Reportáž: Se Subaru Forester 2.0D do italských Dolomit a zpět
Řetězy, určitě budeme potřebovat sněhové řetězy?! První, co jsem slyšel od svého budoucího spolujezdce na plánovanou cestu do italských Dolomit, a poznámka souvisela s aktuální sněhovou situací v oblasti. Zatímco u nás zima vypadala spíše jako pozdní jaro, tak informace od našich jižních sousedů hovořily o decimetrech nového sněhu a přívalech bílého nadělení takového rozsahu, o kterém si mohli čeští provozovatelé vleků a pořadatelé lyžařských závodů nechat jen zdát.
Moje osobní přesvědčení bylo, že sněhové řetězy, vzhledem k tomu, jakým autem se na cestu vydáme, určitě potřebovat nebudeme. Nicméně brouk do hlavy byl nasazen a díky vstřícnosti zastoupení Subaru jsem je pak do kufru také přibalil. Z toho je tedy jasné, automobilem jaké značky jsem se rozhodl okusit skutečně zimní podmínky, a teď ještě o jaký model šlo – náš starý známý Forester. A tím „starý známý“ myslím opravdu známý, mluvím o konkrétním autě, se kterým už jsme v minulosti v redakci jezdili – vzpomenete si na náš test spotřeby?
Tentokrát ale mělo jít nejen o spotřebu, záměrem bylo vyzkoušet vůz v náročnějších podmínkách, než jaké dokázala nabídnout naše středoevropská zima. Takže Subaru Forester 2.0D, připomeňme si, prosím, základní technické parametry. Naftový čtyřválec s protiběžnými písty má dva litry objemu, výkon 147 koní v 3600 otáčkách a točivý moment 350 Nm v rozpětí 1600 až 2400 otáček. Hnací síla jde skrze šestistupňovou manuální převodovku permanentně na všechna čtyři kola. Výbava se odvíjí od specifikace Sport, nejvyšší v nabídce, která zahrnuje maximum doplňků, které umí Subaru do Forestera nabídnout, od navigace až po elektricky manipulované dveře zavazadlového prostoru. Cena odpovídá nejvyšší příčce v ceníku a je 1 029 000 Kč.
Přeskočím prvotní přípravy související s balením… I když, ne, začnu právě jimi. Zavazadlový prostor má kapacitu 488 litrů (v porovnání se standardem 505 litrů u aut s manuálně otevíratelnými pátými dveřmi), se sklopenými sedačkami se transportní prostor zvětší na 1573 litry (1592 litry pokud by Forester neměl střešní okno). My jsme jeli ve třech, takže jsme měli k dispozici „něco mezi tím“, dvě místa vpředu a jedno vzadu pro cestující a širší, dvoutřetinová část zadního opěradla sklopena. Vezli jsme lyže položené z kufru za spolujezdce, a zbytek zavazadel pro tři lidi (včetně třech párů lyžařských bot) v taškách vyplnili zbývající volná místa kabiny i zavazadleníku. Do posledního litru, ovšem tak, že nikdo z nás netrpěl nedostatkem místa nebo dokonce tím, že by ho lyžařská hůlka píchala do boku. Za to dávám vozu jedničku.
Boxer Diesel má specifický zvuk, sílu, slušnou spotřebu a radost z otáček
Kdybych měl oznámkovat spotřebu, ze začátku bych stejně výbornou známku asi neudělil. A hned vysvětlím proč. Vyrazili jsme z Prahy na Rozvadov, na hranicích jsem dotankoval nádrž po okraj – pro jistotu jsem vzal prémiové palivo do nízkých teplot – a bylo to nějakých šestnáct litrů. Nevím, kolik toho najeli s autem kolegové, než mi ho dali k dispozici, ale čekal jsem, že úbytek z nádrže bude menší. Podle palubního počítače jsme jeli asi za osm litrů nafty na sto, ovšem mělo být ještě hůř. Ne vinou auta, ale dopravní situace, zaškolily nás zácpy (samozřejmě dopravní, abych nebyl obviněn z nějakého pokusu o příliš intimní reportáž), od Mnichova až na rakouské hranice jsme jeli v podstatě krokem. A to se samozřejmě projevilo negativně na apetitu pohonné jednotky. Ihned ale musím říct, že suma sumárum ubyla od českých hranic s Německem do cílové destinace, kterou byl italský Kronplatz, asi polovina nádrže. To znamená asi třicet litrů na pět set kilometrů. Což je myslím velmi, velmi dobré.
