Nejšílenější formule 1 v historii měla šest kol. Bizarní nápad se ukázal jako neefektivní, přesto Tyrrell P34 dokázal vyhrát
Zdroj: Phil Parker z Leamington Spa - Wikimedia CommonsPíše se rok 1976 a svět formule 1 zažívá jeden z nejepičtějších soubojů všech dob. James Hunt v McLarenu a Niki Lauda ve Ferrari mezi sebou válčí o titul mistra světa. Jak tato sezóna dopadla ví snad každý motoristický fanoušek. Ve stejném roce se ale stala i další nezapomenutelná událost, na kterou legendární válka mezi Huntem a Laudou vrhá stín.
Ve stejném období byl součástí startovního roštu britský tým Tyrrell, který se rozhodl učinit revoluci v konstrukci formule 1. Výsledkem byl Tyrrell P34 – zřejmě nejzvláštnější monopost v historii. Jeho šest kol a netradiční koncepce dodnes zajímá fanoušky a inženýry po celém světě. Jaký je jeho příběh?
Reportáž o historické formuli 1
Revoluční zázrak světa formule 1
Nápad vytvořit šestikolový vůz se zrodil v hlavě návrháře Dereka Gardnera. Hlavní snahou netradičního projektu bylo zlepšit přilnavost a ovladatelnost tehdejších formulí, k čemuž měla pomoc zcela unikátní konstrukce. Jedním z klíčových prvků, který činil Tyrrell P34 jedinečným, byla jeho konfigurace čtyř předních kol. Ta měla průměr pouhých 10 palců (zhruba 25 cm) a poskytovala větší kontaktní plochu s vozovkou, čímž zlepšovala přilnavost a ovladatelnost. Díky tomu byl monopost rychlejší v zatáčkách.
Tyrrell také díky své koncepci lépe pracoval s aerodynamikou. Malá přední kola byla umístěna v jakési skříni, což zlepšovalo proudění vzduchu kolem přední části monopostu. To přinášelo benefit v podobě nízkého aerodynamického odporu na rovinkách.
O pohon monopostu se pak staral třílitrový osmiválcový motor Ford Cosworth DFV s maximálním výkonem přes 470 koní, který dokázal točit až 10 tisíc otáček za minutu. Veškerá síla se pak na zadní kola (s tradičními rozměry) přenášela za pomocí 5stupňové a následně 6stupňové manuální převodovky.
Zdroj: CC BY-SA 3.0 - Wikimedia Commons, GillfotoSlibný začátek, ale rychlý pád
Debut modelu P34 se uskutečnil na Grand Prix Španělska v již zmiňované legendární sezóně 1976. Ačkoli tým čelil počátečním technickým potížím, v průběhu roku se P34 ukázal jako konkurenceschopný vůz. Největším úspěchem šestikolky bylo vítězství na Velké ceně Švédska, které pro Tyrrell vybojoval Jody Scheckter. Monopost se následně ještě několikrát objevil na stupni vítězů a v celkovém pořadí poháru konstruktérů skončil Tyrrell na krásném třetím místě. Pak ale světlé období šestikolky skončilo. Nastala sezóna 1977 a unikátní formule se dostala do problémů.
Přes zimní přestávku tým usilovně pracoval na tom, aby vůz ještě vylepšil. Britští inženýři vyvinuli nové lehčí šasi ze skleněných vláken a kevlaru a do auta nainstalovali vylepšenou elektroniku. Od upraveného monopostu se hodně očekávalo, ale v podstatě v každém závodě se vyskytla nějaká technická závada.
Komplikace se projevovaly i v oblasti stability vozu. Některé závodní okruhy a zatáčky Tyrrellu seděly, avšak byly úseky, kde se šestikolová formule chovala kvůli své konstrukci a nestandardnímu rozložení váhy nervózně a pilotům se špatně ovládala.
Problémem bylo černé zlato
Kromě toho jediný tehdejší dodavatel pneumatik pro formuli 1 Goodyear neměl kapacitu malé závodní obutí pro Tyrrell vyvíjet. Desetipalcové gumy tak oproti běžným pneumatikám rychleji degradovaly a neměly tak dobrý grip. Na konci roku se pak americká společnost rozhodla výrobu specifických předních sad gum zcela ukončit.
To byla pro Tyrrell P34 poslední rána a znamenalo to definitivní konec krátké ale zato neopakovatelné éry. Následující rok (1978) už stáj postavila na startovní rošt zcela běžný monopost.
