Od jisté doby není dobré mít cokoliv co do činění s největší zemí světa. Z politických otázek se na Autowebu věnujeme na domácí úrovni maximálně dopravní legislativě, na evropské potom nucenému přechodu na elektromobilitu, ale zahraniční politiku, navíc aktuální válečný konflikt, tomu se na stránkách automobilového magazínu z pochopitelných důvodů vyhýbáme.

V neposlední řadě auto samotné za problémy ve světě nemůže. Je to prostě jenom produkt, a přestože silně spojovaný se zemí, která za stav věcí může, tohle auto prostě otestovat chceme. Už jenom kvůli tomu, že do roku 2025 na první pohled absolutně nepatří a jedná se o jeden z nejkurióznějších automobilů, který si můžete jako nový pořídit.

Skutečně, Lada Niva se stále vyrábí, stále se prodává jako nová, dokonce i v České republice, a navíc zcela legálně, aniž by dovozce porušoval jakákoliv embarga uvalená na Rusko.

Jak je to vůbec možné?

Lada Niva Legend, jak zní úplný název nejposlednější inkarnace legendárního offroadu, totiž sice pochází původem ještě ze Sovětského svazu, následně z Ruska, nyní se ovšem vyrábí v Ázerbájdžánu.

Dokonce má vlastní VIN začínající písmeny NVA na znak toho, že jde o zcela novou, politicky očištěnou Nivu. Upřímně, zda nemá ázerbájdžánský výrobce s ruským režimem nic společného – např. vlastnické struktury nebo jestli platí poplatky za používání licence – s jistotou nelze říct a skutečného stavu věcí jsem se nedopátral.

Pro účely tohoto testu to však budu ignorovat, protože mě zajímá produkt samotný bez jakéhokoliv politického zabarvení. Od politikaření se tedy přesuňme k meritu věci, totiž tomu, jak může takhle objektivně naprosto zastaralé auto vůbec na trhu s novými auty obstát.

Očekával jsem, že mi auto pro svůj původ někdo obtáhne klíčem, nebo alespoň zanechá za oknem vzkaz, ať táhne tam, odkud přijelo. Nicméně opak byl pravdou. Překvapilo mě, kolik pozitivních emocí tohle auto vzbuzovalo.

Lidé mi dávali palce nahoru, nejen ve starých žigulících, vyptávali se, kde se to dá koupit, a celkově jsem měl pocit výjimečnosti. Ostatně v takové Pařížské ulici bylo tohle „SUV“ mezi všemi těmi Cayenny, Bentaygami, Cullinany a Range Rovery alespoň co do výskytu zdaleka nejvzácnější.

Moje prvotní obavy z toho, že tohle auto budou Češi nenávidět, tak zcela opadly.

Odpárat autu jeho původ prostě nejde. Už jenom proto, že už téměř půl století vypadá skoro stejně.

Možná má Lada Niva nové jméno s přídomkem Legend a nový pas, ale „ksicht“ má pořád stejný a plastická operace neproběhla téměř žádná. Ne že je to několikátá generace, nebo alespoň facelift – ne, to auto prostě vypadá pořád úplně naprosto stejně.

Základní silueta se třemi dveřmi má ale styl a baví mě, že je jedním z mála offroadových „lovečáků“ ve stylu prapůvodního Range Roveru, navíc na parádních 16" offroadových „plecháčích“. Ne vážně, tohle auto se mi nějakým zvráceným způsobem líbí.

Přední maska s kulatými hlavními světly působí až nevinně, blinkry vykrojené do kapoty jsou ikonické, horní světla dnes navíc slouží jako denní svícení. Jediná větší změna proběhla kdysi dávno v zadních partiích, kdy se malinko upravil design světlometů na horizontální, aby se zvětšilo víko kufru.

To se ale pořád otevírá jediným možným a poněkud kuriózním způsobem – totiž lankem, které má táhlo uvnitř v prostoru levého bočního panelu. Na samotném víku ani na klíčku otevírání nenajdete.

