Mini Cooper S Cabriolet

Novodobé Mini je jedním z mála aut na trhu, které si nemůže stěžovat na proměnlivé nálady zákazníků či stále hrozící recesi trhu a všude, kde se objeví, sklízí uznání a aplaus. Anglická továrna, ve které se vyrábí, se bude dokonce rozšiřovat, aby pokryla stále větší poptávku, a skoro všichni, kdo do toho mají co říct, se shodují na tom, že celý projekt Mini je ukázkovým příkladem toho, jak se má dnes úspěšně dělat retro styl.

V září minulého roku měl premiéru Mini Cabriolet, od kterého se očekává, že bude mezi malými roadstery stejně úspěšný jako základní provedení s pevnou střechou mezi kapesními hatchbacky.

U nejsilnější verze Cooper S navíc došlo k mírnému zvýšení výkonu ze 163 na 170 koní, a také k úpravám na šestistupňové převodovce Getrag, která má dnes kratší převodové stupně.

V případě Cabrioletu ale provedené změny nemohou stačit na zvýšení hmotnosti o překvapivých 100 kilogramů, což je změna, která je u tak malého auta znát.

Vyšší hmotnost je daná jak sklápěcím mechanismem střechy, tak i řadou výztuh v karosérii, které mají omezit její kroucení a vibrace na nerovnostech, což jsou hlavní postrahy všech aut zbavených nosného střešního oblouku.

U Mini se s podobnými projevy setkáte jen v menší míře, a i když se vám může na rychle přejížděných nerovnostech stát, že se trochu rozkmitá zpětné zrcátko, které vám naznačí, co se s karosérií děje, v ostatních ohledech je pevnost Cabrioletu více než dostatečná a při rychlé jízdě si na její nedostatek rozhodně nebudete stěžovat. S nataženou střechou navíc dveře dobře těsní i ve vysoké rychlosti, což není ani dnes u bezrámových oken pravidlem, a už vůbec ne u roadsterů.

Hlavním rysem Mini Cabrioletu je přirozeně to, že jízda bez střechy mu dává další rozměr, který má vyvážit případné nedostatky. S nataženou střechou zároveň vypadá skoro stejně jako klasické provedení, což je to nejlepší, co pro sebe mohl udělat.

Střecha se otevírá dvoufázově, buď do polohy velkého střešního okna s délkou 40 centimetrů, nebo se během patnácti sekund celá sklopí za zadní sedačky. Do první polohy je možné jí ovládat až do rychlosti 120 km/h.

V prostornosti interiéru ale kvůli ní došlo k několika kompromisům, patrným hlavně na zadních místech. Zatímco klasické Mini pojme v případě nouze čtyři pasažéry, Cabriolet můžete z praktického pohledu považovat za dvoumístné auto, protože na zadních sedačkách zbývá při pohodlné poloze předních míst doslova jen několik centimetrů místa pro nohy. Pokud se spolujezdec uskromní, vejde se za něj při dobré vůli další cestující.

Zadní sedačky mají sice v Mini Cabrioletu své opodstatnění, ale pokud chcete předejít zklamání, je lepší je chápat jako další plochu pro nákup nebo zavazadla, než jako prostor pro cestující.

Od minulého roku má motor v Cooperu S 170 koní, ale na celkové rychlosti a časech zrychlení to v Cabrioletu kvůli jeho vyšší hmotnosti nepoznáte, i když v jednom bodě je ta změna přeci jen zásadní. Nové provedení se totiž projevuje velmi slyšitelným práskáním do výfuku při ubrání plynu, a pokud za jízdy na chvilku uberete plyn nebo necháte opadávat otáčky ze třech tisíc až na volnoběh, z výfuku se ozvou tři čtyři poměrně silné duté rány.

Při plné záteži tvoří hlavní složku zvuku ječivé kvílení kompresoru, které ze všeho nejvíce připomíná převodovku s rovně řezaným ozubením. To celé podbarvuje hlubší tón výfuku, ale hlavní roli hraje přeci jen kompresor.

Šestistupňová převodovka se chová stále stejně a její velkou kulatou hlavicí musíte do příslušného směru trochu pobídnout, než se dostanete k cílenému stupni. Po zahřátí se převodovka uvolní a na její pevnější chod si rychle zvyknete, protože v přesnosti jí není co vytknout.

Stokilová zátěž navíc je cítit hlavně na brzdách a přes použití kratších převodů částečně i na zrychlení. Kdybyste měli možnost přímého srovnání, asi byste došli i k závěru, že vyšší váha se podepsala i na mrštnosti a rychlosti reakcí na volant, ale i tak zůstává Cooper S Cabriolet mezi současnými malými roadstery (se srovnatelným výkonem jich moc není) s přehledem nejrychlejší a také nejzábavnější. Jediné auto, které se mu může v dohledné době vyrovnat, je nová generace Mazdy MX-5, ale ta se na trh dostane až v létě.

Šestnáctipalcová kola s pneumatikami o rozměrech 195/55 jsou dobrým kompromisem mezi pěkným vzhledem a dostatečně živým chováním na limitu přilnavosti, ale stále platí, že sedmnáctipalcové ráfky se k Mini hodí nejlépe.

Pro Cabriolet je vlastně největší poctou skutečnost, že za klasickým Cooperem S v zábavnosti a rychlosti příliš nezaostává, i když patrný rozdíl mezi nimi přeci jen existuje. Když ale mávnete rukou nad více než dvacetilitrovou spotřebou, kterou má motor při maximálním nasazení, můžete si být jistí, že žádný jiný roadster téhle velikosti vás nesveze tak kvalitně a dravě. V zatáčkách se dá řídit plynem stejně dobře jako volantem a zadní kola jdou do smyku ochotně, předvídatelně a kontrolovatelně. Pedály jsou ideálně rozestavěné pro meziplyny, s pevnou rukou vám převodovka naschvály dělat nebude a pokud zrovna nesjíždíte prudší kopec, brzdy také leccos vydrží, i když z nich nemáte tak přesvědčivý pocit jako u hatchbacku. Vlastně se nabízí říct, že je všechno tak, jak má být, ale pokud jednou zažijete svezení v klasické verzi, Cabriolet vám v pomyslném žebříčku zákonitě spadne na druhé místo.

Marek Nastoupil