Poslední článek týkající se označování úseků, ve kterých může Městská policie měřit rychlost, vyvolal diskusi a padlo také několik otázek. Jednou z otázek bylo, co přesně takový úsek označuje, resp. co je to ten měřený úsek, ve kterém smí MP měřit rychlost. Nejprve ještě jednou citace příslušného ustanovení:

 

"Obecní policie může měřit rychlost výhradně v úseku určeném policií, jehož počátek je ve směru silničního provozu označen přenosnou dopravní značkou s vyobrazením kamery snímající rychlost a nápisem „MĚŘENÍ RYCHLOSTI“. Konec tohoto úseku je označen přenosnou dopravní značkou s tímto vyobrazením šikmo přeškrtnutým a nápisem „KONEC MĚŘENÍ RYCHLOSTI“.

 

Pochybnost ve výše uvedeném dotazu směřovala k tomu, zda MP může měřit z místa za značkou prostor mimo značku. Tj. tak, že by např. měřící zařízení umístila MP metr za značku a přitom měřila úsek třeba 50m před značkou a argumentovala tím, že měří za značkou a podmínky zákona splňuje. Pokud by k takové argumentaci došlo, nebyl by problém jazykovým výkladem dospět k závěru, že slovo "měřit" se váže nikoli k místu, kde je měřící zařízení umístěno, ale k místu, kde probíhá měření, tzn. k místu, kde auto jede rychleji. To současně znamená, že místo, kde může platně dojít ke změření rychlosti, se musí nacházet za příslušnou dopravní značkou. Jen v takovém případě se bude jednat o přestupek, který byl odhalen a zadokumentován v souladu se zákonem.

 

K dalšímu dotazu ohledně toho, jak blízko (těsně) za značkou již začíná měřený úsek a lze platně provést měření, lze uvést, že to zákon nespecifikuje, z čehož plyne, že měřený úsek začíná hned za značkou. Pokud k měření dojde těsně za značkou, jedná se o platně získaný důkaz. To je ostatně stejné, jako kdyby se někdo ptal, jak brzo (blízko) za značkou označující počátek obce musí jet řidič 50 km/h. Není zde žádná tolerance, za značkou musí být povinnost značkou stanovená splněna okamžitě.

 

Závěrem bych si dovolil krátce zareagovat na padající obvinění týkající se záměrného obcházení zákona a navádění k němu v mých jednotlivých článcích. Jen velmi krátce bych uvedl, že lidi kolem sebe považuji apriori za dospělé lidi a že každý si sám v sobě má rozhodnout, jakým způsobem se chce chovat a jak s danou informací naloží. Nejsme malé děti, tak ať si to každý porovná se svým vlastním svědomím.


JUDr. Tomáš Beran