Škoda Octavia Combi z roku 1965: Jak jsem se stal majitelem veterána

Dá se o mě říct, že mám rád starší auta. Obecně ale spíše tíhnu spíše k vozům z konce devadesátých a začátku nultých let. Přesto jsem se před pár lety stal majitelem vozu podstatně staršího – tehdy již padesátileté Škody Octavia Combi šípkové barvy. Tedy již vozu, který už dávno není úplně vhodným pro každodenní ježdění, nabízející trochu jiný druh řidičského požitku, než obvykle vyhledávám.

Proč se tedy v mé garáži usídlila právě stařičká Octavia? Možná už vás to napadlo – více než o cokoliv jiného jde o záležitost čistě sentimentální. Ona Octavia totiž strávila celý svůj život v naší rodině. Když v roce 1965 sjela z výrobní linky, přišla rovnou do rukou mého dědečka.

Tehdy měl vůz ještě ponurou grafitově šedou barvu, šípkovou červeň dostal vůz až po nějakých dvaceti letech. Pár let před mým narozením se můj táta pustil do generálky vozu, kterou až na karosařinu a lakování provedl vlastními silami.

Oktávka mě tak nějak doprovázela po celý život. Vlastně byla prvním autem, kterým jsem se kdy vezl. Naši tehdy ještě vlastní auto neměli, takže to byla právě dědova Octavia, v níž mě táta vezl jako mimino z porodnice.

Vždycky jsem měl to autíčko rád. Dokonce jsem se kvůli němu jednou málem i popral – to když mě v něm jednou někdy ve třetí třídě děda dovezl na besídku a spolužáci si ze mě začali utahovat, že mě děda přivezl Moskvičem. To přece byla Octavia, žádný „pitomý“ Moskvič!

A pak přišla doba, kdy už děda nebyl pořádně schopný řídit. Auto mělo už tři roky značky v depozitu. Předtím trochu zlobilo a v autoservisu nebyli pořádně schopní s tím něco udělat. Nebo se jim spíš pořádně nechtělo.

Děda se tehdy chtěl auta zbavit, dokonce jej tehdy chtěl nechat sešrotovat, což pro mě byla opravdu strašná představa – až na pár šrámů totiž byla dědova oktávka v celkem pěkném stavu. Naštěstí se mi nakonec podařilo dědu přesvědčit, aby mi auto přenechal. Tedy vlastně jsem ho ani moc nemusel přemlouvat. Myslím, že jej můj zájem tehdy vlastně samotného těšil.

A tak začaly ty příjemné patálie související s vlastnictvím historického auta. Prvně bylo Octavii potřeba po těch pár letech v garáži zprovoznit. I přes celkovou jednoduchost mi se zprovozněním pomáhal protřelý kamarád automechanik.

Nakonec se ukázalo, že rozběhat motor nebyl zase takový problém. Stačilo pročistit vedení paliva z nádrže, přidat palivový filtr, uvolnit plováček karburátoru a pročistit trysku a motor na první pokus naskočil.

Nízkootáčkový motor na volnoběh téměř neslyšně ševelil a já z toho byl upřímně naprosto úplně naměkko. Už jsem v té době začal spřádat plány, jak dám oktávku pořádně do kupy a dědu ještě jednou naposledy svezu.

To jsem už bohužel nestihl a bude mě to asi pořád mrzet. K tomu, abych se opravdu stal majitelem onoho mnou adorovaného auta, ještě zbývalo zařídit hromadu papírování. O tom ale zase někdy příště.