Škodovka kdysi postavila schopný rallye speciál, válel i v Monte Carlu

Dlouhá éra škodovek s motorem vzadu a pohonem zadních kol definitivně skončila. V sezóně 1988 se tovární jezdci z Mladé Boleslavi naposledy svezli s legendárními stotřicítkami a takřka ze dne na den začali trénovat s novými soutěžními vozy Škoda Favorit s pohonem předních kol.

Zatímco se po tratích domácích soutěží ještě proháněl klasický speciál Škoda 130 LR, došlo v září 1987 na Mezinárodním strojírenském veletrhu v Brně k přelomové události. Za obrovského zájmu veřejnosti tam zažil svoji světovou premiéru zcela nový moderní automobil Škoda Favorit.

Od základů nově vyvinutý moderní hatchback s motorem vpředu a pohonem předních kol měl dobré předpoklady uspět i na náročných západoevropských trzích. Okamžitě se také začalo s vývojem soutěžní verze, jejíž úspěchy by novinku propagovaly po celém světě.

O její vývoj se velkou měrou zasloužil tovární jezdec Vladimír Berger, který tehdy ještě oficiálně nehomologovaný model Škoda Favorit “učil jezdit” coby předjezdec na vybraných soutěžích domácího šampionátu v roce 1988.

Favorit byl nakonec homologován 1. ledna 1989 pod číslem A-5373 a krátce poté úspěšně debutoval v tradiční Rallye Valašská zima s posádkami Křeček – Motl, Sibera – Gross a Berger – Petera. Prvním zahraničním startem byla pro Favorit finská Hanki Rally, kde Kalevi Aho zvítězil ve své třídě.

Prakticky od prvního nasazení vyhrával vůz třídu i na těžkých soutěžích mistrovství světa, jakými jsou Rallye Monte Carlo, RAC Rallye, finská Rallye 1000 jezer nebo Acropolis rallye. Za zmínku stojí především šňůra vítězství posádky Sibera – Gross na Rallye Monte Carlo mezi lety 1991 až 1994.

Od roku 1993 došlo ke změně pravidel, když byl vypsán Světový pohár pro vozy s atmosférickým motorem o maximálním objemu dva litry a pohonem jedné nápravy, tzv. Formule 2. V první sezóně skončil tovární tým Škoda Motorsport druhý, ovšem v následujícím roce spolehlivé a hbité vozy Škoda Favorit často vítězily a týmu se podařilo vybojovat titul mistrů světa ve třídě Formule 2 před zástupem renomovaných konkurentů.

Soutěžní Škoda Favorit skupiny A na první pohled sice připomínala sériový model, ve skutečnosti ale šlo o ryzí sportovní speciál. Karoserie byla vyrobena ze slabšího plechu a její tuhost zvyšoval certifikovaný bezpečnostní rám.

Oproti sériovému provedení se na střeše objevila mechanicky ovládaná klapka pro přívod čerstvého vzduchu do interiéru. Překvapivé je, že zasklení a polstrování dveří pocházelo z produkčního vozu, z interiéru ale zmizelo nadbytečné čalounění a pochopitelně i zadní sedáky, což v kombinaci s dalšími úpravami stačilo na snížení pohotovostní hmotnosti až na 750 kilogramů.

Beze změn byla palubní deska, to ale neplatí pro palubní přístroje a přepínače. Ty byly navíc přemístěny tak, aby byly v případě potřeby dosažitelné i pro spolujezdce. K zadním kolům byl brzdný tlak veden přes rozdělovač účinku brzd, který umožňoval přizpůsobit seřízení podle aktuálních podmínek na trati. Pro lepší ovládání vozu byl zamontován sportovní volant, který většinou šel z vozu do dalšího vozu spolu s továrním jezdcem.

Motor měl rozvod OHV, přičemž zdvihový objem byl oproti sériovému agregátu zvětšený z původních 1 289,4 na 1 299,6 cm³. Nové byly ojnice, vačky a další součásti. Zpočátku agregát produkoval výkon 76 kW při 6 500 otáčkách za minutu, s dvojitým karburátorem Pierburg se později výkon vyšplhal až na 88 kW při 7 000 otáčkách.

Také převodovka byla zpočátku pětistupňová a později ji nahradila šestistupňová skříň s přímými zuby. Maximální rychlost se v závislosti na zpřevodování pohybovala v rozmezí od 150 do 210 km/h.

Tovární zbarvení původně kombinovalo bílou karoserii s červenými a modrými pruhy, později šlo o šachovnici ve stejných barvách, v roce 1993 šachovnici vystřídalo vítězné zelené V s červeným proužkem, které je dodnes symbolem vozů RS.

Závodně upravená Škoda Favorit 136 L/A se v nemalé míře uplatnila také na okruzích a v závodech do vrchu. Nejzajímavější kreací byl Favorit 136 L/H, který vznikl v roce 1989 pro vytrvalostní závody na okruzích.

Používal prototypový řadový čtyřválec OHV o zvětšeném objemu na 1 471 cm³ a řadou úprav na podvozku a karoserii. Takto upravená Škoda Favorit startovala mj. v závodě 24h Nürburgring, kde s ní posádka Kvaizar-Samohýl-Obermann vyhrála svoji třídu.

Od sezóny 1992 byl do vytrvalostních závodů nasazován nový vůz s motorem 790.16 OHC s objemem zvětšeným na hodnotu 1 596 cm³. Vůz měl dva dvojité karburátory Weber, výkon 123 kW (167 koní) při 6 500 min-1 a točivý moment 176 Nm při 5 500 min-1. Vůz dosahoval maximální rychlosti 240 km/h a zrychlení na stovku za 6 s. Později dostal motor vstřikování paliva a výkon byl zvýšen na 129 kW (175 koní).

Soutěžní vůz Škoda Favorit nahradila v roce 1995 modernější Škoda Felicia, Favorit se ale coby velice schopné, a přitom cenově dostupné sportovní náčiní objevoval ve startovních listinách rozličných podniků ještě dlouhá léta.