Rakovan: Povinnou a nedílnou součástí autoškoly musí být namísto trenažéru autonehoda
Zdroj: archiv redakceZkušenost je nepřenositelná, vím to, pamatuji si dodnes, jak jsem byl na brigádě za barem v jednom vyhlášeném pražském podniku, bylo mi něco přes dvacet a divil jsem se,že si starší kolega barman po každé směně pečlivě aplikuje zvlhčující gel na opracovanou pokožku, ošetřuje namáhané klouby, zklidňuje kouřem z cigaret a doutníků podrážděný zrak.
Bylo mu přes třicet a říkal – počkej, až budeš v mém věku, pochopíš. A já jsem nechápal jeho chování a namísto starosti o sebe sama jsem ještě po práci vyrážel na tah po podnicích, které měly otevřeno až do rána.
Proč o tom píšu? Pochopil jsem ho, později, po mnoha letech… Ve chvíli, kdy jsem se přiblížil Kristovým letům, vycítil, že tělo potřebuje odpovídají péči, že klouby už nesnesou to co dřív, zrak že se kalí a že není nic lepšího než příjemně zvlhčující pleťová krém. Když jsem to slyšel od někoho jiného, nebral jsem na to zřetel, teprve až osobní zkušenost mne dostatečně poučila. Čímž chci říct jediné – opravdu platí, že zkušenost je nepřenositelní a můžete jednomu tisíckrát říkat, aby nesahal na horká kamna, dokud se sám nespálí, neposlechne.
To samé platí i pro jízdu autem, a jsme konečně u podstaty věci. Na tyto mé úvahy mne přivedl nedávný zážitek z pražské Jižní spojky. Pracovní den odpoledne, auta se posunují maximálně třicítkou ve třech pruzích a o pruh vedle a auto přede mnou – najednou nehoda. No, nehoda, v tom tempu šlo spíše o šťouchanec než o nehodu jako takovou, ovšem zásadní bylo to, že paní, odhaduji tak pětašedesát let, nedobrzdila a narazila do vozu před sebou. Nic moc se zjevně nestalo. Kromě toho, že s posunující se kolony se okamžitě stala stojící zácpa. Paní se málem složila, věřím, že k psychickému kolapsu neměla daleko. Celkem dost dlouho potom, co se její nárazník políbil s nárazníkem auta vpředu, neměla odvahu vystoupit z vozu. Řidič „nabouraného“ auta už běhal kolem sesumírovával si škody, díval se do kufru, kde vezl náklad a zjevně zjistil, že tento došel k úhoně a „pojišťovna se prohne.“ A paní pořád nic.
Pak se začala zvolna pokoušet o výstup z vozu, klepala se jak drahý pes, podlamovala se jí kolena. Bylo vidět, že je opravdu jen malý krůček o zhroucení. Nechci situaci zlehčovat, či se dokonce paní posmívat, jen se snažím říct, že jsem měl dojem, že paní je totálně vystresovaná z toho, že do někoho ťukla. Uvědomil jsem si, že je to pro ni tak dramatická situace asi proto, že ji nikdy nezažila, či dokonce si ji ani nikdy nedokázala připustit jako možnou.
Znovu se vrátím na začátek, k předpokladu, že zkušenost je nepřenositelná. Statisticky je zřejmé, že dopravní nehody se děly, dějí a dít budou, já mám ale vizi, jak by se dal jejich počet možná omezit, popřípadě když by nedošlo ke snížení počtu bouraček, jak zajistit zmírnění jejich následků. Povinnou součástí autoškoly by byla dopravní nehoda. Ne reálná, čímž by se ve výsledku možná docílilo snížení počtu nehod, ovšem za cenu snížení počtu řidičů. Simulace. Kdysi jsem psal o tom, jak si myslím, že by měla fungovat autoškola, aby dávala smysl. Připomenu.
Neřeším trenažér – pokud jsou tahle zcela nesmyslná zařízení vůbec ještě součástí autoškol, ruším je … Adept jde do kurzu, učí se teorii, paralelně ale jezdí autem. Nejprve vozem s manuální převodovkou, mimo veřejnou dopravu, ideálně na polygonu, letišti, uzavřené ploše. Naučí se tak ovládat auto. Pak přesedne do vozu s automatickou převodkou, tím ubude starost s řazením, zhasínáním motoru při špatném rozjezdu atd. (čili se uvolní kapacita pro větší soustředění se na jízdu veřejným prostorem jako takovou) a vyrazí do provozu. Pak zpět do auta s manuálem a na polygon/závodí okruh, absolvovat školu smyku.
Teď tuto ideu rozšířím na jakousi verzi 2.0 o to, že součástí každé výuky by byla simulace dopravní nehody. Žádný crashtest proti sobě jedoucích aut. Stačí trenažér, který simuluje náraz ve třicetikilometrové hodině, už to je pěkná šlupka a jeden si pak rozmyslí, když sedne do auta, jestli chce něco takového zažít, nedejbože ve vyšší rychlosti, protože 30 km/h nejezdí ani po parkovišti. Nebo zeď z papírových krabic, do které se vjede po smyku na kluzné ploše. Také pěkně nepříjemný pocit. Clona, sice „jen“ z papíru, ale taková, že přes ni z auta nevidíte a když ještě situaci okořeníte prohlášením že „za zdí z papírových krabic stojí kolega“?!
Zkušenost, na kterou se jen tak nezapomene. A která velmi zdařile navodí pocit „bezmoci“ při dopravní nehodě, které předchází ztráta adheze a kontroly nad vozidlem. Tento typ zkušenosti nepřipraví nikoho na přímou konfrontaci s pocity, které se dostaví při skutečné nehodě, ale už jde o něco, co se takovému zážitku začíná blížit. O něco, co by mohlo pomoci zapůsobit na psychiku řidičů a napovědět jim, že pokud jim začíná šimrat v podbřišku a běhat mráz po zádech, nastal čas (pokud už dokonce není pozdě), sundat nohu z plynu. Zkušenost je, jak bylo řečeno, nepřenositelná, takže dokud jeden nezažije, jaké to je, když se mačkají plechy, klidně „jen“ o svodidla na závodním okruhu, třeba v Sosnové, vážnost situace si neuvědomí.
tit.foto: Shutterstock.com
