Test Fordu Mustang Convertible z roku 1966 aneb Když na světě je pořád krásně
Jméno a rodiče si nevybíráme. Jakkoliv jsem si na svoje netradiční jméno už za tu dobu zvykl a rodiče bych za nic na světě nevyměnil, občas přemýšlím nad tím, kde a v jaké době bych se chtěl narodit, kdybych si mohl vybrat. A vždycky skončím někde na počátku 50. let ve Spojených státech.
Vyrůstal bych ve sladkých šedesátkách někde v Kalifornii, kdy se Američané těšili blahobytu po konci války, hipíci se nezřízeně oddávali lásce a experimentům s vlastním vědomím a všechno bylo zalité sluncem.
Co na tom, že počítače byly ještě v plenkách a telefon jste si vzali jenom tak daleko, jak dlouhý jste měli drát. Chodil bych surfovat do Tichého oceánu, sledoval přistání na Měsíci v přímém přenosu a s mokrým řidičákem bych tátovi po nocích kradl Mustanga, se kterým bych závodil od semaforu k burgrárně.
Za volantem tohohle červeného kousku z roku 1966, který pochází právě z Kalifornie, jsem se nechal trochu unést. Ale když se rozvalujete na pohodlném koženém křesle, která vám nesahá ani pod lopatky, připoutání jednoduchým pásem přes břicho jako v letadle, nasajete tu atmosféru svobody a pohody, která musela tehdy panovat.
Když jsem od autopůjčovny Sixt v Praze dostal unikátní možnost vyzkoušet si na pár dnů klasický Ford Mustang Convertible z roku 1966, neváhal jsem ani na okamžik. Běžně si ho půjčit nemůžete, vůz slouží hlavně pro reprezentaci společnosti a pro příležitostné zápůjčky VIP klientům nebo partnerům. Navíc je to krásně zrestaurovaný kousek, na který je radost pohledět.
Klasické tvary jsou dnes již nesmrtelné. Přimračená přední světla s širokou maskou si říkají o respekt okolí, zvyšující se ostře řezaná linie boků vypadá sexy a trojité horizontální zadní světlomety jsou jasným rozpoznávacím znamením Mustangu. A dvojice trumpet, ze kterých se line dunivé bublání vidlicového osmiválce.
Čtěte také: Jaguar E-Type 4.2: Prohnali jsme nejvíc sexy auto světa po malebném skotském okruhu Knockhill
Jednoduché tvary doplňují krásně zdobné detaily. Třeba víčko nádrže umístěné vzadu uprostřed mezi světly je tvořené krásným kovovým masivem, navíc zcela bez zámku, takže jenom otočíte a otevřete. Tohle auto totiž vzniklo v dobách, kdy benzin byl tak levný, že se zřejmě nevyplatilo jej ani krást. Hádám, že se zámkem přišli hned roku 1973…
Uvnitř najdete ještě více krásných dobových detailů. Interiéru vévodí obrovský volant s tenoučkým dřevěným věncem, skrz nějž se otevírá pohled na pětici kruhových budíků s chromovaným lemováním. Fascinující je také skutečnost, jak málo funkcí tu najdete.
Zdroj: Hugo Kottás
Zdroj: Hugo KottásÚžasně vyvedená kovová táhla nalevo od volantu zapínají světla a stěrače, napravo najdete spínací skříňku a elektrický zapalovač. Pod volantem pak táhlo sytiče, na krásně subtilním sloupku řízení jen páčku blinkrů. A to je skoro všechno!
Dálková světla se ovládají levou nohou pomocí velkého černého knoflíku na podlaze vedle spojky. A kontrolky tu jsou všeho všudy tři – levý a pravý blinkr a dálková světla! O životních funkcích vozu pak informuje budík s tlakem oleje a teplotou chladicí kapaliny.
Uprostřed palubní desky pak ještě najdete dva komfortní prvky. Tři táhla ovládají topení, která jsou ovšem podobně srozumitelná jako tři mušle ve filmu Demoliton Man. Ať jsem dělal cokoliv, stále na mě vanul horký vzduch, což uprostřed léta zrovna neoceníte. Druhou „gedžitkou“ v interiéru je sice moderní digitální, avšak dobově vyvedené rádio.
