Německá pečlivost s italskou příchutí
Sant´Agata Bolognese je malé městečko ne nepodobné desítkám dalších po celé Itálii. Jeho ulice lemují zajímavé památky, spoustu útulných hospůdek a hromady soch a dalších uměleckých záležitostí. V pár věcech se však Sant´Agata přeci jen liší. Je odtud patnáct kilometrů do vesnice San Cesario sul Panaro. Po článku z minulého týdne byste měli vědět, proč je to důležité. Jen o pět kilometrů dál leží Modena a Maranello, třiatřicet kilometrů vzdálené, je skoro daleko. Sant´Agata leží v údolí supersportů, kde se z opic na čtyřech kolech vyvinula šlechta motorsitického světa, auta jako Lamborghini Murciélago.
Ah, jistě. Ze Sant´Agaty vlastně nikam nemusíte, mají tu vlastní továrnu na sny. Mluvím o komplexu budov, toho času v majetku Volkswagenu, respektive Audi, respektive Lamborghini. Pamatují leccos, jejich minulost byla bouřlivá. Poté co starého Feruccia definitivně přestalo bavit šťourání v motorech, změnilo Lamborghini mnohokrát majitele. Cesta slavné značky protnula dráhy mnoha známých jmen jako Chrysler, Bizzarini, Shelby nebo Viper. Teprve v roce 1998 Italové definitivně zakotvili pod křídly německého koncernu.
Rychle spadli pod vedení Audi a toto partnerství se ukázalo jako velmi úspěšné. Značka si vede výborně, navzdory klesajícím prodejům posledních let. Ty má na svědomí nejen krize, ale také pozvolné doznívání výroby Murciélaga, jehož nástupce jsme netrpělivě – a mylně – očekávali v Paříži. Návštěva továrny mi tedy posloužila jako výplň prodlužovaného období nejistoty pro nás, fanoušky, ale také pro automobilku, která si nemůže být úspěchem nového modelu jista.
Zaparkovat před bránou není problém, je tu na dvacet volných míst. Celé to působí tak nějak německy. Na rozdíl od Pagani tu mají regulérní recepci s placeným vrátným. Těžko si představit, ja mi dveře otevírá Stephan Winkelmann. Nechápejte mě však špatně, návštěvníkům z řad plebejských žurnalistů tu stále věnují nebývalou pozornost. Judith Sepp z oddělení komunikace s veřejností dorazila jako na koni a okamžitě začala řešit program mé návštěvy. Vyrazila mi dech už první otázkou: chci se nechat svézt v Murciélagu LP640 nebo v Superleggeře?
Takže s tou německou kulturou to tu nebude tak žhavé. Kdyby vás chtěli dobře naladit v Německu, posadili by vás ke stolu a pustili z řetězu italského kuchaře jménem, řekněme Giuseppe. Tady vám otočí žaludek naruby testovací jezdec jménem Moreno Conti. Pravda je, že Golf 1.6 TDI by sotva dokázal to, co svítivě oranžová Superleggera. Neptejte se, proč jsem si po chvilce váhání vybral zrovna desetiválcový model, asi to má něco společného s osobními preferencemi. Pan Conti mi nejprve nastínil, co všechno auto dovede, a pak mi to také předvedl.
Gallardo už jsem řídil, ale na zvlněných silničkách v okolí Sant´Agaty mi znovu vyrazilo dech. Superleggera akceleruje naprosto nepředstavitelně a zrychlování doprovází zvukem, který lze jen těžko popsat slovy. Když ručička otáčkoměru překročí čárku na půli cesty mezi třemi a čtyřmi tisíci, výfuky začnou zpívat. Kdyby jejich symfonii hráli v Národním, stál bych frontu na lístky klidně celou noc, tomu věřte.
Je vám jistě jasné, že po projížďce v Gallardu LP570-4 jsem ztratil jakýkoli kritický odstup. Prohlídka výrobní linky proto probíhala v atmosféře němého obdivu. Auta se tu postupně přesouvají mezi dvaceti stanovišti, na první přijede holá nalakovaná karoserie, z toho posledního putují gallarda po svých přímo na parkoviště. Ne všchno by vás zajímalo, natahování drátů je trochu nuda, stejně jako montáž palubní desky. Ale na zástavbu motoru s převodovkou bych se vydržel dívat hodiny, přestože dvěma zkušeným technikům trvá obsloužení jednoho auta sotva pár minut.
Načasování návštěvy Lamborghini na dobu těsně před premiérou nového modelu mělo své nevýhody. Tou nejzásadnější bylo, že kromě montážní linky mě v továrně nikam nepustili. Všude jinde totiž probíhaly – a stále probíhají – horečné přestavby. Stroje, které deset let stavěly jedno Murciélago za druhým, míří do důchodu. Nahradí je nové, naladěné na vlnu jménem Jota, nebo jak si bude příští velký supersport říkat. Čmuchálek z české kotliny samozřejmě žádný takový stroj vidět nesmí.
Nevadí, poslední dějství prohlídky bylo víc než důstojnou kompenzací. Muzeum Lamborghini je plné historie, odkazů na závodní úspěchy i klopýtnutí automobilky. Zabírá dvě patra. Dole Italové schraňují kromě výkresů, fotografií a dalších dokumentů své starší sériové modely. Stojí tu hráškově zelený Countach, první Lamborghini které překonalo třístovku, původně vojenský off-road LM002, nebo vůbec první Ferucciovy modely 350GT a 400GT. Bez povšimnutí jistě nepřejdete ani první supersport s motorem vzadu, Miuru S.
Druhé patro muzea patří prototypům a závodním strojům. Na stěně tu mají místo krajinky přitlučené Murciélago. Po podlaze jsou rozeseté klenoty jako Concept S, otevřené Gallardo z roku 2005. Studie je nepojízdná, ale někde po světě jezdí jedno její dvojče vyrobené na zakázku. Bohužel nikdo neví kde, takže nejjistější bude zajet si ho prohlédnout právě do Sant´Agaty. Najdete tu také Diablo GT2 z roku 1998, kdy se otěží automobilky chytilo Audi. Jistě neminete dva monoposty formule jedna s motory Lamborghini. Lola-Larousse závodila v sezóně 1989, Minardi M.191/L pamatuje o dva roky méně.
A to je vlastně všechno co se dá v Sant´Agatě dělat. Tedy pokud nechcete utratit nechutnou sumu v obchodě se značkovým zbožím. Mě to k návštěvě rozhodně stačí a přijedu se podívat klidně znovu. To samé můžu doporučit vám. Po San Cesario Sul Panaru tu máme další zajímavý cíl cesty. Možná tušíte, kam povedou naše kroky příště. Ale o tom jindy.