Celkem jsme najeli cca sedm set kilometrů, většinu na dálnici (plynulá jízdy, ale i zmiňované poskakování v kolonách), řádově desítky kilometrů pak mimo dálnice a něco málo na horských silničkách. Podle navigace se původních šest hodin protáhlo asi o další tři hodiny. Možná právě až příliš dlouhá doba cesty se odrazila i v celkové tělesné únavě, prvních pár hodin se mi sedělo příjemně – nerad bych označil sedačky za nepohodlné, to ne – spíše bych to, že jsem se v druhé polovině jízdy ošíval, přisoudil zdlouhavému průběhu. A tuhé spojce, se kterou jsem si to v kolonách opravdu „užil“ a levou nohu jsem vnímal v každém svalu.
Zkušenosti v Dolomitech popíši velmi rychle a začnu tím, že se vrátím na začátek k tématu sněhových řetězů. I když napadl nový sníh, tak ne, nepotřeboval jsem je, vůbec. Forester měl obuté zimní pneumatiky Nokian s hrubým dezénem (možná hlučnější na asfaltu, ale výtečné na sněhu), a ty ani v jednu chvíli nezaváhaly. Zkoušel jsem různé manévry, třeba couvání do kopce na sněhu s vytočenými koly, tedy asi to nejméně příjemné při špatné adhezi a, ehm, nic. Forester prostě jel. Přiznám, že mi motor párkrát „zdechl“, točivý moment, který je ve spektru otáček pozicován výše, vyžaduje nebát se přišlápnout plyn více k podlaze, což jsem já zpočátku nedělal a kola zakousnutá do bílé nadílky zprvu dokázala motor zadusit. Tedy pokud jsem měl dílčí potíže s jízdou na sněhu, tak se týkaly jen pochopení správného stylu jízdy a rozhodně ne přilnavosti.
Aniž bych se nějak snažil, vyzkoušel jsem si přímé srovnání s konkurencí a auta s pohonem předních kol, na zasněženém parkovišti s větším, kopcovitým sklonem, mé parkování probíhalo stylem „přijedu, vyberu místo, zatočím, vyjedu do kopce, zaparkuji“. U některých předokolek podobně naložených lidmi a výbavou to ale bylo „přijedu, přední kola hrabou a prokluzují, stojím na místě a nejedu“. Nešlo o žádnou sněhovou kalamitu, cca půl metru sněhu. A viním ostatní řidiče, že jeli bez smyslu pro využití setrvačnosti a předvídavosti, co se s autem v kopci na sněhu stane, než že by šlo o cokoli jiného, ale – jistota pohonu všech kol nebyla nepříjemná. Osobní zkušenost při nakládce a vykládce zavazadel – s lyžařskou helmou jsem se nevešel pod otevřené páté dveře, nejsem žádný Goliáš, takže si říkám, že člověk s výškou cca 185 centimetrů plus by mohl mít obavy o to, aby si nevysloužil při nepozornosti bouli na čele. Pokud lze upravit výšku otevírání pátých dveří, tak já o této možnosti nevím. Jinak kufr – paráda. Velký, široký, hranatý, ideální.
Fotogalerie Subaru XV 2.0i CVT
Osobní zkušenost pozitivní – materiály v kabině. Neřeším kvalitu (tvrdé plasty, textilie, a tak), ale to, že jdou skvěle omývat. Při nastupování a vystupování na sněhu, bahně, štěrku, při manipulaci s lyžemi, obutí a tak, jsem nanesl do interiéru vozu pěknou dávku špíny. Z bílé kůže bych to čistil asi složitěji, po návratu do Čech mi ale u Forestera stačilo pět minut s ručním vysavačem a žínkou s kapkou saponátu. Když zmiňuji návrat z Itálie domů, začnu tím, že navigace (mluví česky, super, tohle u Subaru dlouho nešlo) fungovala nad očekávání pružně a dynamicky, přesně analyzovala dopravní situaci a nabízela alternativy.
