Legendy minulosti: Venturi Atlantique

Francii můžeme považovat za kolébku motorizmu, i když v současné době by si nadšenec o většinu místních produktů pomalu neopřel ani kolo… Problém je totiž v tom, že většina malých a zajímavých automobilek prostě skončila. Mezi takovou patří i dílna Venturi, která začala působit poměrně v nedávné historii – teprve v roce 1984 představila první auto. A v roce 2000 se po ní slehla zem.

Nyní sice Venturi dále funguje, ale místo ultimativních sporťáků pro nadšence se soustředí na vývoj „zelených“ technologií a elektromobilů. Především se věnuje konstrukci šasi, ale třeba se v brzké době dočkáme zase nějakého zajímavého auta. Nezbývá než držet palce.

Asi nejzajímavější model celé automobilky je Venturi Atlantique, které se vyrábělo od roku 1991 až do roku 2000. Procházelo samozřejmě průběžnou modernizací, ale koncept zůstal stejný – kupé s laminátovou karosérií, s motorem uprostřed a pohonem zadních kol.První Venturi se ukázalo na autosalonu v Paříži v roce 1984, ještě neslo jméno svého konstruktéra Godfroy a psalo se na konci s tvrdým, tedy Ventury. Jednalo se o zajímavé kupé postavené na základech Peugeotu 205, mělo ukázat schopnosti soukromé karosárny a designérského oddělení. Konstruktéři Gérard Godfroy a Claude Poiraud se znali z dílen karosárny Heuliez.

Kupé Ventury mělo uprostřed motor z Golfu GTI o výkonu 120 koní a design připomínal třeba Ferrari 328. Nebyla to ale kopie, byl to výsledek kompromisu mezi praktičností a aerodynamickou efektivitou. A také se jednalo o velmi nadčasový design, který přežil až do druhé poloviny 90. let.

Venturi Atlantique se zrodilo v roce 1991 jako nástupce modelu 260 APC. To už automobilka fungovala v nových továrnách a disponovala potřebným know-how a technologiemi. Atlantique bylo odpovědí na francouzský sporťák Alpine A610 či na Porsche 911 RS 3.6 generace 964.

První model Atlantique 260 používal přeplňovaný šestiválec 2,8 litru, který vycházel z motoru vzniklého ve spolupráci s Renaultem, Peugeotem a Volvem. Z vozu byly odstraněny luxusní prvky výbavy, takže se podařilo udržet hmotnost na 1110 kg. Výkon 264 koní tak na auto bohatě stačil, stovku umělo za asi 5,5 sekundy a uhánělo rychlostí 269 km/h. Protože vzniklo jen 25 kusů, jedná se o velmi vzácné auto. Vyráběla se i verze Atlantique 210 se slabší verzí šestiválce a rovněž vzniklo několik vozů na zakázku, které měly přeplňovaný čtyřválec z Renaultu 21 o výkonu až 180 koní.Rok 1992 znamenal vstup automobilky Venturi do kolotoče Formule 1, kdy sestrojila vlastní motory. Vznikla stáj Venturi-Larosse F1, ale nebyla nějak extrémně úspěšná. Nejlepší bylo získané třetí místo ve Velké ceně Japonska.

V roce 1993 se znovu otevřela třída GT v 24 h Le Mans a Venturi tu s vozy 500LM a 600LM zkusilo štěstí. Nejlepší bylo 8. místo ve své třídě s vozy o výkonech až 600 koní. Na oslavu vznikla limitovaná edice Atlantique 260 LM, která ale měla jen jiná kola a pár detailů. Zajímavější je založení vlastní závodní série Venturi Trophy, automobilka postavila několik aut, se kterými jezdili převážně bohatí zákazníci jakýsi „závod pro zábavu“.

Venturi pracovalo i na novém motoru. Šestiválec měl objem 3,0 litru a vycházel z jednotky v Citroenu XM a Peugeotu 605. Byl samozřejmě přepracovaný a s přeplňováním podával výkon přes 400 koní. Automobilka nabízela i speciální karbon-keramické brzdy, které v té době nebyly zrovna obvyklou záležitostí. No, tomu odpovídala i cena.

V roce 1994 koupil automobilku Skot Hubert O’Neill, který ihned schválil dokončení projektu Venturi Atlantique 400 GT. To vycházelo právě z modelu Trophy, mělo dvakrát přeplňovaný šestiválec o výkonu 414 koní, ochrannou klec a jako vůbec první silniční sériové auto na světě dostalo právě karbon-keramické brzdy. Mělo pokořit 300 km/h, ale umělo „jen“ 293 km/h, stovku zvládlo za 4,5 sekundy. S cenou tehdejších 90 000 liber se jednalo o velmi zajímavou alternativu k italským supersportům.V roce 1994 se na pařížském autosalonu ukázalo nové Venturi Atlantique 300, které se stalo páteřním modelem nabídky. Modernizován byl interiér (opět se sem dostaly luxusní prvky výbavy) a hlavně zevnějšek, který byl zakulacen a trochu připomíná Ferrari 355. Atmosférická verze šestiválce 3,0 l měla výkon 213 koní, přeplňovaná pak 285 koní.

Když pak Renault přestal prodávat vozy Alpine, aby uvedl vlastní divizi RenaultSport, otevřela se značce Venturi mimořádná příležitost. Jenže to už se sama začala ocitat v potížích. Měla moc personálu, příliš investovala do závodů a prodeje se začaly povážlivě zpomalovat. Zničeho nic tak byla automobilka nucena vyhlásit v roce 1996 bankrot.

V květnu 1996 tak automobilku koupila thajská investiční společnost a založila novou značku Venturi Paris S.A. Byla provedena restrukturalizace a znovu byla zahájena výroba modelů Venturi 400 GT a Atlantigue 300.V roce 1998 se představil modernizovaný model Venturi Atlantique 300 Bi-Turbo, který měl výkon 315 koní a díky přesnější převodovce, snadnému ovládání a důrazu na kvalitu dokázal v srovnávacích testech porážet slavný Lotus Esprit V8.

Jenže v lednu 2000 byla nová společnost znovu nucena vyhlásit bankrot. Auta se prodávala pomalu a nebylo možné uspokojovat závazky u dodavatelů. Společnost tak koupil investor z Monaka, ale rychlost výroby zhruba patnácti aut za rok nepomohla nárůstu prodejů a peníze do Venturi nenatekly.

Tak skončila jedna velmi zajímavá kapitola v dějinách automobilismu. Venturi je sice zhmotněním snu dvou konstruktérů, jenže zákazníci dávali přednost automobilkám s historií, především Porsche či Ferrari. Přesto bychom na stroje Venturi neměli zapomínat, protože značí, že když dva fandové získají odvahu (a trochu peněz), mohou dokázat skutečně hodně. I ve Francii. Je možné, že kdyby se automobilka nepustila do svého drahého „dobrodružství“ ve formuli 1, mohlo být všechno jinak. Takhle vzniklo jen zhruba sedm set ručně vyráběných strojů Venturi, které patří mezi to nejvzácnější, co dnes můžete sehnat. Za kolik? Minimálně za milion.