SMC FL 100 Street Kart

• Dynamika 8

• Chování na silnici 8

• Provozní náklady 8

• Praktičnost 8

• X-Factor 8

• Celkové hodnocení 8

Je to zvláštní pocit. Skoro celý den jsem strávil buď za redakčním stolem, nebo za volantem BMW 120d, kterým jsem svištěl do severních Čech na nějakou prezentaci. Bavorák ale teď stojí schovaný na parkovišti za plotem a bude tam muset vydržet až do zítřka. Dneska totiž pojedu domů něčím jiným. Lituje toho asi jediný člověk a to je moje žena, která musela jet domů autobusem.

Na stroj jménem SMC FL 100 se totiž vejde pouze řidič. Nakonec to vidíte sami na fotkách, je to zkrátka a jednoduše motokára, jen s pár věcmi navíc. Od těch, na kterých si můžete zajezdit v mnoha kart-centrech po celých Čechách se liší několika zásadními věcmi. Z technického hlediska jsou to především pneumatiky – místo nízkých válečků máte k dispozici šestipalcová kola 15×6,0 vpředu a osmipalcová 16×6,5 vzadu. Také rejd řízení je daleko menší, na klasické motokárové trati byste se nedostali dál, než do první zatáčky. Vlastně dostali, ale museli byste využít další neobvyklost tohoto stroje, zpátečku. No a navíc jsou tu směrovky, zpětná zrcátka, světlomet, zkrátka všechny ty maličkosti, aby se stroj na zádi mohl honosit poznávací značkou.

Správně, s touhle věcí můžete do bežného provozu. Pokud na to máte koule. Teď, když sedím v nastartované motokáře a otevírá se přede mnou závora vedoucí do nelítostného denního provozu, si nejsem úplně jistý, že je mám. Přece jen sedím jen deset čísel nad asfaltem a všichni ostatní budou zatraceně vysoko nademnou.

Dal jsem se na vojnu, takže musím bojovat. Čekám na mezeru v provozu, plný plyn a hurá na to. Když se řekne „plný plyn“, zní to sice hrozně akčně, ale tady žádné pálení gumy nečekejte. Vzduchem chlazený jednoválec o objemu 100 kubických centimetrů má výkon necelých osm koní, což by možná na 112 kilogramů lehkou hračku docela stačilo, nebýt variátorové převodovky, která podstatnou část výkonu spolkne.

Rozjezd je tedy poněkud vlažný, ale to nevadí. Nejedu ještě ani povolenou padesátkou, ale hladina adrenalinu je už teď zatraceně vysoko. Přímo přede mnou jede obyčejná Felicie. Všimli jste si někdy, jak je velká, když za ní sedíte na zemi? Nechci přemýšlet o tom, co by se stalo, kdyby to řidič zadupnul na místě a já si toho nevšiml. Kdybych si všiml, mám čtyři bubnové brzdy, které mě zastaví daleko rychleji, než může většina velkých aut snít.

Také manévrovací schopnosti jsou fantastické. Budu je potřebovat, protože právě opouštím kruhový objezd v Letňanech a malé polstrované sedadlo nehodlám opustit dřív než kousek za Berounem, takže musím projet skrz celou Prahu. A v zájmu výzkumu použitelnosti se rozhoduji pro cestu přímo přes centrum. Je něco po sedmé odpolední a provoz je celkem přijatelný – na kolony narážím až na Rohanském nábřeží. Dojíždím šňůru aut a nervózně pokukuji do zrcátek. I když mají nezvyklý tvar a jsou na nezvyklém místě, je v nich vidět spousta věcí a věřte mi, že to oceníte. Pocit nechráněnosti je skutečně nepříjemný. Za zády mám sice prut s reklamní vlaječkou, která se třepotá ostatním řidičům přímo v rovině zorného pole, ale znáte to… Jestli bych něco nemusel vyzkoušet, tak je to jednoválec zaražený nějakým offroadem do zad.

Zásadní poznání se dostavuje o kousek dál, na Dvořákově nábřeží, vedle nemocnice Na Františku. Tam totiž začíná dlažba a to je peklo. Motokára, jak známo, trpí naprostou absencí jakéhokoli odpružení, což nevadí na hlaďounké motokárové trati, ale tady je to sakra znát. Děkuji všem svatým, že mám alespoň ty o něco větší pneumatiky, které pochytají ty největší… ne, nesmysl, nepochytají nic. Pod helmou mám pevně sevřenou čelist, abych si nepřekousl jazyk a svaly na rukou pracují přesčas. Řízení pochopitelně nemá žádný posilovač a převod je strmý jak lezecká stěna. K úpravě směru stačí pohyb o pouhý stupeň, ale když jedete po dlažbě… nebo spíš poletujete a poskakujete nad ní, směr musíte korigovat pořád, znova a znova.

