Volvo C30 1.6D

• Dynamika 6

• Chování na silnici 6

• Provozní náklady 6

• Praktičnost 6

• X-Factor 6

• Celkové hodnocení 6

Volvo, jako žádné jiné. Silné tvrzení, ale tady je na místě. Poslední výrobek švédské automobilky, který by se s přivřenýma očima dal označit za hatchback, byl model 480 z osmdesátých let minulého století. A právě na něj nová C30 ideově navazuje. Stejně jako čtyřistaosmdesátka má výhradně troje dveře, jenže tentokrát doufá v trochu širší cílovou skupinu. Je sice také zaměřená spíš na individualisty, než na prakticky zaměřené zákazníky, ale troufá si přímo útočit na velmi tvrdě obsazený sektor prémiových hatchbacků. Jedničkové BMW také nenabízí největší kufr na světě, zato ovšem slibuje skvělé jízdní vlastnosti. Mini nemá kufr skoro vůbec žádný, nabízí ale retro styl a té zábavy v ostřejších verzích také není málo. Co nabídne Volvo?

Není žádným tajemstvím, že sportovní jízdní vlastnosti nejsou zrovna nejsilnější stránkou téhle automobilky. Osobně jsem toho názoru, že by se o ně možná vůbec neměla pokoušet a raději se soustředit na to, co umí nejlépe – na podvozky komfortní a bezpečné. Dospěl jsem k tomu před pár lety po testování Volva S60 T5, vybaveného sportovním podvozkem se stavitelnými tlumiči. Výsledkem byla citelná ztráta jízdního komfortu, jinak velmi silné stránky vozu, zatímco o nějaké sportovnosti se příliš mluvit nedalo. Pohon předních kol v kombinaci se silným motorem znamenaly značné sklony k nedotáčivosti. I se zapnutým stabilizačním systémem mělo přidání plynu v zatáčce, zejména na méně adhezním povrchu, výsledek v okamžitém ustřelení přídě po tečně ven.

Od té doby zpozorním vždycky, když se v tiskové zprávě Volva dočtu, že její nový model má sportovní ambice. A když se začlo mluvit o C30, Volvo ho dokonce nazvalo sportovním kupé. Proti velkolepým marketingovým prohlášením už jsem do jisté míry imunní, ale tohle je docela dost i na mě. Sportovní kupé je Mazda RX-8, tohle je zkrátka a dobře hatchback. A jestli je sportovní? Má sice podvozek z výborného Focusu, jenže to mají i jeho větší sourozenci S40 a V50 a jejich jízdní vlastnosti se s ním moc porovnávat nedají. Nezbývalo než si počkat na svezení.

Z autosalonu rovnou na ulici

Navíc musím přiznat, že jsem se hodně těšil. Když Volvo představilo koncept C30 s odvážnými prosklenými pátými dveřmi a nezvyklým dvoubarevným, perleťovo hnědým lakem, spousta lidí si začala představovat, čím vším se ještě od sériového provedení bude lišit. Jenže Volvo všem vypálilo rybník a sériovka vypadá prakticky úplně stejně, dokonce i tu barevnou kombinaci si můžete objednat. Líbí se mi. Pro design Volva mám slabost a platí to jak pro exteriér, tak pro kabinu. Líbí se mi dokonce tolik, že bych mu v klidu odpustil i nepraktičnost, která z jeho designu plyne. Tohle prostě není auto pro někoho, kdo shání hatchback pro rodinu a potřebuje prostor a k tomu další prostor navíc. Takový člověk si raději koupí Octavii kombi. Volvo C30 je pro ty, kteří chtějí autem vyjádřit svůj styl. To, že zadní řada pojme pouze dva lidi (zato ovšem celkem pohodlně, pokud nejsou vysocí a nebude jim scházet místo pro hlavu), ještě není taková potíž. V pěti lidech se totiž dnes jezdí statisticky velmi výjimečně. Horší je to s těmi krásnými skleněnými dveřmi vzadu. Dovnitř je vidět prostě všechno a protože kufr z pochopitelných důvodů nemá žádnou roletku, nechat někde stát auto s něčím potenciálně „zajímavým“ v kufru je trochu o nervy. Kryt do kufru se dá dokoupit, ale v tu chvíli vám to styl trochu pokazí.

Když už jsme u toho kufru, je tu ještě jedna věc. Volvo udává jeho objem na 364 litrů. To, že české zastoupení připravilo pro podnikavé jedince C30 ve verzi N1 s pevnou přepážkou, považuju za vtip roku a důkaz, že u nás je skutečně možné téměř všechno. Nutno říct, že jsem zatím žádnou z těchto superdodávek na silnicích neviděl, za což jsem vděčný. Požadavek na zaslepení bočních oken zavazadlového prostoru vyřešilo Volvo přelepením zadní části bočních oken, což vypadá skutečně „nádherně“.

