Renault Clio Williams

Dlouho před příchodem současných monster mezi hatchbacky v podobě Golfu R32, Alfy 147 GTA a Clia V6 se po světě toulala elitní skupinka jejich zmenšenin, která se dnes sice nemůže rovnat jejich výkonům, ale na druhou stranu umí i stále nadchnout nadšené řidiče svou lehkostí, mrštností a dobovou osvobozeností od elektronických systémů. Ještě důležitější je skutečnost, že z hlediska zábavnosti a čistoty prožitku se jim současná generace nemůže v mnoha případech vůbec rovnat. Do téhle skupinky můžete s klidným svědomím zahrnout všechno od dvojkového Golfu GTi po Peugeot 205 GTi či Alfu GTV, ale začátkem devadesátých let se jejich společné přednosti zkoncentrovaly do jediného auta, které ve své třídě deklasovalo všechna ostatní, a tím byl dvoulitrový Renault Clio Williams.

Vznikl jako duchovní nástupce Renaultu 5 Turbo a pozdějšího Clia 16V, na jehož základě byl přímo postaven. Stejně jako u dnešního Clia 182 platilo i pro něj, že jeho vývoj a výrobu si vzala na starost soutěžní divize Renault Sport, která slavila na začátku devadesátých let velké úspěchy v rallye se soutěžní verzí Clia 16V Maxi v rukou Jeana Ragnottiho. Maxi však stále jezdilo s objemem 1,8 l, který už v počátku zdědilo s převzetím motoru z Renaultu 19. Ragnotti závodil ve skupině do 2000 cm3 a Renault proto došel k rozhodnutí, že objem motoru bude zvětšen na rovné dva litry. V silniční podobě tak vznikl Clio Williams, který měl tento krok podepřít homologací.

Premiéru měl na ženevském autosalonu v roce 1993 a první číslovaná série s modrým zbarvením a štítkem na přístrojovce vedla k výrobě 2500 kusů. Tím to mělo pro Clio Williams skončit, ale když Renaultu došlo, že má mnohem větší prodejní potenciál, k hlasité nevoli spekulantů a majitelů původní „exkluzivní“ várky přišel v roce ´94 s druhou řadou a o rok později dokonce i s třetí sérií, která byla doopravdy poslední. Z tohoto pohledu se auta z pozdějších dvou sérií od té první odlišují tím, že nemají na palubní desce výrobní štítek.

Podle názvu by se mohlo zdát, že se na vývoji podílel i tým Williams F1, ale ve skutečnosti se auto podle něj jmenuje pouze proto, že v té době jezdil Williams s motory Renault a měl s nimi velký úspěch. Je však pravda, že auto s číslem 0001 získal Frank Williams od automobilky darem a dodnes stojí v sídlu týmu, i když s téměř nulovým počtem kilometrů na tachometru.

První série má v porovnání s těmi následnými velmi strohou výbavu, ale po technické stránce jsou všechny tři téměř identické. Na silnici je od ostatních renaultů lehce rozpoznáte díky jejich modrému laku Sports Blue 449, bouli na kapotě, roztaženým blatníkům, zadnímu spoileru a patnáctipalcovým zlatým loukoťovým ráfkům Speedline. Uvnitř má Williams sportovní sedačky a od řadových modelů se odlišuje i tím, že má modrý podklad hlavních i přídavných přístrojů (středový panel s budíky teploty, tlaku a hladiny oleje), který ladí s barvou exteriéru. Kapota je vyklenutá proto, aby se pod ní vešlo objemnější sací potrubí. V porovnání s řadovým Cliem je Williams navíc snížený o celých 35 mm a podobně jako u ostatních francouzských malých aut má přední kola zavěšena na MacPhersonech, zatímco zadní náprava je řešena torzní tyčí. Tlumiče a odpružení je patřičně zesílené a kola s rozměry 185/55 VR15 mají rozšířený rozchod, který dal karosérii ty pohledné a nepřehlédnutelné boule.

S podobným důrazem na robustnost je upravený i motor, který se ochotně vytáčí k sedmi tisícům otáček a který má s ohledem na těsný prostor pod kapotou vedle ostatních modifikací i přepracovaný systém chlazení. Zesílená je i pětistupňová převodovka a na všech kolech jsou velké kotoučové brzdy.

První série se od vyspělejší druhé a třetí řady liší vedle speciálního štítku i tím, že nemá ABS, ani střešní okno či elektricky ovládaná zpětná zrcátka.

Velký zájem veřejnosti dal oproti původnímu plánu vzniknout i druhé řadě z roku 1994, která přišla s mírně vyhlazenými vnějšími rysy, výraznějším utlumením hluku a elektrickým ovládáním zrcátek. V příplatkové výbavě se objevila i klimatizace a kožené sedačky, převzaté opět z Renaultu A19

Třetí a také poslední série z roku 1995 k tomu přidala i nový modrý metalízový lak Monaco Blue, který je o odstín světlejší než ten původní. V základní výbavě má i střešní okno a konečně i ABS.

Jízdními vlastnostmi patří Williams podle mnohých na vrcholné místo mezi staršími i současnými hatchbacky a jeho ovladatelnost a intuitivní chování těžko hledá i dnes konkurenci. Výkon 150 koní na tunovou hmotnost je v kombinaci s krátce odstupňovanou převodovkou tou nejlepší cestou k výborným zážitkům. Někteří majitelé si dokonce stěžují na to, že na jedničku, dvojku a trojku se motor příliš rychle dostává do omezovače, i když čtvrtý a pátý stupeň je už o něco delší. Brzdy jsou v normálním provozu zcela dostačující, ale při plné zátěži občas nestačí stíhat všechno, čeho je motor a podvozek schopen. Šířka pneumatik je sice na dnešní dobu nezvykle malá, ale je to jedna z mnoha věcí, které zajišťují Williamsu jeho pohotové a hravé chování a na které by se nemělo s v rámci případného tuningu sahat.

Podobně jako u ostatních aut tohoto druhu lze u řady exemplářů na trhu čekat pohnutou minulost. Při hledání je proto dobré zaměřit se na problematické oblasti. Vedle možné koroze zadních blatníků či spodní hrany dveří nebo dna kufru jde především o motor a podvozek.

Pro zdraví motoru je bezpodmínečně nutná výměna rozvodových řemenů na 115 tisících km. Motor je také náchylný k přehřívání a proto je třeba ověřit plnou funkčnost chlazení. Mohou se u něj vyskytnout i unavené silentbloky, které s otevřenou kapotou poznáte podle toho, zda se při ručním přidání plynu zbytečně nenaklání.

Sloupek volantu a hřeben řízení mají náchylnost k vůlím a závadám, které poznáte podle toho, že má auto pomalé reakce na volant nebo se drží vyjetých kolejí. U předních pružin se mohou objevit praskliny a pokud je podvozek ještě více snížený, časem vpředu odcházejí horní úchyty tlumičů a také čepy a uložení stabilizátoru.

Stupeň opotřebování interiéru je otázkou dlouhodobé péče a jeho stav většinou dobře odráží celkovou kondici auta.

Pokud je v dobrém stavu a na správných pneumatikách, Clio Williams umí i dnes ukázat řadě výkonnějších sportovních aut záda. Potěšení, které máte za jeho volantem a z jeho ostrého zvuku, z něj dělá o to větší klasiku.

(Fotografie: Robert Barrington a Jill Benton)

redakce autoweb.cz