Do třetice k dopravním nehodám chodců

V předcházejících dvou článcích jsem se věnoval problematice dopravních nehod, jichž jsou účastni chodci. Před určitou dobou byla daná problematika řešena také jedním velmi zajímavým rozhodnutím Nejvyššího správního soudu (NSS), kde tento soud v rámci kasační stížnosti řešil několik velmi zajímavých otázek a vyjádřil se k řadě velmi důležitých skutečností. Skutkový stav byl takový, že na pouti, kde se pohybovalo i na vozovce značné množství chodců došlo ke střetu vozidla a chodce. Střet se odehrál v minimální rychlosti a pravděpodobně k němu došlo tak, že chodkyně stála u stánku, zády do vozovky a náhle a bez varování udělala krok zpátky do vozovky přímo do cesty velmi pomalu se pohybujícímu vozidlu. Střet byl velmi mírný a neměl prakticky žádné následky. Obecní úřad a následně i soud v rámci správního soudnictví však potvrdily trest pro řidičku za dopravní nehodu s ublížením na zdraví, ačkoliv k újmě na zdraví prakticky nedošlo.

Nejprve několik citací ze spisu od obecního úřadu a soudu první instance, které rozhodly v neprospěch řidičky a které ilustrují jeden úhel pohledu:

– „není rozhodující, zda kontaktu chodkyně s vozidlem předcházel její pohyb směrem do vozovky, či nikoliv, stejně tak není rozhodující závažnost a charakter zranění“

– „není rozhodující závažnost utrpěného zranění ani skutečnost, zda poškozená následkem střetu upadla, či klekla, …“

A nyní stanovisko NSS (opět výběr z citací):

– „Není pravda, že je zcela irelevantní míra zavinění na straně poškozené. Stejně tak nelze odhlédnout od hodnocení závažnosti zranění pro účely aplikace § 22 odst. 1 písm. h) zákona o přestupcích (tj. kvalifikace na nehodu se zraněním – pozn.) v relevantním znění pro posuzovanou věc.“

Nyní k definici „zranění“ a jeho výkladu:

– „Rovněž ne každé zranění vzniklé při dopravní nehodě je předpokladem pro automatickou aplikaci tohoto ustanovení (rozuměj aplikaci ust. §22 odst. 1, písm. h zákona o přestupcích – pozn.).“

Jedna citace k důkaznímu břemenu a prokazování, kdo se čeho nedopustil:

– „Obviněnému z přestupku proto k tomu, aby nemohl být za přestupek postižen, postačí, aby o otázce, kdo se uvedeného jednání dopustil, vznikla rozumná pochybnost; nemusí se tedy vyviňovat, tj. prokázat, že se protiprávního jednání nedopustil.„

– „Stěžovatelku proto nebylo lze uznat vinnou ze spáchání přestupku pouze na základě „míry pravděpodobnosti“ zjištěného skutkového stavu. Lze-li připustit, že se děj, v němž je spatřován přestupek, mohl odehrát i jinak, přitom tato skutečnost je ze spisu zjevná, musí správní orgány při svém rozhodování vyjít z obecně uznávané zásady jakéhokoliv trestání vůbec, a to in dubio pro reo, a rozhodnout v pochybnostech ve prospěch obviněného ze spáchání přestupku, přestože zákon o přestupcích výslovně nestanoví užití analogie z trestního práva. Její nepoužití v neprospěch obviněného by však bylo v rozporu se zásadou rovnosti.“

A nyní k požadavku na pozornost chodce ve vztahu k autům:

– „Nejvyšší správní soud není s žalovaným ve sporu ani v tom, že pohybovala-li se stěžovatelka v místě, kde se nachází větší množství chodců v důsledku stánkového prodeje (konání pouti), bylo třeba počínat si s maximální opatrností, pohyb chodců předvídat a tomuto stavu přizpůsobit rychlost i způsob jízdy. Nelze však již zcela přisvědčit konstatování, které žalovaný uvádí na str. 5 svého rozhodnutí, „že nelze po chodcích, kteří prochází mezi stánky a obhlíží zboží, popř. se občerstvují, v místech, kam je vjezd automobilů až na výjimky zakázán, aby se před každým krokem ohlíželi, zda náhodou tudy nejede auto“. Nutno totiž brát v potaz, že podle § 2 písm. a) zákona o silničním provozu je účastníkem provozu na pozemních komunikacích každý, kdo se přímým způsobem účastní provozu na pozemních komunikacích, tedy i chodec. Povinnosti stanovené citovaným zákonem v § 4 proto bez výhrady dopadají i na chodce, v daném případě pohybující se na komunikaci s možností výskytu motorových vozidel.“

