Škoda 120, Trabant a Lada aneb v autech našich (pra)rodičů
Je zatažené nedělní dopoledne a já vjíždím do dvora jednoho průmyslového areálu v Prostějově, kde mě vítá Máša, Boženka, Eda a Lukáš. Tedy Lada, Škoda 120, Trabant a jejich usměvavý majitel. Čeká na mě naprosto nová zkušenost. Tedy abyste pochopili – považuji se za „mladší ročník,“ a přestože jsem už za těch pár let života usedl za volant lecčeho, ještě jsem neměl šanci dostat do svých nenechavých rukou žádný kousek potulující se po světě déle než já sám.
Tedy alespoň ne co se osobních vozů týče. Abych to napravil, rozhodl jsem se navštívit retro-autopůjčovnu Cestuj-klasikou.cz a vyzkoušet si jejich balíček Na skok do 70. Všechna tři auta stojí pod plachtou pěkně seřazena a připravena na okamžik odhalení. Vybírám si projížďku od nejmenšího extrému k tomu největšímu – tedy od Lady k Trabantovi. Lukáš si mě postaví pěkně před první auto a pomaličku zvedá plachtu, zpod které se postupně odhalují obrysy rudé Máši, a mně na tváři mi ihned naskakuje úsměv. Auto je v krásném stavu a já se nemůžu dočkat, až se posadím. Usedám za volant a poprvé ochutnávám auto vzniklé v době, kdy můj otec teprve trápil učitele na základní škole.
Všechno je tak trochu jinak. Auty se tehdy nejezdilo tak intenzivně a tak se evidentně ergonomie tolik neřešila. O bezpečnosti ani nemluvě – pásy vzadu byste hledali marně a bylo v zájmu chodců neskončit na kapotě. Před nastartováním se musím ještě seznámit se sytičem. Samozřejmě, že jsem o tom už slyšel, ale nikdy jsem si na tu věc doopravdy nesáhl. Trochu snahy a nejistoty a nakonec auto bez známky problému startuje, vyjíždím vstříc vesničkám v okolí a osahávám si volant. Brzdy jdou hodně ztuha, posilovač je velká neznámá a nabývám dojmu, že bych auto spíš ubrzdil nohama o asfalt. Řízení na tom není o moc lépe. Kolem středu je obrovská mrtvá zóna, ve které si můžu máchat volantem ze strany na stranu a nic se nestane. Zní to hrůzostrašně, ale po pár kilometrech si auto začínám zamilovávat. Všechno je mechanické a mě se ta přímočará jednoduchost prostě líbí. Projíždíme vesničky, prosmýkneme se městem a zamíříme zpět na dvůr, kde pod plachtou čeká druhé auto – Škodovka Boženka.
Krásně zrenovovaná žlutá stodvacítka. Nasedám a téměř ihned zjišťuji, že auto je o něco menší. Nohama se lepím na volant, a i přesto si při řazení jedničky musím zarvat řadící páku přímo pod koleno. Škoda 120 je lehčí a pocitově jede o dost svižněji než výkonnější, ale také těžší Lada. Taky o dost lépe reaguje na volant a brzdy. Podvozek je trochu tvrdší. Aby také ne – Lada tehdy platila za pohodlné vozidlo vyšší střední třídy. Po vozovce spíše jen tak plula a na nerovnostech se jen tak pohupovala. To Škodovka docela pěkně drží stopu. Ze všech tří aut je asi tím jediným, které si dovedu představit k dennímu ježdění.
Opakujeme trasu a vracíme se za autem, na které se těším asi nejvíc. Plachta padá na zem a já už se nemůžu dočkat, čím mě Trabant „Eda“ překvapí. Tady se už bavíme o úplně jiném světě. Například dálková světla byste na páčkách kolem volantu hledali marně – zapínají se spínačem na podlaze vedle spojky. Celý interiér působí jak dětská hračka. Páčka blinkrů, zpětné zrcátko, jak proutek tenoučký volant – to vše z dobového plastu, co se tváří jako by měl prasknout hned při prvním dotyku. Na štítu řidiče se nachází pouze tachometr.
