Příběhy úspěchu: McLaren Group (1963- )

První zákazníci netrpělivě vyhlíží své MP4-12C a McLaren intenzivně testuje závodní verzi nového supersportu. Ta se ve třídě GT3 tvrdě střetne s fenomenálními vozy od Porsche a kontingentem neméně renomovaných Ferrari. Přesto nikdo nepochybuje o tom, že budou mclareny úspěšné, ačkoli technicky vzato je MP4-12C teprve druhým autem značky. Úpěch toho prvního, McLarenu F1, i po víc než deseti letech vyráží dech. Jenže kdo zná historii, může se divit jen těžko.

Kde vzal tým McLaren téměř samozřejmou schopnost být nejlepší? Narodil se s ní a do vínku dostal i jiné přednosti svého zakladatele. Pečlivost, vytrvalost, trpělivost, to vše v nebývalé míře zdobilo skromného Novozélanďana, kterého měli rádi snad úplně všichni. Bruce McLaren byl nesporně talentovaný, ale především zkušený pilot s živým zájmem o vývoj. Narodil se do doby, kdy týmy teprve objevovaly netušené možnosti ladění podvozků a přicházely na chuť náročnému a zdlouhavému testování. Pro roli, kterou jeho předchůdci neznali, byl stvořen a obstál v ní jako nikdo jiný.

Jako dítě trpěl Bruce McLaren Perthesovou chorobou, degenerativním onemocněním kyčelního kloubu. Strávil dva roky v posteli. Snad právě tehdy, jako desetiletý, získal McLaren zdravý základ pro svůj pozdější nadhled a pověstný smysl pro humor, přestože nejpatrnějším následkem bylo doživotní kulhání. Už jako malý pacient projevoval Bruce talent pro organizaci. V zahradách sanatoria pořádal nepovolené závody s kolečkovými křesly. Přestože závodníci na neovladatelných strojích často končili v příkopech a záhonech, ošetřovatelé nikdy nikoho nechytli ani neusvědčili.

Centrem světového motorsportu byla vždy Evropa. V tomto smyslu se Bruce McLaren nemohl narodit dál než na Novém Zélandu. Přesto měl štěstí – na dobu i na rodiče. Jako syn majitele autodílny přicházel od mala do kontaktu s mechaniky a jejich prací. Mládí strávil „tréninkem řezání zatáček po dvou kolech své tříkolky, kradením šroubováků a upravováním tříkolky“, jak sám říkal. Už ve čtrnácti si dal dohromady první závodní auto, a jakmile dostal v šestnácti řidičský průkaz, netrpělivě s ním vyrazil na první závod do vrchu. Otec, sám závodník, Bruce podporoval.

Mladý McLaren měl ve dvaceti letech víc zkušeností, než mnoho pilotů Formule 1. Když proto v sezóně 1957 vyjel do novozélandského šampionátu s formulí 2 Cooper-Climax, výsledky se dostavily rychle. Dva roky po sobě skončil celkově druhý a po cestě se stihl spřátelit s Jackem Brabhamem. Ten se později stal jakýmsi mclarenovým kmotrem. Do Evropy však novozélandskému jezdci pomohla New Zealand International Grand Prix Association a její program Driver to Europe. Jako nejnadějnější jezdec své země roku 1958 se Bruce McLaren dostal v jednadvaceti letech na Starý kontinent.

Tady se jej rychle ujal Jack Brabham. McLaren šokoval Evropu ještě v roce 1958, když s formulí 2 dojel pátý ve společném závodě F1 a F2 na Nürburgringu. Měl před sebou čtyři Formule 1, ale mnohem víc jich nechal vzadu. Další rok už startoval v první lize u týmu Cooper. První ze svých čtyř vítězství získal ještě téže sezóny – při Velké ceně USA se stal nejmladším vítězem závodu Formule 1 v historii. Jeho rekord 22 let a 104 dnů překonal v roce 2003 Fernando Alonso.