– „Jakkoli byl na předmětné komunikaci vjezd motorových vozidel omezen, resp. pohybovala se tam pouze vozidla s vydaným povolením, bylo povinností chodců počínat si s maximální mírou opatrnosti, neboť i oni musí předpokládat, že dopravní prostředek se zde může pohybovat. Úvaha správního orgánu o tom, že úkrok stranou či vzad lze u člověka stojícího zády k jízdní dráze kdykoli očekávat, je zcela jistě logická. Nelze však bez dalšího automaticky vinit ze spáchání přestupku řidiče automobilu, který, jakkoli takové chování chodce předvídá, nemůže již střetu nijak zabránit. Náhlé pohyby a nestandardní chování chodců lze jistě např. důvodně očekávat a je nutno je i předvídat např. u účastníků silničního provozu indisponovaných, ať již v důsledku např. tělesného postižení (např. pohybujících se na vozíku) nebo u chodců zjevně a viditelně jinak indisponovaných. Není sporu o tom, že v takovém případě nepostačí pouhá „předvídatelnost“ a řidič by měl již jen pouhou možnost bezprostředně hrozícího střetu eliminovat např. tím, že krátce zatroubí, popř. zcela zastaví. Nelze však v projednávané věci vyčítat stěžovatelce, že nepoužila klaksonu nebo světelné výstrahy v situaci, kdy chodkyně stála v klidu u stánku a prohlížela si zboží, nadto otočená zády k vozovce, a nic nenasvědčovalo tomu, že by do ní hodlala vstoupit. Dle dedukcí žalovaného by bylo možno dospět i k poněkud absurdnímu závěru, totiž že stěžovatelka projíždějící předmětnou trasou by měla z důvodu opatrnosti a předvídatelnosti používat klaksonu po celou dobu jízdy po dané komunikaci (přitom použití světelné signalizace u chodce stojícího zády k jízdní dráze lze v dané věci stěží považovat za smysluplné a účinné).“

– „Zavinění stěžovatelky nutno posuzovat také s ohledem na tzv. princip omezené důvěry, podle něhož po účastníkovi silničního provozu nelze spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal možné porušení pravidel tohoto provozu jinými účastníky a aby tomu přizpůsobil své počínání.“

Tady NSS odkazuje na velmi kontroverzní judikát Nejvyššího soudu, o kterém jsem již psal před delší dobou, podle kterého platí, že viníkem dopravní nehody je ten, kdo výrazně porušil povinnosti na své straně (v citovaném případě jel v obci rychlostí 100 km/h po hlavní silnici) a znemožnil tak splnění povinnosti na straně druhé (dát přednost v jízdě). Viníkem tak v daném případě byl řidič na hlavní silnici, přestože mu jiný řidič z vedlejší nedal přednost.

Ze samotného judikátu plyne několik zajímavých závěrů, zejména:

– ne každé zranění je zranění ve smyslu §22 odst. 1, písm. h) zákona o přestupcích, což má zásadní vliv na to, aby v případě lehkých nehod nepřicházeli řidiči automaticky nejméně na rok o řidičský průkaz, jak se děje dnes,

– pokud chodec poruší své povinnosti zásadním způsobem, nelze vinu na dopravní nehodě přisuzovat řidiči (princip omezené důvěry), to má důsledky např. u posuzování nehody, kdy chodec vstoupí do vozovky na červenou nebo se jedná i o dítě v takovém případě – princip omezené důvěry může pomoci řidiči tam, kde takový druh porušení pravidel nebylo možno očekávat a viníkem pak bude chodec

– „přednost“ chodců zdaleka není tak široká, jak jí někteří chodci rozumí

JUDr. Tomáš Beran