Střelba do vlastních

Jsem fanoušek formule 1. Je pár věcí, které se mi na královně motorsportu nelíbí, ale poslední dobou to kupodivu není chování FIA ani Bernieho Ecclestona, co mě zvedá ze židle. Jsou to novináři a samozvaní kibicové sportu. Své každodenní úkoly zvládají dobře. Napsat, kdo vyhrál velkou cenu Turecka, konečně dokáže kdekdo. Všichni také jistě máme názor na úžasnou nehodu red bullů a nemusíme se na něm shodnout. To je v pořádku. Jenže když dojde na psychologické rozbory, ústa a pera komentátorů se nezřídka stávají zřídly blbosti.

Mluvím o uměle živeném kolotoči kolem Michaela Schumachera. Zkušený Němec naštěstí může jen shovívavě kroutit hlavou, těch několik trefných (a bolavých) komentářů se ztrácí v balastu omletých klišé. Novinářská obec si ze Schumachera udělala fackovacího panáka. Je starý, senilní, zapomněl řídit, ztratil kondici a především zdravý rozum, protože jinak by se přeci do kokpitu nikdy nemohl vrátit. „Odešel na vrcholu“ a měl zůstat v důchodu. „Co může dokázat víc?“ píše se znovu a znovu v titulcích.Nuže, milí kolegové, občas by nezabolela trocha přemýšlení. Co když Michael Schumacher nic dokazovat nepotřebuje? A že nepotřebuje, není tajemství. Dokázal snad vše, na tom se shodneme. To ale neznamená, že slavný Němec zešílel, nabízí se totiž překvapivě jednoduché a neprávem přehlížené vysvětlení Schumacherova návratu: že prostě závodit chce. Argumentovat, že by se měl realizovat jinde, je pitomost. Proč by Michael Schumacher plýtval energií v nudných a pomalých speciálech DTM, když se o něj perou týmy formule 1?

Mám za sebou několik sezón víceméně neúspěšného závodění na té nejamatérštější z amatérských úrovní a můžu říct jednu věc: nikdo nezávodí jen proto, aby vyhrával. Všichni chceme být první, ale tou hlavní motivací, cílem, je závodění samotné. Každé předjetí je výhrou, každý šachovnicový praporek mistrovským titulem. Kdyby piloti F1 šli jen za vítězstvím, před pěti lety by pravděpodobně co čtrnáct dnů kroužil Schumacher po dráze sám. Všichni ostatní by to byli dávno vzdali.Teď se v hlubi pole, byť stále v jeho první třetině, jak novináři rádi zapomínají, ocitnul naopak Michael Schumacher. Třeba mu to vůbec nevadí. Nebo vadí, ale ani zdaleka ne tolik, jako nezávodit vůbec. Michael Schumacher podle mě pochopil důležitou věc: „odchod na vrcholu“ je ta největší pitomost ze všech. Když chce závodit, bude závodit. Proč by se měl starat o to, co si myslíme my? Jediný pohled do skladu trofejí ho po právu přesvědčí, že si s námi nemá dělat hlavu.

Já nejsem fanda Michaela Schumachera. Na dráze se nechová vždy čistě, je Němec a navíc závodil u Ferrari z přesvědčení. To je u mě ten největší zločin – asi jako by byl přesvědčeným komunistou. Těžko však mohu necítit respekt k člověku, který svůj sport ovládl takovým způsobem. Michael Schumacher nevyhrával díky Ferrari. Ferrari vyhrávalo díky Michaelu Schumacherovi. Málokdo si v minulosti zasloužil jediný mistrovský titul tak jako Michael Schumacher všech pět, které u Ferrari získal.Můj respekt ke schopnostem Michaela Schumachera se nevytratí, pokud bude jezdit na desátém místě. Ani pokud bude jako zkušený padesátník poslední. Jestli něčí obdiv k německému mistrovi vadne s prvním nevyhraným závodem, pak ten někdo buď nemyslí, nebo vůbec nerozumí závodění.

Milí novináři, přestaňme ze sebe dělat hlupáky! Pišme proč Schumacher nevyhrál, kritizujme jeho styl. Posměšky pomatenému starci, který už na to prostě nemá, se ohrály. Pišme o tom, čemu rozumíme. Vy ostatní mě nechápejte špatně – já si nemyslím, že novináři jsou hloupí. Jenže člověk bez závodní zkušenosti může sotva pochopit myšlenky závodníka. Oč těžší pak je chápat sedminásobného mistra světa, když je jediným svého druhu? Doporučuji proto Michaelu Schumacherovi zdvihnout hrdě prostředník a závodit dál, třeba až do smrti.

Martin Plaštiak