Plaštiak: Nepleťte si postižení

Možná máte rádi auta. Gratuluji, jste jedním z mnoha. Ale čím to, že někteří z nás – včetně novinářů – tak často vystupují proti zájmům řidičů?

Některé zjevné pravdy máme před očima léta, přesto je nedokážeme přesně zformulovat. Už dlouho přemýšlím o tom, v čem přesně spočívá rozdíl mezi mnou a člověkem, který žije adrenalinovým předjížděním s načipovanou Fabií RS. A proč nudní kníratí Britové, kteří potkávají rychlé „piráty“ dnes a denně, mluví v médiích jinak než Češi. Zkrátka mi dlouho nebylo jasné, proč si připadám jako menšina, přestože jsem doslova obsypaný lidmi, kteří mají zjevně, nepředstíraně a upřímně rádi auta. Nelžou, proč by to dělali? Aby vypadali dobře?

Přišel jsem na to, když jsem psal o Cholmondeley Pageant of Power. Došlo mi totiž, že rozdíl mezi mnou a řadovým tunerem má podstatou blízko k rozdílu mezi Ženevským autosalonem (nebo srazem v Mimoni) a Festivalem rychlosti v Goodwoodu. Na obou (a všech ostatních), potkáte zástupy lidí stižených láskou k vnitřnímu spalování. Všechny nás fascinují vrčící motory a mnozí z nás rádi cítí ve vzduchu nespálené uhlovodíky. A přesto je tu snadno postihnutelný rozdíl.Zamysleli jste se nad tím, jestli opravdu rádi řídíte? Překvapivě velkému počtu těch, kteří mají rádi auta, řízení nic neříká. V autě se jen přepravují a za volantem obvykle přemýší, co si dají k večeři. Mnozí další řízení přímo nesnáší a jsou otrávení z pouhého pomyšlení na pár hodin za volantem. Lidé z obou skupin se jdou občas projet, tak jako my ostatní hrajeme fotbal a pojídáme svíčkovou na smetaně, přestože je k životu vůbec nepotřebujeme (kratochvíle si dosaďte podle sebe). Je to potenciální zábava, a proto dobře strávený čas. Občas nám dokonce chutná.

Úplně stejné je to s milovníky aut a projížďkami – zástupy řidičů hledají nové a nové způsoby, jak si vychutnat fascinaci geniálním dílem lidské tvořivosti, ale samotné řízení příliš nevnímají. A někdy, občas, na krátkou chvilku pocítí uspokojení. Nemusíte hrát fotbal každý den, ani s obzvláštní chutí, aby vám mohl udělat radost.Někteří z nás jsou jiní. Máme rádi auta, ale mnohem víc milujeme řízení. Je mi upřímně jedno, v čem zrovna sedím, zabavím se v traktoru, dodávce i Porsche. Fascinaci technikou sdílím s tunery a milovníky veteránů, ale dejte mi auto a prázdný okruh a já budu jezdit dokola, dokud zvládnu otočit volantem. Nebo dokud neexploduje motor, neselžou brzdy, případně dokud se nerozpadnou pneumatiky – což se mi už stalo. Možná ani nepřijdu na to, v čem že jsem to seděl. Ne všechna auta dokáží řidiče pobavit, ale většina to umí a mě to stačí.

Živím v sobě upřímnou nechuť k autosalonům. Výstava v Ženevě je krásná, velkolepá, přesto příjemně komorní, jenže proč jezdit přes půl Evropy kvůli autům, která stojí na koberci a v lepším případě se otáčí dokola? Cítím se nejlépe za volantem, zvlášť pokud mám cíl. Málokdy se jedu jen tak projet. Neumím to – na okruhu, to ano, tam je cíl daný, ale honit auto bez důvodu po horách, to mi nic neříká. Také se bojím předjíždět. Nemám strach z rychlosti, na dálnici obvykle patřím k té rychlejší polovině řidičů, ale z Prahy domů do Chomutova bez problémů vydržím jet osmdesát za kamionem. Řada kolegů dávno rezignovala na vyblikávání dobrovolných strážců levého pruhu a tu a tam předjedou nějakého ignoranta zprava, ale já jsem nervózní i z toho.Nezáleží mi příliš na tom, co řídím, a sezení za volantem ve mě nevyvolává nutkání spěchat. Tím se liším od zástupů tunerů a řidičů „silných luxusních aut“ z televize. Ne že bych nemohl udělat chybu, ale na silnici číslo sedm mě s nadprůměrným stádem utrženým ze řetězu a půlkou auta v protisměru asi nepotkáte. Také nejsem zvláštní fanda dieselů, pokud mi nedávají skutečný smysl. Nejsem iracionální fanda italských aut. Veterány se mi líbí jen tehdy, jsou-li něčím významné, nebo zajímavé. Nemám auto, abych jím někomu něco řekl. Můžu se ukázat před kamarády v Citroënu C1 i Mazdě MX-5 a nepřipadám si při tom jako homosexuál. Je mi to fuk.

Nic z toho neznamená, že jsem lepší než ostatní. Jsem jiný a přinejmenším celá redakce Autowebu v tom jede se mnou, i když každý máme vlastní úchylky. Co chci říct je prosté: mezi láskou k autům a láskou k řízení zeje propastný rozdíl. Jde o dvě různá postižení. Nobelovu cenu za tenhle objev asi nedostanu. Vůbec se nebudu divit, pokud mi někdo z vás v komentářích doporučí starší a lepší článek na stejné téma. Ale třeba o tom ještě nikdo nepsal a je to zajímavá teorie.Navíc mě zajímá váš názor. Bez dalších úhlů pohledu je i jednoduchá teorie málo důvěryhodná. Byla by škoda nepodrobit ji zkoušce, nabízí totiž hned několik nových odpovědí na palčivé a aktuální otázky. Umí například (částečně) vysvětlit, proč si u nás tolik lidí libuje v jízdě v protisměru. Nebo proč se tolik lidí v rychlých autech vůbec nestará o to, jestli umí řídit. A konečně: proč v zemi prolezlé nadšenci do aut vládne taková nechuť k řidičům. To mi vrtá hlavou nejvíc.