Zákon jasně říká, že rychlostní limit řidič nesmí překročit ani o jediný kilometr v hodině. Jenže praxe je složitější, protože rychlost na silnici neurčuje paragraf, ale především to, co ukáže radar, úsekové měření nebo policejní zařízení. A žádné měření na světě není stoprocentně přesné. Právě proto existuje metrologická odchylka, tedy povinná „rezerva“ odečítaná ve prospěch řidiče, aby se přestupek řešil až ve chvíli, kdy je překročení prokazatelné i po započtení nepřesnosti měření. Do toho navíc vstupuje další proměnná, kterou řada lidí podceňuje. Tachometr většinou ukazuje víc, než kolik auto ve skutečnosti jede, a to dokáže s celou debatou o „kolik rychleji se dá jet“ pořádně zamíchat.
Začněme tím, co se v hospodských diskusích ztrácí nejčastěji. V předpisech neexistuje žádná oficiální tolerance typu „tři kilometry navíc“. Nic takového povoleno není. Jakmile překročíte limit, přestupek v principu vzniká okamžitě. Jenže když se rychlost projednává, musí se od naměřené hodnoty odečíst metrologická odchylka. Policie to popisuje jasně. Do 100 km/h se odečítají tři kilometry v hodině, nad 100 km/h se odečítají tři procenta.
V praxi to znamená, že úřad neřeší to, co radar ukázal na displeji, ale to, co vyjde po odečtu. Typický příklad z obce. Radar ukáže 53 km/h, jenže po odečtení tří kilometrů jste na padesáti, takže není co dokazovat. Teprve naměřených 54 km/h a víc už po odečtu vychází nad limit. Stejná logika platí i u devadesátky. Když zařízení ukáže 93 km/h, po odečtu jste na 90 a přestupek nevzniká. Až při naměřených 94 km/h už po odečtu vyjde hodnota nad povolený limit.
Jakmile se dostaneme nad stovku, nastupuje procentní odečet. Na dálnici s limitem 130 km/h tak vychází hranice pro řešení přestupku zhruba kolem 135 km/h naměřených, protože po odečtení tří procent se teprve dostanete na hodnotu, která je prokazatelně nad sto třicet. Znovu ale platí, že nejde o žádnou „dovolenou rezervu“, jen o technické zohlednění přesnosti měření. Když to tedy shrneme do srozumitelných čísel, po stránce metrologické odchylky jste v bezpečí, pokud radar v obci ukáže 53 km/h, na devadesátce 93 km/h a na sto třicítce 134 km/h.
Do stejné logiky zapadá i nový limit 150 km/h, který vznikl na dálnici D3 mezi Planou nad Lužnicí a Úsilným u Českých Budějovic. Tady už se odečítají tři procenta, tedy 4,5 km/h. Když tedy zařízení naměří 155 km/h, po odečtu jste zhruba na 150,5 km/h, což je na hraně. Jistější je proto 154 km/h, kde už po odečtu vychází hodnota pod limitem. Jenže pozor, zatím jsme celou dobu mluvili o skutečné rychlosti, tedy o tom, jak rychle se auto opravdu pohybuje. A to je přesně ten moment, kdy do hry vstupuje tachometr.
Tachometry u aut ze své podstaty nesmí ukazovat méně než skutečná rychlost, a proto většinou ukazují více. U starších aut bývala odchylka často výraznější, klidně kolem šesti kilometrů v hodině. Když to spojíte s metrologickou odchylkou měření, vychází, že na tachometru jste mohli mít do stovky klidně o několik kilometrů víc a pořád se reálně pohybovat v pásmu, které po odečtu z měření nevede k pokutě. Na dálnici pak podobná odchylka znamenala ještě větší rozdíl, protože s rostoucí rychlostí se často zvětšuje i tachometrový „přídavek“.
U moderních aut je situace úplně jiná. Z vlastní zkušenosti řada řidičů ví, že novější vozy mívají odchylku menší, někdy skoro žádnou, jindy typicky jeden až tři kilometry v hodině. A právě proto se na staré poučky, že tachometr vždycky hodně „kecá“, už dnes nedá spoléhat. Základ je jednoduše zjistit, jak je na tom konkrétně vaše auto. Nejrychlejší kontrolou bývá srovnání s GPS v mobilu nebo navigaci, ideálně na rovině a při ustálené rychlosti.
Nejde přitom o návod, jak předpisy obcházet. Smysl je úplně jiný. Kdo ví, jak fungují odchylky měření a jak mu ukazuje tachometr, ten se pak nebude na poslední chvíli lekat a prudce brzdit před radarem nebo kamerou. A právě takové brzdění bývá ve výsledku nebezpečnější než to, že někdo jede plynule o pár kilometrů rychleji, než by měl.
