První zimní splín

Před deseti dny napadl sníh. Koukal jsem tehdy na zprávy, Voldánová na saních… a přeložil jsem raději cestu do Prahy z pondělního rána ještě na neděli večer. Novinářské Twingo na letních gumách by na sněhu nemuselo být nejbezpečnější platformou. Nebylo. Sněžit navíc začalo ještě večer a meteorologové mi projednou ušetřili velkou spoustu starostí.

Ještě večer to vypadalo, že ušetřili spoustu starostí také silničářům. Několik jich v hlavním zpravodajství šaškovalo s vraty od garáže tu plné soli, tu podezřele naleštěných sypačů. Na tuto zimu jsou připravení a sníh v prosinci je tentokrát rozhodně nemůže překvapit jako tolikrát předtím.

Překvapil. Nejen to – sníh naše silničáře zaskočil, vzal útokem a nachytal s kalhotami dole, to vše v několika hodinách. Neměl jsem čas o tom dál přemýšlet, takže to užuž vypadalo na další nevyužité téma. Ale přišel další víkend a s ním šokující poznání. Proč nebyly silnice uklizené ani čtyři dny po posledním sněžení? A proč silničáře překvapila také třetí sněhová nadílka předevčírem, tedy přesně týden po prvním sněžení?

Ale především: Proč jsem kruci za sedm dní potkal jen tři sypače??? Najedu o víkendu kolem čtyř set kilometrů, jinak skoro nic a na podrobnou statistickou analýzu jsem přeci jen líný. Sypač by měl být v zimě poměrně běžným zvířetem. Zvlášť když sněží. Jenže u nás jsou neohrožení jezdci na oranžových ořích kriticky ohroženým druhem.​Vlastně na věc nemám názor. Kdybych nějaký měl, mohl bych ho vyjádřit pouze se zbraní v ruce. Že se u nás krade, dobře víme. Někteří z nás mají i rámcovou představu, jak moc se krade. Jenže zloději ztrácí zábrany. Krádež by měla být z podstaty nenápadná činnost – zloděje by nikdo neměl vidět nejen v průběhu krádeže.

Za největší triumf světa nízkého loupežnictví jsem vždy pokládal krádež, na kterou nikdo nepřijde. Možná proto, že dokonce i zlodějům přisuzuji lidské vlastnosti jako soudnost, strach, a když ne ty, tedy alespoň náznak studu. Ne studu za to, že okrádám bohaté stejně jako poctivě pracující (teď opravdu nemyslím sebe) – nejsme idealisté. Studu za to, že jsem nula: kradu, ale na banku nemám. Zato taková posypová sůl, no páni…

Jenže když otočíte tunu špinavého chloridu sodného nebo plnou nádrž nafty do sypače, někdo si toho všimne. Třeba já, až zas pojedu z Prahy do Chomutova po ledě. O studu v takovém případě nemůže být řeči, zvlášť když se zainteresované postavy na televizní obrazovce dvě hodiny před odhalením zločinu bijí v prsa.Nevyzývám k lynčování. Chtěl bych, ale nevyzývám. Budeme na to muset jít tou těžší cestou, zamést si každý nejdřív před vlastním prahem – tentokrát nejen symbolicky, ale také skutečně. Až se začneme stydět za tak ubohé věci jako je okrádání svých zaměstnavatelů, případně státu a spoluobčanů – sousedů, dětí a rodičů – můžeme přemýšlet dál.

Navrhuji pokračovat kolektivní autosugescí. Natlučeme si do hlav (každý do té své) představu, že kdo krádež umožňuje, je stejně vinen jako zloděj sám. Pak možná nebudeme mít s prvními mrazy v nových silnicích dvacet centimetrů hluboké díry a přes ně centimetr ledu. Kdo ví, třeba zbude i na důchody, i když to už s auty moc nesouvisí.Nemám co říct. Nesměřuji k žádné pointě, jen jsem němý úžasem, nebo snad hrůzou. A ano, měl jsem právě tolik kofeinu, na kolik předchozí řádky vypadají. Ale mějte pro mou prázdnotu pochopení, já bych od života opravdu chtěl ALESPOŇ posypané silnice. Máme se rok od roku lépe, ale soukolí republiky vrže s každým novoročním projevem hlasitěji. Kdy se kolečka rozletí na všechny strany?

Kolečka Twinga ani jiných novinářských aut se nerozletěla, i když Renault k tomu párkrát neměl daleko. Jsem v zásadě příznivcem adrenalinových sportů, ale slalom mezi kamiony na letních není pro mě. Od zítra mám dovolenou. Doufám, že si někde na ledovce nezlomím nohu. A jsem rád, že další týden můžu jezdit jen metrem, podle meteorologů totiž bude zvlášť podařený. Vám ostatním přeji hodně štěstí.