Ještě, že ta sedačka je alespoň trochu polstrovaná, s klasickou laminátovou skořepinou bych měl na úrovni hotelu Intercontinental vážný problém v čistě mužské oblasti těla. Sláva, tady začíná hladký asfalt. I tak ale člověk musí číst vozovku daleko pečlivěji, než je zvyklý. Dokonce i docela povedené záplaty v asfaltu zatraceně dobře ucítíte, o těch nekvalitních ani nemluvě. A kanál vás může velmi nepěkně rozhodit, o bolestivém cvaknutí zuby nemluvě.

Na druhou stranu, nějak příliš kličkovat se oprávněně obáváte, protože kolem vás jsou pořád ty zatraceně velké osobáky.

Teprve když se projíždím náměstí Jana Palacha, přechází mi všechny ty zvláštní pocity trochu do krve a kromě okolního provozu stačím trochu sledovat i chodníky a lidi na nich. Koukají. Ne, oni nekoukají, oni zírají. A ukazují. A fotí, filmují, mávají. Přes Mánesův most jedu na Klárov a Valdštejnskou se dostávám na Malostranském náměstí. Kdybych tam přijel v růžovém Lamborghini a měl naplno puštěnou německou dechovku, nevzbudil bych tolik pozornosti. Jenže těch kočičích hlav už mám vážně plné zuby.

Konečně jsem na asfaltovém Újezdě a vydávám se Holečkovou do Strahovského kopce. A najednou mám problém. Motor začíná ztrácet výkon, škube a přesto, že tlačím plyn k podlaze, dusí se a zhasíná. Sakra, to jsem daleko nedojel. Zatahuju ruční brzdu – bez ní by vystupování v takovémhle kopci bylo opravdu akrobatickým výkonem. Vytlačit lehký stroj na chodník je snadné, jenže co teď? Zkouším startovat, ale nic se neděje. Navíc hrozí, že elektrickým startérem vyždímám drobounkou baterii až k smrti.

Po telefonické konzultaci s majitelem je nakonec důvod problému na světě. Nádrž, umístěná nad motorem, má sice objem 4,4 litru a tak by teoreticky měla vydržet na zhruba 100 km, ale je velmi plochá a její výtok se nachází v přední části. No a když máte míň než polovinu paliva a namíříte motokáru do nějakého prudšího kopce, hladina v nádrži se nakloní a jste bez šťávy. Řešení je jednoduché – stavět u každé pumpy a neustále tankovat plnou. Což není takový problém, když to stojí 130 korun… Navíc to je skvělá příležitost, jak pobavit přihlížející. Jako by nestačilo, že tankujete motokáru, ona má navíc ještě alarm s dálkovým ovládáním!

Návštěva u staré známé pumpy v Drtinově ulici všechno řeší, ale už nic neriskuji a jedu po Plzeňské. Na starém Zličíně jsem za pár minut a okraj Prahy je tady. Zdržení na Strahově mě ale stálo nějakou půlhodinu a světla ubývá rychleji, než by se mi líbilo. Motokára má sice světlomet, který má dokonce i dálkovou funkci, ale to že neuvidím já je moje nejmenší obava. Spíš se bojím, aby mě viděli ostatní. Přece jen, jedna červená žárovka nízko nad silnicí, to není žádná sláva. Projíždím Rudnou a konečně jsem na otevřené silnici.

V technickém průkazu je v kolonce „maximální konstrukční rychlost“ napsáno 75 km/h. To znamená dvě věci: zaprvé s tímhle strojem nesmíte na dálnici, což by ovšem udělal jen naprostý sebevrah. Zadruhé, maximální konstrukční rychlost se ještě nemusí shodovat se skutečnou maximálkou. Drobný tachometr je sice podle mě trochu „optimistický“ a ukazuje minimálně o 10% víc, než reálně jedete, ale z jednoho kopečka jsem tam měl stovku.

Nemůžu vám ten pocit popsat, ale myslím, že kdyby mi někdo pod kopcem vyždímal helmu, vytekl by čistý adrenalin. Takovéhle věci se dají zkoušet jen na silnici, kterou dokonale znáte a jste si jistí, že na ní nejsou žádné díry, nebo záplaty. Potíž je, že jí nestačí znát z normálního auta, protože v něm si záplat ani nevšimnete. V jednu chvíli mě nečekaná spára v asfaltu odhodila skoro až na krajnici… Při pohledu na příkop si člověk klade otázku, jestli by mu v takové chvíli jednobodový samonavíjecí pás spíš pomohl, nebo ublížil. Dole raději ubírám na snesitelnějších sedmdesát a pak se mi daří husarský kousek dne: předjíždím! Dobře, byl to sice jenom bagr, ale stejně – dostal ode mě pořádně na frak!

Když dorážím domů, je už skoro tma. Jsem vytřesený a unavený, ale nemůžu se zbavit rozjařeného šklebu. Motokára jde do garáže a já se jdu vyspat na ranní cestu do práce. Tu už tak podrobně popisovat nebudu. Lišila se jen tím, že se spousta rozespalých lidí na zastávkách štípáním snažila přesvědčit, jestli ještě náhodou nespí. A můj táta, který jel po Bělehradské na jednání, zakroutil hlavou a pomyslel si: „kterej vůl tady jezdí na motokáře?“

Byl to jeho syn.

Honza Koubek

Měření a technické údaje