Lexus RX300

Zeptáte-li se většiny majitelů jakéhokoli luxusního SUV na hlavní důvod, proč si koupili právě off-road, když s ním jezdí hlavně na silnici, odpoví vám, že kvůli lepšímu přehledu o provozu, plynoucího z vyšší pozice za volantem, a bezpečnosti dané dvoutunovou a větší hmotností. Jsou to sice pádné argumenty, ale hned vás napadne, že ta nemalá část dvou-, tří- a čtyřmilionových cenovek, použitá na zajištění mnohdy bravurních terénních schopností, vyjde zcela na prázdno.

Alespoň u nás to vypadá tak, že do terénu se ze všech aut na silnici aktivně podívají nejvíce staré vyřazené armádní gazíky a oboulované Land Cruisery první a druhé generace. Vidět v bahnu naleštěné zánovní SUV na velkých kolech se vám podaří ledatak v časopisové reklamě, když zrovna vstupuje na trh.

Pro výrobce není tahle disproporce nic nového, a ani není neobvyklé, že se auto v reklamách prezentuje úplně jinak, než jak se pak v praxi používá. Je to zhruba stejný princip, jako když vidíte modelku jíst v reklamě čokoládu.

V případě RX300 je celkem přesně vidět, že Lexus si o jeho terénním využití nedělá žádné iluze. Má sice pohon všech kol a v příplatkové výbavě pneumatický podvozek se třemi stupni světlé výšky a také celý řádek různých elektronických funkcí, od ABS přes EBD, BA, TRC a VSC, ale jinak se nesnaží ani o uzávěrku diferenciálů, ani o redukci. Jakmile však nastoupíte do interiéru, v případě testované verze se všemi příplatkovými vymoženostmi, pochopíte, že by v něm na ně ani nebylo místo. Fyzicky možná ano, ale tohle je nefalšované luxusní auto, které má v popisu práce hlavně klidnou a důstojnou jízdu a komfort na všech frontách.

Vedle klasických položek, jako je klimatizace a elektrická okna, najdete ve výbavě například audiosystém Mark Levinson s jedenácti reproduktory pro krystalově čistý poslech, přední, boční a hlavové airbagy a pro řidiče i kolení, vyhřívané kožené sedačky, elektricky nastavitelný volant, xenony, navigaci, parkovací kameru, střešní okno, dřevem vykládanou přístrojovku a volant, automatické stěrače a elektricky ovládané páté dveře.

Sice jedete ve zvednutém autě s pohonem všech kol, ale ani tak na chvilku nezapochybujete o tom, který povrch je pro něj přirozeným prostředím. Můžete si s ním zkoušet nájezdové úhly a klopení a potvrdit si, že vše zvládá s rozvážným klidem, ale na to stačí i Fiat Panda 4×4. Když budete tohle auto chápat jako další propracovaný Lexus v řadě, se vším, co si tahle značka pro sebe za posledních dvacet let vydobila, a ne pouze jako jedno z mnoha SUV, budete pravdě mnohem blíž.

Své vám o tom napoví i pětistupňová automatická převodovka, která řadí téměř nepostřehnutelně a když zrovna nevytáčíte motor víc, než co odpovídá komfortní jízdě, řazení si skoro nevšimnete. Jednotlivé převody se do sebe slévají s jemností hodnou cenovky přes dva miliony (u testované verze) a ticho uvnitř přehluší jen rychlejší obtékání vzduchu na dálnici nebo občasné vytočení motoru k pěti tisícům otáček při předjíždění. Motor můžete vytočit i nad šest tisíc, ale pokud zrovna nepotřebujete maximální zrychlení, jízda na tři čtvrtě plynu není skoro o nic pomalejší a dá se s ní ušetřit pár litrů na spotřebě.

Motor je pod kapotou uložený hodně nízko, což pomáhá stabilitě v terénu i na silnici, a vypadá velmi kompaktně, o hodně víc, než ostatní třílitrové šestiválce v řadě silničních aut, i když je to možná jen optický klam. Za relaxované jízdy ho skoro neslyšíte a když se budete opravdu hodně snažit a plyn jen lechtat, dostanete se pod udávaných 10 litrů na sto. Je to sice o nervy, ale jde to, i když k povaze tak vyšperkovaného auta se jízda na spotřebu moc nehodí.

S hlubším přišlapováním plynového pedálu vynikne změkčený a dobře utlumený šestiválcový zvuk, ale také povyroste spotřeba, která se v reálných podmínkách pohybuje kolem patnácti litrů na sto. Při využití celého výkonu se můžete dostat i výš, ale v tomhle interiéru ani nemáte potřebu na to stále šlapat na plno. Jeho účinek je takřka odzbrojující.

Poznal jsem to sám na sobě, když mělo po několika dnech silničního zahálení konečně dojít na terénní akci. Po hladkých a čistých silnicích jsem dojel k zabahněné namoklé a hrozivě se tvářící stráni, cestou se mi na umytý světlý exteriér nepřilepil ani list a snad se nebudete divit, že mi toho auta najednou přišlo klasicky líto. Chvilku jsem tam stál, zvažoval své možnosti, pak zařadil zpátečku, opatrně projel těch pár okolních lesních louží, v duchu si udělal poznámku, že musím to bláto umýt z pneumatik a se smíšenými pocity se vrátil zpátky do města.

Marek Nastoupil