Když jsem se díky chytrému manévru s vedením ženským hlasem z reproduktorů na okreskách vyhnul třicetikilometrovému stání na dálnici, uznale jsem pokyvoval hlavou. Náhradní trasa kopírovala dálnici po okresních silničkách rakouského venkova, přes celkem strmé kopce a tady se projevoval více než kde jinde „točivý“ charakter motoru a jeho sladění s převodovkou, mluvím o nutnosti často a stále řadit. Manuální šestikvalt pracuje odpovědně, řidičského nadšence potěší, já bych po několika hodinách raději nechal vše na nějakém automatu. Jsem lenoch…
Zpět ale na dálnici, ke spotřebě. Co se zprvu zdálo jako problematické, tedy průměrná spotřeba vyšší, než jsem čekal, tak se pak změnilo v jednu z nejpozitivnějších součástí jízdy. Když jsem v Německu s docházejícím palivem minul čerpací stanici a další měla být až za padesát kilometrů, v obavě z „hladového oka“ a toho, že někde zůstanu s prázdnou nádrží, jsem lehce zvolnil tempo. Pokud jsem ze 130 km/h spadl o deset kilometrů níže, začal růst teoretický dojezd. Se spotřebou šlo velmi dobře pracovat.
Sníh, to je něco, co Subaru Forester vážně (na dobrých pneu) nezaskočí
Přiznám se ale ke klukovině, když jsem pak dotankoval, z euforie jsem položil plynový pedál na podlahu (z nuly na stovku to umí Forester 2.0D za 10,2 sekundy, tedy žádný Usain Bolt, ale subjektivně v pořádku) a zkusil maximálku. Ta tabulková je 190 km/h a podle tachometru jsem se k této metě dostal. Výprava za nejvyšší rychlostí mě sice stála na třiceti kilometrech, kdy jsem na německé dálnici takto dováděl, palivo, které mohlo vystačit na mnohem delší část cesty, ale čert to vem.
Příjemná jízda to ale, na hranici možností, nebyla. Jednak boční vítr byl silný, a nepříjemný, a také pneumatiky, které jsem chválil na sněhu, se na suchém asfaltu ve vysoké rychlosti necítily optimálně. Poznámkou o maximální rychlosti se dostávám k závěru. Tabulkové hodnoty nelžou, ale jezdit s Foresterem 190 km/h není to pravé ořechové. Na to není tohle auto stavěné.
Pokud mám zhodnotit jízdu jako takovou, tak byla pohodlná, ve výsledku nad očekávání úsporná, a kvituji s uznáním, že jsem se nikdy nedostal do situace, ve které bych se, i na povrchu s velmi nízkou přilnavostí, cítil nekomfortně. Nehodlám komentovat cenu – neřeším, jak si Forester stojí v rámci konkurence a zda si ho koupit či nekoupit. Já osobně bych si ho nekoupil. Jsem spíše „klasičtější“ typ a tím myslím, že DNA Subaru je mi velmi blízká, ale SUV není šálek mé kávy a ideálním partnerem by pro mne byl nižší Outback.
Nicméně pro příznivce velkých osobních aut s ambicemi (nejen teoretickými, ale i opravdu reálnými) pro jízdu v terénu a v podmínkách vzdálených ideálním, mohu s klidným svědomím Forester 2.0D doporučit. SUV obvykle jako jedno univerzální auto nedoporučuji – jak říkám, velké kombi podle mne odvede stejný díl práce s „menší robustností“, ale pokud bych měl vybrat to nejuniverzálnější SUV, bylo by to, i se všemi dílčími nedostatky a kompromisy (horší kvalita v porovnání s evropskou konkurencí, sebevědomá cena vůči Korejcům, absence klasického automatu, strohý design kabiny, aerodynamický hluk kolem zrcátek…) právě Subaru Forester 2.0D – patnáct set kilometrů na všech typech povrchů, všech druzích komunikací a značně variabilních klimatických podmínkách považuji sám pro sebe jako nerozporovatelný důkaz.