Dobré místo pro život

Vraťme se raději do interiéru. Design je pro mě na jedničku, horší známku bohužel dostává při hodnocení praktických kvalit. Odkládacích prostorů je méně, než bývá obvyklé. Ten za plovoucí středovou konzolou není zrovna nejdosažitelnější ani pro spolujezdce, natož, aby v něm za jízdy šmátral řidič. Materiály a zpracování vám ovšem dodají pocit, že jedete v opravdu luxusním autě.

Ten pocit ještě vzroste, když se pustíte do městského provozu. Protože je 220 mm kratší než S40, je třicítka výrazně mrštnější, naštěstí ale dokazuje, že ve Volvu nezapomněli na svou největší přednost. Volvo C30 je totiž pohodlné – upřímně řečeno pohodlnější, než jsem čekal. Netroufám si porovnávat se soupeři, to bych se v nich musel projet někdy v poslední době, každopádně jsem ale celý týden neměl důvod si stěžovat na rachocení, natřásání, nebo klepání.

„Sportovní“ prokletí moderního věku

A jak je to tedy s tou sportovností? Byl jsem napnutý jak struna, protože v zahraničních periodicích se objevovaly dost protichůdné recenze. Jedni tvrdili, že to žádná velká sláva není, druzí označovali C30 za nejzábavnější Volvo, jakým kdy jeli. Kdo měl pravdu? Ono to bohužel není tak jednoduché. První cesta od dealera v Průhonicích do mého domova nedaleko Berouna vyústila v mírné zklamání. Protože jsem měl plný kufr fototechniky a přítelkyni vedle sebe, nejel jsem nijak rychle, ale přesto bylo zřetelné jedno – ne, s Focusem se to opravdu srovnat nedá. Volant je kolem středové polohy naprosto odříznutý od informací. Naštěstí to byla jen první jízda a naštěstí jsem se naučil nelámat nad autem hůl dřív, než na konci testu.

Když jsem pak vyrazil na prázdnou okresku, Volvo si dokázalo část své ztracené cti dobýt zpátky. Když ho pošlete do zatáčky, volant sice zázračně neožije, ale docela příjemně ztěžkne a cítíte v něm alespoň přesné spojení s koly. Nepovídá si s vámi, ale nestraší vás naprostou odtržeností. Osamělou zatáčkou navíc projíždí poměrně přesně. Jenže na „mé“ okresce jsou zatáčky osamělé jen zřídka, většinou jich navazuje na sebe větší množství. V takovém prostředí C30 znejistí. Při razantních změnách směru se rozkymácí a nepůsobí sebevědomě. Nájezd do zatáček je jakoby neochotný, ale když si toho nevšímáte dá se s autem jet celkem rychle. Nedotáčivost naštěstí přichází až poměrně pozdě.

Střední cesta je tentokrát ta pravá

Až na to, že v testovaném modelu má svižná jízda ještě jednoho protivníka. Nejslabší z dieselových motorů rozhodně nekypí přebytkem výkonu a navíc je spojená s pouze pětistupňovou převodovkou. Řadí bez problémů, ale pětka není příliš dlouhá, takže si na dálnicích užijete dost hluku – a spotřeba trpí. Dochází tak ke kuriózní situaci, kdy ve městě můžete jezdit za slušných šest litrů, zatímco při předpisové jízdě po dálnici si auto vezme o celý litr a půl víc. Když vezmeme v úvahu, že nízká spotřeba je jedním z hlavních argumentů pro koupi malého naftového motoru, není to zrovna nejlepší vizitka. Jako daleko lepší volba se jeví prostřední turbodiesel. Zatímco špičková pětiválcová D5 je na auto těžká a až příliš výkonná, dvoulitr zvládá auto s přehledem, díky dobře poskládanému šestikvaltu je úsporný a vyniká v pružném zrychlení.

Volvo není podbízivě levné, testovaná motorizace začíná na 599 tisících. Na druhou stranu, na stylový prémiový hatchback, vybavený v základu klimatizací, dobrou audiosoustavou, litými koly a dalšími příjemnostmi to zase není příliš. Základní benzínová šestnáctistovka se dokonce dostane pod půlmilion. Cílová skupina sice nebude největší, ale aspoň C30 tak rychle nezevšední. Nebýt toho nepříliš zábavného přístupu k řízení, dokázal bych si jí představit ve své garáži. A vzhledem k tomu, že potřeba řízení skutečně komunikativního auta rozhodně nepatří k prioritám většiny zákazníků, lze nejmenší Volvo vřele doporučit – minimálně se v něm svezte, uvidíte, jak příjemně se v něm žije.

Honza Koubek

Měření a technické údaje