Mini Cooper S se změnilo z pankáče v hipstera. Vyzkoušeli jsme ho v okolí Nordschleife
Mini Cooper S je pro mě celkem srdcovka. Bylo to totiž jedno z prvních pořádnějších aut, která jsem řídil. Tehdy mi bylo nějakých 19 let a dodnes si pamatuju kvičení kompresoru, kraťoučké kvalty a podvozek jako z motokáry. Možná, že už to dnešní optikou není žádná raketa, ale tehdy to bylo něco.
Od té doby mám pro Miníky slabost, nejen ty původní, ale i novodobé.
Další oturbená generace byla skvělá, hlavně ostrý John Cooper Works GP byla naprostá šílenost. Pamatuju si, jak jsem ho řídil ve strašném lijáku na semi-slickách. A pak další „jécévéčko“ s klapkou výfuku na dálkové ovládání ve formě odpalovače bomby. Psalo se na tom něco jako „Track Use Only“, ale to víte, jsem člověk vzdělání prostého, tak úplně nevím, co to znamenalo.
Miníci nikdy nebyli mojí must-have srdcovkou, ale vždycky jsem se na jízdu každým autem strašně těšil. A nebudu vám nalhávat, že po nich občas v inzerci nepokukuju. Stylový kombík Clubman S mě fakt moc baví.
Zdroj: Hugo Kottás
Takže jo, mám ta auta rád a byl jsem moc zvědavý na to, jaký je nejnovější Cooper S.
Jiný, ale pořád stejný
Základ je naštěstí pořád stejný. Také nové Mini se drží retro vlny, kterou nastavilo v roce 2001. Bedlivé oko pozná, že se od té doby dost proměnilo, ale základní designový jazyk zůstává. Retro design prostě táhne a jednoznačně je tím hlavním lákadlem, proč se Mini lidem tolik líbí.
Na druhou stranu pokaždé, když se představuje nová generace, mají designéři dost práce s tím, aby novou generaci dostatečně odlišili od té předchozí, ale zároveň udrželi nastavený vizuální styl. Upřímně to není snadné a lze to snadno pokazit.
Základní myšlenku prostě není moc kam posunou. I nové Mini proto vizuálně navazuje na své předchůdce a neznalému oku může na první pohled připadat stejné. Ale tak je to vlastně v pořádku.
Zdroj: Hugo KottásPořád je dost zakulacené (oproti třeba hranatějšímu Countrymanu) a hlavně zepředu ho bezpečně poznáte. Dvě velká kulatá světla, která tvoří typicky roztomilý, přátelský kukuč, by byl hřích změnit.
Zezadu už jsou ale změny větší a nový design je oproti předchozí generaci značně odlišný. Trojúhelníková koncová světla vytvářejí zamračený, agresivní pohled, jako by se nové Mini pokaždé, když někoho předjede, vysmívalo: „Hej, koukej, kdo je tady pánem!“
Zajímavostí je, že se jednotlivé výbavové stupně kromě detailů karoserie odlišují např. i jiným světelným podpisem. Já jsem navíc dostal k prvním jízdám Mini Cooper S v paketu John Cooper Works, který přináší větší kola, sportovní střešní spojler a celkově ještě agresivnější look.
Jako sluší mu to, ne že ne, navíc v ikonickém odstínu British Racing Green. Ale nemohu si nerýpnout: kde je výfuk? Ikonická dvojitá centrální koncovka zmizela v propadlišti dějin, místo ní se za nárazníkem jenom smutně krčí trubička mířící k zemi jako u nějakého nafťáku. To je, kluci, trochu ostuda.
Zdroj: Hugo KottásMinimalismus až na dřeň
Na retro vlně se pochopitelně nese také interiér, ačkoliv i ten po vzoru většího Countrymanu doznal výrazné modernizace a po vzoru předlohy z roku 1959 je také minimalističtější.
Palubní desce vévodí centrální kulatý displej infotainmentu odkazující na velký rychloměr v původním modelu, ostatně to je už dlouho typický designový prvek interiéru. Nově je tu však displej osamocený a před řidičem zcela chybí jakýkoliv budík, jehož funkci zcela nahrazuje head-up displej.
