tak může jevit, že by lhůta 30 dnů ode dne doručení písemné výzvy vedlejšího účastníka k úhradě příspěvku podle ust. § 24c odst. 4 byla nějakou „prekluzivní lhůtou“, resp. že po uplynutí této lhůty by již nebylo neprovozování vozidla možno tvrdit a prokazovat.Tak tomu nepochybně není.
K samotné dikci ust. § 24c odst. 4 posl. věty Ústavní soud konstatuje, že se jedná o dosti nešťastnou formulaci, neboť vůbec není počítáno s možností, že vozidlo vedené v registru vozidel není provozováno, a navíc toto ustanovení jakoby zakládalo v případě neprokázání neprovozování vozidla v tam stanovené lhůtě povinnost hradit příspěvek (bez dalšího), nicméně tak tomu není, neboť povinnost hradit příspěvek zakládá skutečnost, že vozidlo je provozováno, a to bez pojištění odpovědnosti v rozporu se zákonem o pojištění odpovědnosti.
To, že vlastník nepojištěného vozidla, nereaguje na výzvu vedlejšího účastníka podle ust. § 24c odst. 4 zákona o pojištění odpovědnosti, popř. ještě na pozdější upomínku k zaplacení, resp. nesdělí a nedoloží, že vozidlo neprovozoval (pokud případné doložení neprovozování vozidla nebude vedlejší účastník považovat za dostatečné, bude namístě před podáním žaloby učinit i doplňující výzvu stran skutečností, které je dle jeho názoru třeba doložit), však může být eventuálně zohledněno při rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, např. nepřiznáním nákladů jinak úspěšnému vlastníkovi vozidla podle ust. § 150 o.s.ř.“
Nereagování tedy nemá za následek nemožnost dodatečné obrany, ale může se projevit v nepřiznání nákladů řízení jinak úspěšného vlastníka vozidla.