Palivoměr je čistě „mechanický“ – otevřete kapotu a vytáhnete měrku. Mimochodem palivová nádrž je vepředu hned vedle motoru. Docházející benzín poznáte tak, že s sebou auto začne cukat. V ten moment je čas zašmátrat nohou pod palubkou a přepnout malý ventil na rezervní nádrž. Potom máte nějakých pět litrů na nalezení nejbližší benzínky. Jinak máte smůlu. Pod kapotou číhá ještě jedno překvapení. Klimatizace! Tedy ne tak úplně. Z motorového prostoru vede do kabiny trubice. V létě se nasune na násadu v přední mřížce, v zimě zase na násadu v blízkosti výfukového potrubí. V interiéru se pak už dá jen přívod vzduchu otevřít nebo zavřít. Začínám se smát už při pokusu se do auta nacpat.
Kopec je čím dál tím prudší, všech šestadvacet koní pod kapotou úpí. Stihnu se rozjet a včas nabrat rychlost, anebo budu muset podřadit?
Trabant je maličký a mé neforemné, téměř dvoumetrové tělíčko do něj musím doslova nasoukat. Překvapivě za volantem už tak netrpím. Pedály jsou vyosené a řadící páka se přesunula z podlahy na sloupek řízení, takže se můžu trochu rozvalit. S prošlapáváním plynu a velejemnou manipulací se sytičem auto startuji. Z výfuku se vyvalí typický namodralý dým a já opatrně řadím jedničku. Auto se se zuřivým rachotem žene k první křižovatce. První co mě napadne je sundat nohu z plynu a dobrzdit motorem. Chyba lávky. Auto se sebou začne okamžitě cukat. V Trabantu si něco takového můžete dovolit jen na čtyřku, která má volnoběžku. Projíždíme krajinkou a já si uvědomuji jednu zásadní věc – s trabantem je potřeba opravdu hodně taktizovat. Každý kopec je malou výzvou a je na místě dobře si rozmyslet, jestli se pokusíte rozjet auto na čtyřku, nebo rovnou podřadíte na trojku. Pokud to neodhadnete správně, čeká vás lehce potupné šplhání na dvojku. Dojíždíme zpátky ke garážím a já musím trochu sumarizovat.
Na skok do 70. má celkově velice dobrou koncepci a hodně tomu pomáhá i výklad samotného Lukáše. Jedná se o toho správného nadšence, který neváhá obětovat část vlastního pohodlí jen proto, aby zachoval kus automobilové historie, a velice rád se o své poznatky podělí. Svá auta zná do posledního šroubku a tak Vás překvapí spoustou perliček. Třeba i tím, že každé auto má svou vlastní specifickou vůni, a že Trabantem načichnete rovnou na několik dní.
Mechanický sytič, palivoměr ve stylu měrky pod kapotou, ruční míchání směsi benzínu a oleje. Při pohledu na ikony sedmdesátých let dnes máme skutečně komfortní auta. Bez výjimky.
Objektivně však musím přiznat, že to nemusí být ten pravý zážitek pro každého. Je to jízda hodně klidná a pohodová a k opravdovému vychutnání toho, co tato auta nabízí je do velké míry potřeba, aby byl stejně naladěný i řidič. Já si všechna tři auta neskutečně užil. Projížďka s klasikami pro mě byla hlavně o úsměvech. Usmíval jsem se pořád – když se auta odhalovala, když jsem se na plný plyn za velkého řevu řítil padesátkou a autu se víc prostě jet nechtělo.
Usmíval jsem se i druhý den když jsem čichl ke svému svetru a cítil v něm Trabanta. A užíval jsem si i upřímné úsměvy na tvářích kolemjdoucích svědků mé jízdy. Tahle auta mají totiž jednu nádhernou vlastnost – při vší své skromnosti a značné nedokonalosti dokážou totiž lidi jednoduše pobavit.
report, foto a video: Martin Kusyn