Celkově to vlastně dává smysl a ve výsledku se mi tenhle minimalistický přístup líbí. Pod kulatým displejem multimédií potom najdete několik retro páčkových přepínačů, kterými startujete motor nebo přepínáte jízdní režimy.
Místo nich si ovšem nastavujete „zážitky. Základem je Core (standard), Green (eko) a Go-Kart (sport), za příplatek potom dostanete ještě dalších pět, jednu např. v béžovém retro stylu.
Zdroj: Hugo KottásOsobně si vystačím se základní dvojicí: ekologickým režimem, který je fajn po většinu času, kdy s Miníkem prostě jenom jezdíte, a sportovním, když si ho chcete užít naplno.
Přepnutí každého jízdního režimu doprovází vždycky nějaký zvuk. Nejvíce mi utkvěl v paměti sportovní mód Go-Kart, kdy se z repráků ozve zajuchání „weee-haaa“, jako že se jde na to. Je to do jisté míry vtipné, na druhou stranu to poněkud odhaluje pravou tvář nového Mini Cooperu S.
Mini vždycky bylo hlavně prémiovým módním doplňkem a ikonickým status symbolem, jenže na druhou stranu taky dokázalo svoji osobnost podtrhnout intenzivními řidičskými zážitky. Výbušným motorem, střílením do výfuku, dobrým řízením i řazením a sice někdy možná příliš prkenným, ale pekelně ostrým podvozkem.
Mini Cooper S se vždycky líbil holkám pro to, jak vypadá, a měly ho spíš jako módní doplněk, klukům zase pro to, jak jezdí a že mu z očí kouká nějaká ta lumpárna. Teď z něj zbyl právě jenom ten módní doplněk.
Zdroj: Hugo KottásChápu, že doba už je taková a legislativní požadavky už nikdy neumožní vyrobit Miníka takového, jakého jsme znali: hlučného, nevybíravého raubíře, který se předvádí všude, kam přijede. Prostě musel zákonitě dospět.
Jenže šlo udělat o něco lépe.
Sedí se tu vysoko, volant je extrémně tlustý a měkký a jeho paprsky vás nutí držet jej zespodu, takže ztrácíte cit a schopnost precizně vést auto zatáčkami. Zařazenou rychlost na head-up displeji nevidíte, jenom na hlavním displeji multimédií, jenže na straně spolujezdce, úplně mimo vaše zorné pole. Takže pořád nevíte, co máte zařazeno.
A samotná dvouspojková převodovka (manuál už neexistuje) je neuvěřitelně pomalá. Motor také nemá zrovna extra šťávu, i když jeho 204 koní se zmůže na svižné tempo, ale mimo reproduktory ho vůbec neslyšíte.
Zdroj: Hugo KottásNejsvětlejší stránkou nového Mini Cooperu S je podvozek. Ten se opravdu povedl na jedničku s hvězdičkou. Navzdory tomu, že takhle malé auto jezdí na poměrně velkých 18“ kolech, podařilo se trefit skvělý kompromis mezi takovým tím příjemně tvrdým, sportovním feelingem a schopností dobře filtrovat rozbitou okresku.
Čím víc tlačíte, tím lépe podvozek funguje. Přední náprava oplývá spoustou přilnavosti a navzdory absenci samosvoru máte dost gripu i na výjezdech ze zatáček. Do řízení se sice dost projevuje přenos točivého momentu, ale osobně mi to nevadí a přidává to na dramatu z řízení.
Celkově je vyvážení podvozku neutrální, ale když se vynasnažíte, projeví se typickou rozjařeností, když v zatáčce ve správnou chvíli zavřete plyn. Vlastně se celkem dobře svezete, ale nemohu se ubránit dojmu, že tomu něco chybí.
To rozdováděné štěňátko pitbulla, které nedočkavě skáče na dveře s vodítkem v tlamě a ocasem zbourá půlku obýváku, než ho konečně vyvenčíte, dospělo v psa, který se rád venku prožene za tenisákem, ale také celý den raději prospí v pelechu.