Klíček je vůbec vtipný. Jsou dva – jeden na otevírání zámků a druhý do spínací skříňky, jako za starých časů. Centrální zamykání tu pochopitelně nenajdete. Zato v nejvyšší výbavě nechybí překvapivě třeba manuální klimatizace, vyhřívání sedaček, posilovač řízení nebo elektrická okénka – tím to ale tak hasne. Jo a kupodivu je tu také ISOFIX.

Osobně mi tu chybí snad jenom tempomat, docela bych uvítal i nastavení sloupku řízení, který je bohužel napevno. Jinak jsem dost skromný. Absence rádia mi vůbec nevadí, protože v tom rachotu byste ho stejně neslyšeli.

Převodovka kňučí jako závodní skříň s přímým ozubením, páka redukce příšerně rezonuje a kolem stovky začnou vibrace procházet přes sedačku až do vašeho nitra. Paradoxní je, že při dálničním limitu je všechno klidnější – jenom už uvnitř neslyšíte vlastního slova.

Rychlost kolem devadesátky je limitní jak pro komfort posádky, tak pro dynamiku motoru.

Obstarožní atmosférická jedna-sedmička, která pamatuje ještě Gorbačova na základce, má totiž stejně chmurnou náturu jako Sovětský svaz pod jeho vedením. Výkon 83 koní a točivý moment 129 Nm opravdu není žádné terno, projev motoru je utrápený a jakýkoliv požadavek na akceleraci zklamáním.

Mnohem víc se mu zamlouvá převalovat se kolem tří tisíc a neúnavně odvádět svoji rutinu. Takhle to zvládne snad stovky tisíc kilometrů. Jeho dlouhověkost je ovšem vykoupena příšernou spotřebou, která je dimenzovaná na ruské ceny benzinu.

Lada Niva totiž příšerně žere. Po dálnici jezdit vůbec nebudete, 130 km/h totiž znamená spotřebu přes 16 litrů, takový normální průměr jsem měl 12,7 l/100 km a ploužením se mezi kamiony jsem srazil spotřebu na devět litrů.

Jinak ale jízda Nivou není nijak příšerná, jak si to můžete představovat. Hluk při rychlostech mimo město není nijak zásadně otravný a odpružení je příjemně plavné. Na kostkách nebo hrbolech o nerovnostech vůbec nevíte a přejíždění retardérů co nejvyšší možnou rychlostí bude vaší novou zábavou. Ve městě kvůli nim zpomalovat prakticky vůbec nemusíte.

Na druhou stranu není ovladatelnost nijak výrazně kompromitovaná a na poměry pravověrných offroadů je až překvapivě kvalitní. Řízení má trochu vakl ve středové poloze, ale není nijak zvlášť pomalé či nepřesné, naopak je příjemně přeposilované. K podvozku, který je pocitově mírně tužší, si můžete dovolit nevybíravé chování a navzdory terénnímu obutí je Niva překvapivě agilní a vzbuzuje dostatek jistoty za volantem, i díky svým kompaktním rozměrům.

Řazení je takové oldschoolové, s dlouhatánskou pákou daleko od těla a nepřesnými drahami, zato hezky mechanickým zacvaknutím, které potěší každého, kdo má rád takovou tu poctivou strojařinu.

Zkrátka když řídíte Nivu, zmocní se vás takový ten pocit chlapáctví, jako byste řídili minimálně sovětskou jadernou ponorku.

Podobně strohý je interiér. Skromnou výbavu jsem už zmiňoval, stejně kuriózní je z dnešního pohledu také samotný design kabiny. Osobně mě vůbec neuráží, naopak mám naprostou jednoduchost připomínající design 90. let rád – nejen proto, že v soukromí několik takto starých aut vlastním.

Vyhovuje mi přehledná kaplička přístrojů s malým digitálním palubním počítačem, stejně jako středový panel s jednoduchými výdechy topení, velkými tlačítky, mezi nimiž najdete třeba i ovládání zadního stěrače, a klasický „sporák“, tedy trojici otočných ovladačů klimatizace.

