Reportáž: Se Subaru BRZ na závodním okruhu v Písku
Subaru už dávno nejsou jen přeplňované čtyřkolky, které se dovedou maniakálním tempem řítit po rychlostní zkoušce. Vlastně tuhle kapitolu už automobilka prakticky uzavřela a pomalu se přesouvá na závodní okruhy. Toho využilo i české zastoupení značky, které uspořádalo na okruhu v Písku malé setkání v rámci klasických závodů AmaterCup.
Okruh v Jižních Čechách se ale příliš nepodobá tomu, co si pod pojmem závodní okruh nejspíš představíte. Přestože svou délkou překonává třeba Sosnovou, jde především o motokárovou dráhu se všemi specifiky. Totiž že únikové zóny jsou na některých místech spíš žádné než malé. A taky že je tady pár zatáček, kde si v tom lepším případě z rukou umotáte vánočku, v tom horším auto po nájezdu na vysoký obrubník otočíte na bok.
A to je ta nejlepší chvíle pro představení našich protagonistů, protože když je řeč o Subaru, druhým dechem je třeba zmínit jejich ploché motory boxer. Právě díky nim mají všechny modely ze souhvězdí Plejád nízké těžiště a jejich ochota zatáčet se dá definovat jako více než slušná.
Přesto si dnes Subaru Forester 2.0 XT nezaslouží moji výraznější pozornost. Ne že by jeho 240 koní neznělo zajímavě, zvlášť když se tahle stodola dokáže rozjet na stovku za 7,5 sekundy a během krátkého svezení v týdnu můžu potvrdit, že intenzita, s jakou Forester nabírá rychlost, je vážně strhující. Ale dnes XT dokázalo zastínit mnohem menší a slabší auto.
Totiž Subaru BRZ, které má svou koncepcí předpoklady na okruhu v Písku zaujmout. Výkon 200 koní a točivý moment 205 Nm nejsou parametry, které by v dnešní turboéře dokázaly vzít za srdce, ale jistě už dobře víte, že o tom Toyota GT 86, potažmo BRZ nejsou. Jsou o dokonalé interakci stroje s řidičem, o skvěle naladěném podvozku a upovídaném řízení. Díky tomu všemu dokáže Toyobaru vtáhnout do děje jako málokteré dnešní auto.
K dokonalosti mu ale chybí jeden pedál a dvě pádla naopak přebývají. Jde totiž o automat, což je věc u supersportů možná obvyklá, ale jak už jsme si řekli, BRZ nemá několik stovek koní, ale jen dvě. Na první seznámení je ale šestistupňová automatická převodovka ideální, protože se můžu soustředit jen na stopu.
Některé zatáčky jsou tu podle jiných “jako na Nordschleife”, jihočeskou variaci na Liščí noru nebo Karussell tady ale nehledejte. Jde spíš o celkový profil tratě, která v zadní části pozvolna stoupá, následuje ostrou šikanou a pokračuje přes krátký padák podél lesa do vracečky, která se dá na jedničku projet efektním driftem.
To už ale pod plným plynem projíždím mírnou levou a zeširoka najíždím do ostré pravotočivé zatáčky, která se od poloviny zvedá a přechází v mírnou pravou. Ta se dá širokou stopou projet s plynovým pedálem na podlaze až na dlouhou rovinku, která ve spojení s mírným klesáním tvoří nejrychlejší část trati. A taky nejzrádnější.
Do ostré šikany není vůbec vidět, špatně se tady odhadují brzdné body a apex je vidět až na poslední chvíli. Naštěstí jsou teprve tréninkové jízdy, takže si můžu dovolit brzdit o pár metrů dřív a brzdné body odladit tak, abych nešel na brzdy moc brzy a zároveň neskončil v přilehlém lesíku.
Subaru tady ale dnes není jen pro mě, naopak mohl za volant skočit kdokoli, kdo měl chuť. A tak jsem si začal zlehka dobírat Huga, aby svoje řidičské schopnosti prokázal v ostrém závodě. No, jasně že mě hlavně zajímalo, kdo z nás dvou bude rychlejší. Hugo nakonec po chvíli přemlouvání povolil, takže se na start postavíme oba. Sice ne bok po boku, ale zato s naprosto totožným autem.
Vox populi, aneb první dojmy ze Subaru BRZ.
Jedu jako první. Nevím jestli je to výhoda, nebo ne, v tuhle chvíli mám totiž úplně jiné starosti. Zadní kola se mě snaží předjet, čumák míří na haldu pestrobarevných pneumatik a na tachometru je tříciferné číslo. Zatraceně! Tak rád bych zašlápl spojku, ale nejde to. Nakonec se auto srovnalo s ubráním plynu a bleskovým kontra, ale pár desetin sekundy je nenávratně v prachu. Začínám si vyčítat, že jsem tenhle pitomý redakční duel vůbec rozehrál.
Ztracenou rychlost nabírá dvoulitrová atmosféra s ochotou státního úředníka, naštěstí se mi daří dobře dobrzdit do šikany a krátký padák dolů se mi daří projet bez chybičky. Co mi ale vážně pije krev, je převodovka. Na silnici se její negativa nepromítnou, ale na okruhu zbytečně otálí s podřazením. Před ostrou vracečkou jdu na plné brzdy, do toho brnkám o levé pádlo jako Jimi Hendrix a odpovědí je mi jen zamítavé pípnutí. V nájezdu tak mám podtočenou trojku a až někde u apexu se převodovka po mojí další urgenci konečně uráčila podřadit.
Zbytek kola se naštěstí obešel bez dalšího lapsusu z mojí strany, čas se ale skládá ze dvou kol, takže si můžu buď trochu napravit reputaci, nebo se ve výsledném pořadí propadnout hluboko na spodní příčky. Snažím se alespoň udržet nastolené tempo, ale proti tomu důrazně protestují pneumatiky.
Po dopoledním ježdění toho mají dost, ty přední mají i bez pohonu co dělat se změnou směru a ty zadní se s oblibou podepisují na asfalt v každé svižněji projeté zatáčce. Úzké pneumatiky jsou možná prima na blbnutí v nízkých rychlostech, ale na okruhové ježdění by to chtělo o kousek větší gumy.
Pod šachovnicovou vlajkou nakonec projíždím s pocitem špatně odvedené práce. A Hugo? Ten mi na dvou kolech nadělil něco okolo tří sekund.
