První setkání s novým Outlanderem proběhlo pozitivně. Oproti předchozí generaci, která sice patřila mezi průkopníky v plug-in hybridní technice a jeden čas také mezi nejprodávanější vozy tohoto typu, to designově nebylo zrovna dvakrát hezké auto.

Dodnes mě děsí zadní dělená světla, jejichž vnitřní půlky nejsou vůbec funkční, ale je to jenom samolepka, navíc v designu už tehdy ukrutně nemódních čirých tuningových světel à la Lexus IS, což je dodnes jediné auto, které tenhle typ světel může s grácií nosit.

To nový Outlander je opravdu fešák. Ačkoliv pořád nejsem fanouškem módy dělených předních světlometů, vlastně tuhle módu absolutně nesnáším, celkově vypadá předek drsně, sebevědomě a s velkým chromovaným „ixkem“ v masce i draze.

Zboku má Outlander hezkou siluetu a zajímavý design dvacetipalcových ráfků s plochými paprsky, zezadu zase nijak extra nevyčnívá, ale opět působí jako o dost dražší auto. Oko neznalého pozorovatele by si ho klidně spletlo s nějakým BMW.

A tenhle červený odstín? Přímo fantastický!

Uvnitř působí Outlander také mnohem luxusněji, než byste na první dobrou řekli. Techniku sdílí s koncernovým Nissanem X-Trail a na designu kabiny je to také dost znát, ačkoliv rozvržení palubní desky je malinko odlišné.

Skutečností, která potěší hlavně staromilce, je spousta tlačítek a jenom minimum dotykových funkcí, s výjimkou ovládání infotainmentu vlastně žádné.

Infotainment samotný je ovšem poněkud upozaděn a spoustu věcí nastavujete a ovládáte skrze volant v přístrojové kapličce. Nápad by to nebyl špatný, ostatně třeba v takovém Audi TT fungoval Virtual Cockpit fantasticky intuitivně i bez přítomnosti displeje multimédií, jenže tady je ovládání o poznání horší, i když velmi podobné.

Zejména vypínání neskutečně otravných asistentů mi pilo krev.

Upozornění na rychlost není kupodivu tak složité vypnout, stačí si jenom nastavit vlastní profil asistentů a pak jen třemi kroky (tlačítko menu, jednou dolů, stisknout OK) upozornění na rychlost vypnete. Potud všechno dobré.

Tím ale nekončíme. Funkce monitorování řidiče je na tom hůř. Šmírovací kamery na vrcholu sloupku řízení vás pokárají za sebekratší nesledování vozovky. Kolikrát nestihnete ani třeba přeskočit pár stránek v palubním počítači, abyste se třeba podívali na spotřebu, a systém mě zbuzeroval i jenom kvůli tomu, že jsem ramenem volantu příliš dlouho zakrýval kamery, např. v opravdu dlouhé zatáčce.

Rozpoznávání obličeje je také „výživné“. Ve slunečních brýlích totiž auto mělo neustále problém mě rozpoznat, o kteréžto skutečnosti mělo neustálou touhu mě informovat. Schválně jsem hlášky počítal a za 40minutovou cestu z Prahy do Příbrami mě auto upozornilo 45krát. To je víc než jednou za minutu! 

Každá hláška je navíc doprovázena nejen otravným, typicky japonským pípnutím, ale také vyskakovacím oknem, které překryje všechno a po „windowsku“ chvilku nejde zavřít. Takže systémy, které by měly přispívat k vyšší bezpečnosti, ji paradoxně snižují.

Už mi tu chybí jenom udělování kreditů za porušení slovního morálního statutu jako distopického filmu Demolition Man poté, co si z plných plic na adresu vývojářů ulevíte. Což vzhledem k servilitě automobilek vůči evropské byrokracii nebude zase tak dlouho trvat...

Řeknete si, že musím být úplný tupec, kterému do ruky nepatří ani tlačítková Nokia, natož moderní auto. Jistě, že jde většinu otravných systémů vypnout, ale zabere to asi tak kvintilion kvintiliardu kroků v menu, které musíte opakovat po každém nastartování.

To na to nemůže existovat jedno fyzické tlačítko? Obzvláště, když je kabina Outlanderu hezky po staru hodně analogová...

Jo, pochválit musím mechanické ovládání klimatizace, moc fajn je také možnost nastavit si celkem šest úrovní rekuperace pomocí pádel pod volantem (jako by to bylo manuální řazení rychlostních stupňů) od jedné do pěti plus nula coby plachtění. Tak to mám rád, když mě auto nenutí jednu velmi silnou rekuperaci, ale můžu si vybrat podle situace nebo nálady, ačkoliv třeba zrovna plachtění nemusí být pokaždé to nejekonomičtější řešení.

K asistentům musím přidat ještě jeden poznatek na úkor adaptivního tempomatu. Neumí stát za autem, např. na semaforech, takže se po chvilce vypne a auto se rozjede. Pochopitelně se tak neumí ani automaticky rozjíždět, což je ostatně jedním ze smyslů adaptivního tempomatu. Taky maximální nastavitelná rychlost o hodnotě 150 km/h není zrovna dostačující, pokud jste pravidelným uživatelem Autobahnu, stejně jako elektronicky omezená maximální rychlost 180 km/h.

Víc než zákonným rychlostním limitem ale stejně jezdit nebudete, protože systémový výkon deklarovaných 306 koní pocitově opravdu nedosahuje. Akcelerace je přinejlepším unylá a v jízdním režimu Power se snaží vágní dynamiku maskovat až příliš zbrklou reakcí na plynový pedál.

Nízká spotřeba paliva, případně provoz čistě na elektřinu, je hlavním lákadlem plug-in hybridního pohonu. Na elektřinu slibuje dojezd až 84 km, ve skutečnosti je to spíš kolem 70 km, což je stále solidní porce.

V městském provozu umí Outlander PHEV jezdit klidně pod jeden litr benzinu, naopak s totálně vyflákanou baterkou, tzv. na Pražáka, kdy jezdíte výhradně na benzin a užíváte si parkování na modrých zónách zadarmo, potom za 8,9 l/100 km.

Jenže moc nepotěší ani otravná vlastnost pohonného systému, který v nízkých rychlostech nepříjemně hlasitě bzučí, což se k jinak pohodlné a luxusní kabině prostorného SUV prostě nehodí.

Mitsubishi Outlander PHEV mělo našlápnuto k úspěchu. Jenom málo značek má šanci navázat na nejprodávanější produkt svého druhu ještě hezčím (to zase nebylo tak těžké) a ve všech ohledech potenciálně lepším nástupcem.

Ono by to i bylo moc fajn auto, když uvnitř působí luxusně, prostorně a opravdu pohodlně. Moc fajn je komfortně naladěný podvozek, navzdory tomu, že jezdí na poměrně velkých 20“ kolech.

Jenže potom na vás něco neustále pípá a bzučí...