Lexus NX (2014): první jízdní dojmy
Lexus prezentuje svůj nový příspěvek do segmentu středně velkých luxusních crossoverů reklamním sloganem „ostře vyhraněný“ a v jistém smyslu není důvod považovat jej za nadsazený. Pokud jde o techniku, NX se dnes svým benzín-elektrickým ústrojím vůči konkurenci vymezit nedokáže, hybridní už umí být i jiní a ani potenciální klientelu (zvyklou dávat v této třídě přednost spíše dieselům) tím asi příliš neohromí. Svými neobyčejnými tvary se však vůči rivalům bezpochyby „vyhranit“ dokáže.
Jestli je výsledek stylistického cvičení japonské automobilky příliš hranatý, přeplácaný, neodolatelný anebo pro něj vymyslíte jakýkoli jiný přívlastek, je v zásadě jedno, protože pokud bylo cílem designérů nechat vystoupit svou novinku z davu, může si Lexus na své konto připsat jedničku jako bič. NX si s německou luxusní konkurencí zkrátka nespletete a i když se třeba zrovna vám líbit nemusí, jsem si skoro jist, že dokážete připustit jeho neotřelost.
Naživo NX vypadá možná ještě o něco zajímavěji než na fotografiích, pak totiž do očí tolik nebije masivní převaha plechu nad koly, byť se od tohoto nepoměru snaží odpoutat pozornost mohutné plastové lemy blatníků. Ať už vás ale podobné detaily iritují či nikoli, svůj vlastní názor si po prohlídce fotogalerie jistě každý udělá sám, a proto bude smysluplnější podívat se na to, jak se v novém Lexusu jezdí. Právě v tomto vám můžu po několika desítkách kilometrů strávených za volantem něco málo říci.
Jestli má crossover či SUV v něčem subjektivně navrch nad rozměrově ekvivalentním hatchbackem či kombíkem, pak je to obvykle snadnější nastupovaní a v kontextu vyvýšené pozice sedadel nabízí také poněkud lepší přehled o situaci kolem vozu, pokud tuto výhodu nerelativizují tlusté sloupky. V případě Lexusu NX výhled šikmo vpřed, ale hlavně dozadu ideální zrovna není, jako v běžném SUV si však připadat nebudete.
Předně nabízí překvapivě dost místa i na zadních sedadlech, což u těchto aut pravidlem není. Bez měření jsem měl dokonce dojem, že je zde možná více centimetrů v podélném směru než ve větším modelu RX. Naopak vpředu posádce krade prostor poměrně široký středový tunel a dojem stísněnosti či útulnosti – záleží na úhlu pohledu – podporuje rovněž vystouplá konzole s panelem klimatizace navazující na klínovitou palubní desku.
Základní sedačky poskytují jen průměrnou boční oporu (ve verzi F Sport je to o poznání lepší) a na můj vkus a tělesnou výšku mají i krátké sedáky, nicméně pozice posádky s nízko umístěným pozadím vůči podlaze v kombinaci se širokým tunelem onu absenci štědřejšího čalounění bočnic u standardní verze plně kompenzuje.
Ovládací prvky o moc jiné než v posledních Lexusech nejsou a kupříkladu větší počet stejně vypadajících tlačítek ventilace může někoho namíchnout, zvyknout se na to ale dá docela rychle a jako vítaný bonus dostanete skvěle zpracované materiály. Co naopak ergonomii stávajících modelů překonává, je sdružený ovládací systém multimediálního rozhraní.
Až dosud automobilka používala na volbu položek v menu něco na způsob počítačové myši s proměnlivým odporem pohybu, což v testovacím laboratoriu možná fungovalo, za jízdy to však někdy připomínalo pokus strefit se do pisoáru při zemětřesení. S dvěma promile v krvi. Místo toho je teď v NX jednodušší touchpad, a i když bych dal pořád přednost otočnému ovladači iDrive či systému Comand, jde o značný posun vpřed.
Příjemným zpestřením seznamu luxusní výbavy jsou kupříkladu elektricky seřiditelná i sklopná zadní sedadla dělená v poměru 3:2, bezdrátová nabíječka pro kompatibilní mobilní telefony, parkovací kamery snímající prostor kolem celého vozu či elektrické ovládání pátých dveří, potíž je však trochu v tom, že tohle společně s přídavnými akumulátory vyhnalo hmotnost crossoveru přes 1,7 tuny a nejlépe vybavené modely se zadním elektromotorem v provedení AWD váží více než 1900 kg.
S patřičnou motorizací by zrovna tohle pro spoustu zákazníků nepředstavovalo problém, jenže první (a do příchodu přeplňovaného dvoulitru jediná) pohonná jednotka s modelem NX nenuceně zacvičit neumí. Na papíře výkony hybridu nevypadají špatně. Dvou a půl litrový atmosférický čtyřválec a jeden, respektive dva elektromotory ve verzi s pohonem všech kol vyprodukují kombinovaných 197 koní, NX 300h však mezi silniční stíhačky nikdy patřit nebude.
Že potřebuje na stovku něco málo přes devět sekund a jeho maximálka je omezena na 180 kilometrů v hodině, vypovídá jen část pravdy o reálné dynamice. Při plné akceleraci z nízkých a středních rychlostí NX působí všelijak, jen ne vysloveně líně, a i když nad 150 km/h auto akceleruje už jen velmi vlažně, při poklidném jízdním stylu se zdají být jeho výkony adekvátní. Důvěra v benzín-elektrický zápřah se začne prudce rozpadat při prvním předjíždění či snaze o svižnější jízdu.