Středový tunel je poněkud více utilitární, s již zmíněnou dlouhatánskou řadicí pákou, dvojicí pák ovládajících středovou uzávěrku diferenciálu a redukční převodovku, stejně jako nízkým středovým tunelem s nepříliš dobrými odkládacími prostory a mělkými držáky na nápoje, z nichž se litrová flaška vodky musí zákonitě převrátit v první zatáčce.

Tlačítka na ovládání elektrických zrcátek a vyhřívání sedaček jsou pomyslnou třešničkou na tomhle oldschoolovém dortu. Zdaleka mým nejoblíbenějším ovládacím prvkem jsou ale páčky pod volantem.

Jestli vám je princip ovládání povědomý ze starých FIATů, pak jste na správné stopě. Niva si ho převzala z Žigulíku, který ho dostal od FIATu 124 – stejně to mám také např. v první hranaté Pandě.

Levá, kratší páčka ovládá klasicky blinkry, pochopitelně bez trojbliku, delší páčka potom přepíná dálková světla. Pravá páčka pak tradičně ovládá přední ostřikovače a stěrače, překvapí ale pouze dvě polohy: cyklovač a první rychlost. Druhá zcela chybí. Kuriózní je nevalná kvalita zpracování, jelikož když páčku stěračů dostatečně zatlačíte od sebe, aktivujete tím na druhé straně světelnou houkačku.

Nicméně samotné zpracování páček je podle mě absolutně nádherné ve vší své jednoduchosti. Ploché páčky se zakřiveným zakončením a malým výstupkem pro symbol se od dob sto-dvacet-čtyřky snad vůbec nezměnily a působí jako z veteránu.

To mimo jiné platí i třeba o vnějších i vnitřních klikách dveří nebo „poršácké“ spínací skříňce vlevo od volantu. Nicméně klíček se do ní velmi špatně trefuje, hlavně potmě, protože interiérová lampička po zavření dveří nemá časový doběh, takže rychlé starty jako na 24h Le Mans tady vážně nehrozí.

Jestli něco opravdu oceňuji, potom jednoduché a komfortně měkké sedačky a široký prostor na kolena. Niva je sice docela úzké auto, ale díky tenkému polstrování dveří a nízké poličce na středovém tunelu tu kolena roztáhnu víc než třeba v novodobé Dacii Duster.

Ostatně to není jediný aspekt, ve kterém Niva poráží své modernější konkurenty.

Jasně, srovnávat pravověrný offroad s víceméně městským crossoverem není férové – co do schopností v terénu rozhodně ne – nicméně Niva poráží Duster i v několika jiných ohledech. Třeba to tu nijak nepáchne levnými materiály a lepidlem.

Zdaleka největší výhodou Nivy je však její technologická zastaralost. Jestli je něco skutečný balzám na duši, pak absence jakýchkoliv otravných asistentů. Pípá tu snad jenom upozornění na rozsvícená světla a nezapnuté pásy. Žádné čtení dopravních značek, žádné upozornění na překročení rychlosti, žádné udržování v jízdním pruhu...

Na druhou stranu, Niva příšerně žere, do kufru toho také moc nedáte a se sklopenými zadními opěradly si vyšší postavy nemohou posunout přední sedáky dostatečně dozadu, takže když něco menšího stěhujete, máte volant přímo v klíně. A nejen tehdy – v tomhle autě rozhodně nechcete bourat.

Lada Niva Legend je objektivně velice zastaralý vůz, který v dnešní době nemá skoro co pohledávat. To ovšem neznamená, že tu nemá svoje místo. Jistě, brát ji jako konkurenci moderním crossoverům by bylo bláhové, nicméně právě některé aspekty pramenící z její technické zaostalosti jsou někdy ku prospěchu věci. Třeba absence otravných asistentů.

Tohle auto svoje místo najde hlavně jako neúnavný dělník někde v lese nebo na poli. A ve stále se zužující společnosti drsných offroadů, z níž nenávratně zmizela taková jména jako Suzuki Jimny nebo Land Rover Defender (ve své původní primitivní podobě), má vlastně Lada Niva Legend monopol.