Dopravní nehody – znovu nad principem omezené důvěry

Čím dál tím častěji se soudy vypořádávají s problematikou, kdy je viníkem dopravní nehody ten, kdo porušil pravidla silničního provozu způsobem, který ostatním účastníkům znemožnil, aby oni dodrželi svůj díl povinností. Již jednou jsem o této problematice psal v souvislosti s řidičem motorky, který jel cca 100 km/h po hlavní silnici v obci a kterému nedalo přednost auto z vedlejší, kdy byl za viníka uznán řidič motorky a dále nedávno podobný případ vztahu chodce a auta, kdy se soud vyjadřoval k tomu, jaké porušení povinností v podobě neobvyklého chování chodce je řidič povinen předpokládat.

Poslední ze série judikátů Nejvyššího soudu řešil následující situaci:

Řidič (poškozený) jel svým autem mimo obec rychlostí 90 km/h. Druhý řidič (viník) se na této pozemní komunikaci otáčel tím způsobem, že jel v jednom jízdním pruhu, blikal s tím, že přejížděl z jednoho pruhu do druhého. Místo toho ale, aby v tom pruhu do kterého pruhu přejížděl, také zůstal, tak se ve skutečnosti otáčel přes pruh, kterým za ním jel poškozený. Poškozený to nečekal, myslel si, že viník jen přejíždí z pruhu do pruhu, ale ten se přitom otáčel přes celou silnici, poškozený to zašlápnul, auto bez ABS, zablokovala se mu kola a nedokázal se viníkovi vyhnout. Mezi důležité okolnosti dále patří to, že se viník otáčel v místě, kde se to nesmí (přes plnou čáru) a že poškozený měl sjeté pneumatiky.

Že hlavním viníkem nehody byl řidič, který se otáčel v místě, kde neměl, nebylo pochyb. Soudy se ale střetly nad tím, jestli spoluviníkem nehody nebyl také poškozený, jehož vozidlo nebylo v odpovídajícím technickém stavu a současně, zda na takovou spoluvinu neukazuje „nesprávná“ reakce poškozeného, který se mohl, pokud by odbrzdil, viníkovi vyhnout. Ten ale protože neměl ABS a zůstal stát na brzdách, už nedokázal srážce zabránit.

Po řadě výměn argumentací mezi soudy jednotlivých stupnů dospěl Nejvyšší soud k tomu, že poškozený na vině nenese žádnou spoluvinu a vyslovil následující závěr, který může (podobně jako předcházející závěry) výrazně ovlivnit šetření dopravních nehod:

Po účastníkovi silničního provozu totiž nelze spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal možné porušení pravidel tohoto provozu jinými účastníky a tomu přizpůsobil své počínání. Naopak, není-li z okolností, které může průměrně disponovaný účastník silničního provozu běžně vnímat či předvídat, zřejmé, že jiný účastník téhož provozu porušil své povinnosti, je oprávněn očekávat od ostatních účastníků silničního provozu dodržování stanovených pravidel. Účastník silničního provozu, který porušil pravidla tohoto provozu, pak na druhé straně nemůže očekávat dodržení těchto pravidel od ostatních účastníků, jestliže jim to buď zcela znemožnil, nebo alespoň ztížil s ohledem na charakter a závažnost svého porušení pravidel silničního provozu.

Tento závěr a zejména jeho zdůrazněné části jsou velmi zajímavé a mají velké množství důsledků na vyšetřování dopravních nehod. Upřímně, tento závěr nabízí argumentaci jak pro poškozeného, tak pro viníka, takže až tak jednoznačný také není.

Tak jako i v předešlých rozhodnutích, ani tady není jasně stanovena čára mezi tím, jaké je to porušení, které druhým znemožňuje nebo ztěžuje splnit jejich povinnosti. Případ s motorkou jedoucí po hlavní 100 km/h soudy již rozhodly, ale kolik se tedy smí jet max. po hlavní, aby ještě vina byla na tom, kdo má dát přednost z vedlejší? 60? 70? 80? V této souvislosti nás čeká ještě mnoho rozhodnutí, které se budou hranice v jednotlivých případech pokoušet stanovit.

JUDr. Tomáš Beran