Osoba blízká opět kandidátem na zrušení?

Je takovým typickým českým folkórem, že se v pravidelných časových intervalech objevují hlasy našich veřejných činitelů o tom, že by se měla zrušit „osoba blízká„. Naposledy s tím přišel Stanislav Huml, čerstvý poslanec za Věci veřejné, dříve dopravní policista, když v jednom ze svých rozhovorů prohlásil, že zrušení institutu osoby blízké patří mezi jeho priority v rámci úsilí jak dosáhnout lepší efektivity trestání za dopravní přestupky.

Jen velmi krátce na úvod zopakuji notorietu, že obecně platí, že nikdo není povinen vypovídat proti sobě nebo proti osobě blízké, pokud by jí takovou výpovědí mohl způsobit nebezpečí stíhání pro přestupek nebo trestný čin. Pro drobné zopakování jen doplním, že toto právo je zakotveno navíc i Listinou základních práv a svobod a jakkoli se příslušný článek Listiny odkazuje na „trestní“ řízení, judikatura Evropského soudního dvora pro lidská práva ve Štrasburku výkladově rozšířila toto ustanovení na všechny druhy trestání, tj. i na přestupky. Toto ustanovení Listiny proto platí i pro přestupky. To uvádím na úvod, aby někoho nenapadlo argumentovat tím, že se na přestupky nevztahuje.

Ale zpět k podstatě. Naposledy o zrušení osoby blízké mluvil pan Červíček, toho času šéf dopravní policie. Podpořilo jej v tom i Ministerstvo dopravy. Smůla, jeho/jejich iniciativa se neujala.​Stejně dopadly podobné návrhy v minulosti. Dost se na to zapomíná, ale velmi intenzívní debata o zrušení osoby blízké se vedla v rámci schvalování velké novely zákona o silničním provozu před 4mi lety, kdy se schvaloval (mimo jiné) i bodový systém.

Zástupci policie tehdy velmi nadšeně do návrhu takové zrušení prosazovali. Zajímavé je, že z ústavně-právního výboru Sněmovny jim vždy přišlo důrazné „nelze“.

Nelze, protože to je v Listině. Nelze, protože když to změní pouze v zákoně, vždy se lze domáhat právního předpisu vyšší právní síly, tudíž „partyzánská“ změna v zákoně v důsledku stejně nic nevyřeší. A změnit Listinu? To si:

– nikdo netroufne, protože se jedná o základní politické právo a hrozí střet právě v rámci kompetence Evropského soudu pro lidská práva a Rady Evropy

– nikomu se do toho vlastně ani nechce, neb je třeba dost výrazné ústavní většiny.

V důsledku jsou s tím spojeny jen nejistoty, potíže a problémy, nikdy to proto neprošlo. A s pravděpodobností hraničící s jistotou lze říct, že to nikdy ani neprojde. Důvody pro odmítnutí budou stále stejné.Pokud by však přesto došlo k tomu, že by taková změna prošla, hodně by záleželo na tom, jak by byla koncipovaná. Mám za to, že každá „pokoutná“ snaha Listinu nepřímo obejít bude okamžitě vystavena ostré argumentaci, která jí při projednávání přestupků přebije. Hodně se mluví o modelu z Holandska, jakkoli nikdo přesně neví, co to znamená. Jakákoli snaha ale přenášet trestnost za přestupek na osobu, která jej nespáchala, ale nebude a nemůže fungovat. Byla by v rozporu s aktuálními principy správního trestání (zaviněná odpovědnost za přestupek konkrétní osoby), takže v tomto směru nadšené zastánce zrušení osoby blízké čeká také zklamání.

Jediná cesta dle mého názoru vede cestou změny Listiny, ale do toho se nikomu nebude chtít z důvodů uvedených shora. Můj názor tedy je, že to dopadne jako tolikrát předtím. Nadšení ex-policisté (a případně i jiní) budou mediálně proklamovat snahu tento institut zrušit, aby pak (jako tolik jejich předchůdců dříve) zjistili, že to „nejde“ a že ústavně-právní výbor Sněmovny má stále tytéž výhrady. Celá věc tak jako tolikrát předtím zapadne pod stůl a nebude se o ní mluvit, aby se s podobným nadšením za pár let vytáhla znovu a se stejným výsledkem a tak dokola.Mediálně prezentovaným úsilím o zrušení osoby blízké proto nedoporučuji věnovat bližší pozornost, protože velmi pravděpodobně v tomto ohledu do života řidičů jako tolikrát předtím nijak nezasáhne.

Závěrem si nemohu odpustit několik poznámek.

Když se před čtyřmi lety přijímala velká novela zákona o silničním provozu, proběhla médii „hysterická“ vlna, kdy „se zjistilo“, že existuje osoba blízká. Její „slávě“ pak přispělo mimo jiné to, že v dané době a době předtím došlo k výraznému rozšíření radarů Městské policie, která nevybírala pokuty na místě, ale řidiče si až následně předvolávala. Dělala to i Policie ČR, ale v mnohem menším měřítku a tak se o tom jednak moc nemluvilo a za druhé to nebylo moc časté. Dodnes vzpomínám na šokující výraz policisty na služebně v Pardubicích roce 1999, kdy jsem se s tím poprvé setkal a kdy jsem (podotýkám zcela oprávněně) z tohoto důvodu odmítl vypovídat. Chci tím tedy říct, že tento institut existuje v našich právních předpisech už 20 let, ale dokud MP nesměla měřit nebo neměřila anebo neměřila v takovém rozsahu a dokud vás Policie ČR chytla na místě, nebylo jak tento institut využít/zneužít.

S rozvojem průměrných a podobných měření ovšem případů rapidně přibylo a osoba blízká je „najednou“ problém. A všimněme si, co se změnilo. Změnil se snad zákon? Nezměnil. Změnila se práce policie a MP. Jak kouzelné, že místo toho, aby policie a MP dělala svou práci tak, aby jim to nevadilo, tzn. chytala přímo na místě jako dříve, vymýšlí, jak změnit zákon, aby mohla „masově“ ukládat sankce za překročení nejvyšší dovolené rychlosti místo toho, aby se zamysleli nad tím, jestli problém náhodou není na jejich straně v důsledku změny stylu práce.Je smutné, když pak návrhy toho druhu mají tendenci znásilnit základní právo nevypovídat – dle mého názoru neexistuje žádný legitimní a společensky obhajitelný důvod proto, aby člověk měl povinnost „udávat“ své blízké, když to navíc ještě k tomu lze řešit prostou změnou způsobu práce a návratu k původní přítomnosti na silnici.

Vadí policii, že to řidiči zneužívají? Ať tedy využijí prostředků, které mají, postaví se na silnici a hned řidiče chytají a žádná osoba blízká jim vadit nebude. Bude to rozhodně efektivnější než zoufalá a opakovaná (stejně k neúspěchu odsouzená) snaha změnit si zákony tak, aby to bylo pro jejich práci co nejpohodlnější.

O to smutnější je, když odborníci nebo osoby, které by danou problematiku měly znát, takto mediálně prezentují skutečnosti, které neprokazují historickou znalost problematiky a ani důvody, proč to, co navrhují, bylo již tolikrát odmítnuto. Jejich odbornému renomé to pak nedělá dobrou službu a člověk si jen připíše další čárku k seznamu osob, které mají být ve veřejné sféře odborníky a znát danou problematiku, ale danou problematiku znají jen povrchně. Řekl bych – bohužel další hřebíček do rakve důvěře v kompetentnost našich politiků věci odborně řešit.

Každopádně, o osobu blízkou se nebojme!