„Spletl jsem si pedály“ jako obhajoba při vybržďování?

Mou pozornost upoutal článek o případu tzv. vybrždění na dálnici, ze kterého vyplývá, že řidič osobního vozidla, který předjel nákladní auto, zařadil se před něj a náhle zabrzdil, až došlo ke kolizi, uspěl u soudu první instance se svou argumentací, podle které se nejednalo o ohrožující úmysl (že prý nechtěl vybrzdit auto, které předjel), ale o omyl (místo na plyn prý šlápnul na brzdu).

Nemám k dispozici celý spis, ani znalecký posudek, který si soud nechal zpracovat a nebyl jsem na daném místě, takže moje níže uvedené závěry budou vyplývat jen z informací, které pronikly do médií.

Nelze učinit jednoznačný závěr

Nejprve bych uvedl, že je jistě v obecné rovině velmi chvályhodné, že soudy dbají na aplikaci základních právních principů trestání, např. principu, že v případě relevantních pochybností není možné učinit jednoznačný závěr o vině obviněných, což vede k jejich osvobození. Co jsem se už „navzdychal“ nad řadou soudních rozhodnutí, ve kterých soudy tento princip neuplatňovaly a postupovaly způsobem „nám je to jasné“, ačkoliv jsem měl za to, že v daných případech byly ty pochybnosti do té míry zásadní, že tento princip měl být jednoznačně uplatněn.

Rád si tedy počtu v soudních rozhodnutích, ve kterých se to aplikací obecných právních principů jenom hemží a práva obviněných jsou šetřena v co největší míře, ale nemohu říct, že by to byl tento případ.

Účelová argumentace

Pokud bych měl radit obviněnému v tomto případě, tak bych mu takovou argumentaci rozhodně nedoporučil. Působí až příliš účelově a nevěrohodně. Vždycky, když se mne někdo ptá na procesní taktiku nebo směr obhajoby, tak zdůrazňuji to, že argumentace musí být věrohodná a konzistentní. Nějakých pochybností lze samozřejmě využít, ale v tomto případě mi přijde postup obviněného jako velmi netaktický a argumentace soudu jako nepřiměřená. Nemá totiž cenu při obhajobě říct „každou blbost“, která člověka napadne, protože tím jen devalvuje i kvalitní argumenty, které by se daly použít.

Jsem všemi deseti pro aplikaci základních právních principů, které činí z trestního řízení civilizovanou záležitost, ale tady mi přijde, že by soud neměl mít ani ten nejmenší problém takovou argumentaci odmítnout jako nevěrohodnou a takový závěr si obhájit.

Není to s podivem?

Je až paradoxní, jak je shora uvedený princip v případech, které jsou vhodnější pro její aplikaci, odmítán a naopak v případech, které pro něj vhodné nejsou vůbec, aplikován. Je to samozřejmě pouze rozhodnutí soudu prvního stupně a státní zástupce bude proti tomu rozhodnutí určitě brojit, ale je skutečně překvapující, že zrovna touto argumentací se obviněný obhájil.

Obecně sice platí, že do hlavy řidiči nikdo nevidí, ale jestliže je sled událostí hrubě nelogický (jako v tomto případě) – vždyť jakou logiku má to, když předjíždím auto, tedy zrychluji, abych po zařazení se před něj přestal zrychlovat a šlápnul na brzdu? – pak bych takovou argumentaci nikomu nedoporučil.

Určitě bych si přál, aby se principy trestního práva v rozhodnutí soudu hodně prosazovaly, ale tady mám pocit, že soud s tím principem zachází zbytečně necitlivě a nevhodně ho „opotřebovává“.