Ani po přepnutí do sportovního režimu Lexus nereaguje na plyn tak, jak bych si u vozu se třemi motory představoval, když je navíc zřejmé, že se hlavní jednotka nemusí potýkat s prodlevami turbodmychadla a zbylé dva pomocné agregáty by měly rovněž odpovídat okamžitě. Tohle je záležitost kalibrace pro emisní normu EU6, souboje s limity stanovanými pro CO2 a pozoruji to stále častěji u spousty nových aut.
Na hrdinné sešlápnutí pravého pedálu se v Lexusu NX neděje asi vteřinu až dvě prakticky nic. Elektronika mezitím vyhodnocuje polohu plynu a nastavuje převodový poměr variátoru, aby vzápětí nechala otáčky benzínového motoru vyletět někam k pěti tisícům. Jak už jsem psal dříve, následující akcelerace jako ze zpomaleného filmu rozhodně nepůsobí, z 80 na 120 km/h to trvá jen kolem sedmi sekund, ono zaváhání při předjíždění však obírá o jistotu a nutí řidiče plánovat podobné manévry mnohem pečlivěji, než bych (a opět mě nenapadá lepší příměr) čekal od automobilu s trojicí motorů.
Přestože je čtyřválec docela dobře utlumený, postrádá kultivovanost, takže při jakékoli jiné než klidné jízdě začne do kabiny pronikat jeho vytí, které nepomůže potlačit ani výběr virtuálních stupňů v CVT prostřednictvím pádel pod volantem. Navíc výběr příslušného kvaltu neznamená, že jej převodovka napevno zafixuje, zvuk i jeho intenzita je tím pádem neustále proměnlivá, zcela nezávislá na dodávce výkonu a neustále to budí dojem, jakoby se motory nedokázaly dohodnout, který z nich bude mít při zrychlení hlavní slovo.
Podobný dojem rozháranosti budí i brzdy, které se snaží primárně nechat zpomalovat vůz elektromotory a rekuperovat energii, jejich brzdný efekt je ale v závislosti na rychlosti a intenzitě sešlápnutí pedálu kolísavý a tudíž se (především ve městě) špatně dávkují.
Pokud si myslíte, že NX 300h dokáže tyto projevy vykompenzovat alespoň nízkou spotřebou, asi vás zklamu, ale nedokáže. Lexus tvrdí, že jeho crossover umí jezdit za 5,1 až 5,3 litru benzínu na 100 kilometrů, považujte to ale za tabulkový vtip. S několika ostřejšími akceleracemi a jízdou převážně bez spěchu a mimo město si testovací vůz řekl v průměru o 8,7 litru. Přísně předpisovým stylem by snad nebyl problém zvládnout to za méně než 7, mám ale za to, že pokud Lexus slušně naladí již zmiňované dvoulitrové turbo, které nebude muset táhnout spoustu baterek a elektromotory, mohlo by bez větších obtíží jezdit v podobném režimu se stejným průměrem a mít navíc v záloze větší stádo neúnavných benzínových koní.
Sečteno a podtrženo, Lexus NX 300h skutečně je především originálně vypadajícím crossoverem, jehož pohon nedokáže asistovat dravému vzhledu, podvozek však paradoxně stojí na straně designu. Tedy ten u standardního provedení, ačkoli obě zkoušené verze stály na osmnáctipalcových kolech.
Rovnou říkám, zapomeňte na verzi F Sport. Těch pár spoilerů se možná někomu líbit bude, ani na hladkých německých silnicích však tužší odpružení nestálo za to a nefungovalo. Nedokázalo si poradit s nerovnostmi a od závěsu neustále proudily do interiéru drobné nebo výraznější vibrace v závislosti na okamžitém profilu asfaltu, navíc skutečně velké díry byly doprovázeny nepříjemnými ranami.
Ač hybridní NX postrádá mrštnost a lehkonohost ze své podstaty a v zatáčkách s konstantním poloměrem a suchým povrchem začne při postupné akceleraci vždycky utíkat nejdříve příď v lehce kontrolovaném nedotáčivém smyku, kvalita jízdy výchozího modelu by mohla být se zdejší dopravní infrastrukturou kompatibilní. Krátká terénní vložka mezi okreskou a kukuřičným polem odhalila poměrně slušnou schopnost pružin a tlumičů vyhlazovat neostřejší lomy i talent potlačovat sekundární kmity, byť ani zde nelze mluvit o skutečně perfektním komfortním naladění.
Asi není těžké domyslet si po výše uvedeném, že je Lexus NX s prozatím jedinou pohonnou jednotkou odsouzen stát se spíše originálně vypadající alternativou, než plnohodnotnou konkurencí německým strojům jako je BMW X3 či Audi Q5. Otázkou navíc je, kolik zákazníků bude schopen oslovit v Evropě, kteří hybridy nepreferují v míře srovnatelné s řidiči ve Spojených státech či Japonsku. Jeho šance by mohlo posílit benzínové turbo, než ale v příštím roce dorazí a zjistíme to, pořádně vyzkoušíme 300h na českých silnicích.
