Test Opelu Insignia GSi 2.0 Turbo: Rozlučka na úžasném Passo Pordoi

Rozloučili jsme se s poněkud zapomenutým hrdinou nadšených otců od rodin.

Dynamika 8
Chování na silnici 10
Provozní náklady 9
Praktičnost 9
X-Factor 9

Celkové hodnocení 9

S manažerskými limuzínami střední třídy je to trochu jako s MPV. Začínají nám odpadat jako přezrálé hrušky, o které nikdo nejeví zájem. Prestižní německá trojka Audi A4, BMW řady 3 a Mercedes třídy C mají život jistý stejně jako Superb, Passat či Arteon, které se u nás těší velké oblibě.

Trh je v téhle třídě jasně rozdělený a ostatní nemají příliš prostor pro úspěch. Renault to s povedeným Talismanem zabalil již dávno, Ford Mondeo byl vyloženě propadák a také skončí bez náhrady a Mazda6 se všem líbí, jak vypadá a jezdí, jenže atmosférické benzinové motory dnes už málokdo ocení. A pak ještě pod radarem proplouvá Opel Insignia.

A je dost velká škoda, že pod radarem, protože to je velmi povedené auto, na které se trochu zapomíná. Trochu nechtěné je jako nové, tak na trhu ojetin, kde se oproti v Česku nesmyslně předraženým Passatům či Superbům pohybuje za rozumnou cenu.

Přitom vypadá k světu. Insignia je vážně moc pěkné auto a potvrzují mi to i nezávislí pozorovatelé, kterým jsem auto ukázal. Zvláště v červené barvě a přiostřené verzi GSi s krásnými 20″ koly dělá hodně parády. A nemusím snad říkat, že je naprostou nutností připlatit si za kachní ocas na víku kufru. Každý pohled do zrcátka, ve kterém vykukovala část odtrhové hrany, mě strašně bavil.

Zdroj: Hugo Kottás

Zdroj: Hugo Kottás

Čtete také:

Takže zvenku chybu těžko najdete, zato možná trochu uvnitř. Interiér, upřímně, působí vedle hodně digitalizovaných soupeřů již trochu zastarale. Ale designem neurazí a co do funkčnosti je hezky přehledný a ergonomický. Jistě, budíky jsou také částečně digitální (mimochodem si můžete navolit třeba i budík teploty oleje) a infotainment je až na pár mechanických tlačítek dotykový, ale všechno je tu akorát vyvážené.

Volant příjemně padne do ruky svojí tloušťkou i tvrdostí, anatomické sedačky s certifikací AGR jsou komfortní, nízko ukotvená a jejich „ušatá“ varianta (bohužel za příplatek) nabízí i dofukování bočnic, takže v zatáčkách fungují skvěle. A všechny důležité jízdní funkce najdete na tlačítkách, nikoliv utopené hluboko v menu. Takže vypnout stop/start nebo stabilizaci zvládnete jedním šmahem.

Právě třeba stabilizaci (mimochodem tlačítko najdete nezvykle na očích kousek od kolečka hlasitosti rádia, nikoliv někde pod volantem) budete v Insignii GSi vypínat rádi a často. Čekal jsem, že Insignia bude naladěná hodně konzervativně a neutrálně, jenže víc jsem se mýlit nemohl.

Zdroj: Hugo Kottás

Zdroj: Hugo Kottás

Způsobem, jakým utahuje stopu a radostně přechází do přetáčivosti, když zavřete v táhlém oblouku plyn, mně připomněla právě stará Mondea. A také poddajností, s jakou se umí vyrovnat s nerovnostmi na silnici. Adaptivní tlumiče jsou v komfortním režimu akorát rozevláté, ve sportovním zase akorát příjemně ztuhnou, přitom k posádce nepropustí žádnou ošklivou ránu.

Zajímavou technikou ukrytou pod povrchem je pohon všech kol, který připojíte stisknutím příslušného tlačítka. Technicky jde o podobný systém, jaký má třeba Ford Focus RS, což znamená jediné – dlouhé táhlé drifty, jaké byste od auta se znakem Opelu nečekali. Stačí jenom trocha sněhu a Insignia GSi jde až nezvykle snadno bokem. Příjemným překvapením jsou i skvělé brzdy Brembo s pěkně tuhým pedálem a dobře dávkovatelným účinkem.

Nejlepší Mondeo je Insignia

Vždycky jsem tvrdil, že nejlepším současným Mondeem je Mazda6, teď musím svůj výrok přehodnotit a prohlásit, že nejlepším Mondeem je Insignia GSi. Za volantem jsem strávil přes 1 500 km, na Autobahnu i poněkud neplánovaně na slavném Passu Pordoi (na které jsem vždycky chtěl vyrazit a nakonec jsem jej „omylem“ objevil kousek za hotelem na dovolené), a musím říct, že takhle dobře jsem se za volantem normálního rodinného auta už dávno nebavil.

Zdroj: Hugo Kottás

Zdroj: Hugo Kottás

Přitom pohledem do tabulek vás Opel Insignia GSi vyloženě nenadchne. Dvoulitrové turbo podává „jen“ 230 koní a 350 Nm, což jsou hodnoty, které konkurenti jako Passat R nebo Superb 2.0 TSI drtivě přebijí. GSičku sice chybí trochu výbušnosti, ale vlastně to vůbec ničemu nevadí. Do dvou set zrychluje obstojně, ke 220 km/h už musíte motor trochu přemlouvat a k maximálním 240 za hodinu vám musí pomoci rozzuřené SUVčko v zrcátku, ale jde to.

V těchto rychlostech ale už cítíte, že podvozek začíná být mírně nervózní a stoický klid prémiové konkurence mu chybí. Řeknete si, že při takovém tempu bude pěkně žrát, jenže ani spotřebou neurazí. Za autobahnový přesun k Mnichovu si řekne o 12 litrů, to ano, ale následná kochačka stovkou kolem Innsbrucku znamená pouhých 6,2 l/100 km a dlouhodobý průměr se zastavil na 9,2 litru. To je ostatně i hodnota, které s trochou snahy dosáhnete i po městě.

Vážně nevím, co Insignii GSi vytknout. Za necelý milion nabízí opravdu hodně a s několika drobnými příplatky se stále udržíte na rozumné úrovni. Vlastně vím, na co si postěžovat. Že v téhle divné době Insignii GSi už novou neobjednáte (děkovný dopis můžete zaslat do EU) a musíte si vystačit se skladovkami (nebo naftovými motory). Naštěstí jich je dost, jak liftbacků, tak kombíků, takže si pořád vyberete. Svět by se měl vážně stydět za to, že tak skvělé auto, jakým je Opel Insignia GSi, poslal do hrobu. A já se zase stydím za to, že jsem ho také trochu přehlížel.