Pro muže, který byl zvyklý chystat si auto sám, muselo být prostředí profesionálního týmu svazující. Bruce McLaren vydržel u Cooperu mnohem déle než Jack Brabham – do roku 1965. Věnoval však právě tolik času testování a vývoji. Motorsport šedesátých let neznal zkušenějšího a technicky zdatnějšího pilota (krom Brabhama, který jako jediný jezdec v historii F1 vyhrál titul na stroji vlastního týmu). Už v sezóně 1963 vznikla stáj Bruce McLaren Motor Racing, která existuje dodnes. Její vozy se účastnily nejprve australské Tasman Series, později, když Cooperu došel dech ve Formuli 1, rozhodl se Bruce McLaren postavit vlastní monoposty i pro královnu motorsportu.

Největší slávy svého jména se McLaren nedožil, ale nebylo to pro nedostatek talentu. Získal stáji první vítězství v mistrovství světa, když roku 1968 vyhrál Velkou cenu Belgie (bylo to třetí vítězství týmu v F1, ale první mistroské). S krajanem Dennym Hulmem mezi lety 1967 a 1969 zcela ovládl závody protypů Can-Am. Mezitím stihl vyhrát roku 1966 v Le Mans, kde se za volantem Fordu GT40 střídal s Chrisem Amonem. V roce 1970 zemřel jako dvaatřicetiletý při testech v Goodwoodu. Odnesl si s sebou neuvěřitelné množství zkušeností, ale zanechal po sobě víc než jen tým. McLaren byl připravený vyhrávat a věděl jak na to.

Stačily mu čtyři roky. V sezóně 1974 na nejvyšší stupínek vyšplhal Emerson Fittipaldi a k titulu mezi jezdci pomohli Denny Hulme a Mike Hailwood přidat i pohár konstruktérů. Další celkové vítězství, tentokrát pro Jamese Hunta, následovalo hned v roce 1976 a zatím poslední článek k dlouhému řetězu triumfů přidal McLaren před třemi lety s Lewisem Hamiltonem. Vozy týmu mnohokrát nebyly tak inovativní jako konkurence a nezřídka nestačily s rychlostí. Jenže pedantství Bruce McLarena znamenalo, že jeho auta i auta jeho následovníků byla vždy perfektně připravená a spolehlivá. Konzistence se mnohokrát ukázala jako důležitější než čistá rychlost – v Can-Am i Formuli 1.

Po McLarenově smrti převzal vedení stáje Teddy Mayer, o deset let později vystřídán Ronem Dennisem. Bývalý mechanik Dennis vždy uměl ocenit nadčasovou spolehlivost, přesto to byl právě on, kdo stáji vtiskl její dnešní podobu. Z malého odhodlaného týmu udělal světového lídra v mnoha oblastech hi-tech. Pomáhalo mu několik skvělých konstruktérů: John Barnard navrhl první formuli z uhlíkových kompozitů, Gordon Murray postavil krom řady úspěšných monopostů do té doby jediný skutečný silniční McLaren a Adrian Newey dal týmu unikátní strukturu řízení konstrukčních prací, kterou využívá dodnes (a nejméně dva tituly k němu).

Murryho třímístný McLaren F1 nebyl výjimečný jen coby první vůz značky postavený od začátku pro silniční provoz. Stroj, který udělal ze závodního týmu automobilku, psal historii. Mnoho let držel titul nejrychlejšího auta světa a mezi atmosféricky plněnými vozy zůstává nejlepší dodnes. Podobně jako první pokusy Bruce McLarena v Can-Am, také F1 byl v principu jednoduchým autem. Po koncepční stránce dal světu málo nového, měl obyčejný (přestože skvělý) vidlicový dvanáctiválec od BMW, pohon zadních kol a jednoduchou karoserii s relativně nízkým přítlakem. Neuvěřitelný cit pro detail a spousty inovativních technických řešení však daly vzniknout lehkému efektivnímu vozu. McLaren F1 byl tak dobrý, že se v roce 1995 prosadil v Le Mans proti zástupu vytrvalosních speciálů. Byl vůbec posledním silničním vozem, který slavnou čtyřiadvacetihodinovku vyhrál.

MP4-12C neslibuje tolik jako jeho předchůdce. Těžko se však můžeme divit, že od něj všichni čekají jen to nejlepší. Je posledním v dlouhé řadě vynikajících strojů. McLaren i tentokrát vsadil na jednoduchý recept, přesto každý milimetr MP4-12C vyzařuje tichou sofistikovanost. Působí rychle a spolehlivě, aniž by musel nastartovat motor. Přesně takový by ho postavil Bruce McLaren. Udělal by dobře? To zjistíme ještě letos.