Stejně ale zůstalo celou dobu vypnuté, protože se zaposloucháte do úžasného bublání vidlicového osmiválce. Na volnoběh se staženou střechou a okénky někde v zástavbě, kde se odráží ozvěna, zní naprosto senzačně! Jenom je trochu pracné motor vůbec přivést k životu.
Zdroj: Marek Šaroch
Zdroj: Hugo KottásS karburátorem mám problém nastartovat i travní sekačku, natož tohle, ale nakonec je to úžasný rituál, který mě každé chladné ráno nesmírně bavil. Nejprve musíte zcela vytáhnout sytič, poté vytrvale točit startérem a držet tak čtvrtku plynu, než motor po dlouhých sekundách konečně naskočí.
Pak jej musíte ještě udržet v chodu ťukáním do plynového pedálu a ideálně nechat pár minut zahřát, než se volnoběh ustálí. Jakmile vyrazíte na cestu ihned zastudena, budete neustále bojovat o udržení motoru v chodu. Vyjet byť jen z podzemní garáže do mírného stoupání je proces, při kterém motor pětkrát chcípne. A pak nakonec ještě vyšťavíte baterku…
Kdepak, tohle je klasika, na kterou musíte mít čas a trpělivost. Takže jestli spěcháte do práce, raději sedněte do něčeho moderního. Na Mustanga prostě nesmíte spěchat. Jinak je to docela normální auto, které se neřídí nijak zvlášť odlišně od čehokoliv soudobého. Naopak mě překvapilo, jak uživatelsky přívětivé může být přes padesát let staré auto.
Řízení má posilovač, takže jde krásně zlehka, ačkoliv je trochu nepřesné a má dlouhý převod. Ale celkem rychle získáte odhad, kudy auto vést. Spojka jde pěkně ztuha a zabírá ostře, brzdy zase potřebují odhodlané sešlápnutí, aby něco dělaly, ale ukrajují rychlost slušně. A plynový pedál má senzačně břitkou reakci, kterou netlumí žádná euro norma!
Zdroj: Hugo Kottás
Zdroj: Marek ŠarochNejvětší zážitek je ovšem řazení. Třístupňový manuál má kulisu tzv. „psí nohy“ v pořadí R–1–2–3, tedy s jedničkou vlevo dole. Je to zajímavá změna oproti normálu, na kterou si zvyknete rychle, takže nehrozí, že byste omylem zařadili jedničku a najednou couvali. Hlavně má kulisa řazení úžasně mechanický chod a každý kvalt zapadne hutně jako když kladivem prásknete o kovadlinu!
Jednička s dvojkou jsou příjemně krátké, trojka je potom poamericku dlouhá jak týden před výplatou, vhodná na ekonomické korzování venkovem. Takže dvojku je třeba ideálně trochu víc vytočit, než tam vrznete trojku. Ale točivý moment objemného osmiválce pobere trojku statně i při městských rychlostech.
Výkon motoru o objemu 289 kubických palců, což v našich jednotkách dělá 4,7 litru, dosahuje lehce nad 200 koní. Úplně to stačí. Mustangu sice napráská kdejaká kapesní raketa, ale dynamika je překvapivě svižná i na dnešní poměry. A tehdy to musel být teprve fičák. Jenom nesmíte na plyn zhurta, abyste motor „neuchlastali“, ale přidávat pěkně progresivně. Potom táhne krásně.
O starých amerikách se škodolibě traduje, že umějí jezdit jenom rovně. O tomhle Mustangu to úplně neplatí. Jistě, největší potenciál má auto směrem kupředu, ale zatáček se kupodivu vůbec nezalekne.
Zdroj: Hugo Kottás
Zdroj: Marek ŠarochDobové balonové pneumatiky sice nemají zrovna bůhvíjakou přilnavosti a komfortně naladěný podvozek, který statně polyká nerovnosti, na ostřejším hrbolu umí pěkně uskočit, ale blízkému limitu se rychle přizpůsobíte a nakonec se přistihnete, že si dovolíte k Mustangu víc, než vám pud sebezáchovy zprvu umožnil.
Při dálničních rychlostech se už ale začnete trochu obávat a raději zvolníte na vyhlídkové tempo. Stovka je akorát. Nakonec to je přesně režim, který tomuhle autu sluší nejvíc. Motor se za hlubokého bublání líně převaluje nad hranicí volnoběhu, vy se pohodlně rozvalíte do koženého křesla, která vám nesahá ani pod lopatky, a jenom se necháte načechrávat větrem.
Najednou si uvědomíte, že ke štěstí prostě víc nepotřebujete. A že na světě je pořád krásně. Ford Mustang z šestašedesátého je totiž úžasné antidepresivum. Za jeho volantem zapomenete, že nás dva roky dusí v covidu, že za hranicemi zuří válka a že se řítíme inflační spirálou k chudobě.
Holky se za vámi otáčejí, chlapi s oblibou přikyvují a hlavně vám to všichni do jednoho sice možná trochu závidí, ale zároveň i přejí. Když jsem jenom dva týdny nato jezdil v kabrioletu ultraluxusní značky, cítil jsem nepatřičně a nesvůj, jak mě všichni propichují pohledy a ve skrytu duše nenávidí.
Zdroj: Marek Šaroch
Zdroj: Marek ŠarochVe starém Mustangu vás ale všichni milují! Pustí vás v koloně, udělají místo, dokonce vám dají přednost jenom proto, aby za vámi mohli chvilku jet a vychutnat si pohled na krásnou klasiku. A také respektují, když na chvíli bez vlastního zavinění zablokujete dopravu.
Ačkoliv tenhle Mustang z autopůjčovny Sixt prošel rozsáhlou rekonstrukcí, pořád se najdou drobné nedostatky, které dělají z každé jízdy zážitek. Karburátor by potřeboval ještě seřídit, pravé dveře musíte za spolujezdcem zavírat sami, jelikož vyžadují přizvednout a třísknout, víko zavazadlového prostoru také zadrhává a elektricky ovládaná střecha (už v té době!) pořádně nezapadá do zámků, takže je třeba ji zavírat ideálně s kamarádem.
Na to ovšem musíte nechat nastartováno, protože samotná baterka má s pohonem dost práce. Jenže zase pořádně nefunguje ruční brzda, takže musíte stát na rovině, nebo někoho poprosit, aby rychle přesedl na místo řidiče a stál na brzdě. Nebo najít nějaký kámen. Nebo rovnou vozit s sebou špalek pod kolo.
A když nakonec střechu s pomocí poloviny ulice zavřete, přijde slejvák a naprší dovnitř, protože k rámu okna pořádně nedoléhá. Ostatně řídit starého Mustanga v hustém dešti je trauma, které vyžaduje následnou návštěvu psychoterapeuta, ne-li rovnou vymítače ďábla. Samozřejmě přeháním, ale přece jenom je to trochu kousavé staré auto, které hlavně nechcete majiteli rozbít.
Zdroj: Marek Šaroch
Zdroj: Hugo KottásZa ty tři dny jsem s Mustangem nasbíral tolik zážitků jako za celou svoji řidičskou kariéru. Vždyť jsem v garáži spustil i požární poplach! Je to prostě charakter. A přesně všechny ty příběhy jsou kořením života, pro které stojí za to obětovat trochu každodenního komfortu, které klasické auto vyžaduje.
Stejně bych však jezdil každý den do práce raději tímhle, než jakoukoliv moderní plechovkou. Vlastně nechápu, proč si lidé kupují všechny ty crossovery, kterými se chtějí odlišit, ale nakonec vypadají tuctově, protože je stejně řídí úplně všichni. No řekněte, nechtěli byste raději klasický Ford Mustang?
Vždyť vypadá naprosto úžasně, už si jenom bude držet hodnotu, lidé vás budou mít rádi a až na několik drobných pikantností se řídí jako úplně normální auto. A víte co? Nakonec mě Mustang inspiroval k tomu, abych si konečně koupil (sice v trochu jiné finanční rovině) veterána. Život se starým autem je totiž mnohem zábavnější.
Za zapůjčení Fordu Mustang Convertible 289 cu. in. děkujeme autopůjčovně Sixt
Zdroj: Hugo Kottás
Zdroj: Hugo Kottás
