Legendy minulosti: TVR Griffith (1962)

Možná to víte, možná jste si nevšimli, ale inspiraci pro psaní legend minulosti často čerpáme mezi novinkami uplynulého týdne. V době, kdy koukat zpět je populárnější než kráčet dopředu, se nějaké retro najde vždycky. Tentokrát mě zaujala zpráva o stoprvním znovuzrození automobilky TVR. Jenže vybrat z její minulosti něco opravdu legendárního není snadné. TVR jsem poprvé zaregistroval sotva před deseti lety, kdy mi učaroval model T350. Ten bohužel nikdo nezná. A novější Sagaris vypadá jako jeho nepodařená karikatura, ani on navíc není legendou a už vůbec k němu nepasuje ta minulost.

V souvislosti s TVR se však nabízí jedna dobrá otázka. Totiž odkud vlastně spadly stroje, o nichž sami Američané mluví jako o britských muscle cars? Modely TVR se tváří dost evropsky, jsou malé a bez výjimky velmi lehké. Mají trubkovou kostru, karoserii z laminátu… vypadají jako konvenční příbuzní caterhamů. Tak proč mají pod kapotami obrovské motory s výkony kolem čtyř set koní? A jak do příběhu zapadá chystaný nový roadster s osmiválcem od General Motors? Je to jen úlet, nebo návrat k tradici?Spíš to druhé, ale možná ani jedno. Automobilka TVR začala koncem čtyřicátých let jako desítky dalších britských projektů. Trevor Wilkinson (TreVoR – TVR, tak dostala značka jméno) zkusil několik jednorázových projektů, než v roce 1954 postavil první produkční vůz. Grantura měla trubkový rám i karoserii z laminátu a pod ní čtyřválec Coventry Climax FWA. Model se dočkal mnoha vylepšení a změn motoru, časem přišel o nápravy inspirované u Volkswagenu Brouk a nabyl slušný dynamický potenciál. S výkony u sta koní akcelerovala Grantura na stovku za dvanáct sekund a jezdila kolem sto šedesáti kilometrů v hodině. To byly v té době typicky britské výkony.

Wilkinson měl však v roce 1956 štěstí, když ho oslovil americký závodník Raymond Saidel. Chtěl okruhový speciál na závody sportovních vozů. Tak vzniklo TVR Jomar, exportní záležitost jejíž relativní úspěch s sebou do USA zatáhl také silniční Grantury.

Psal se rok 1962 a Trevor Wilkinson měl TVR právě dost. Odešel ze společnosti, výroba však pokračovala. Spojené státy žily Shelbyho Cobrou, prvním sportovním autem s americkými svaly a britskou sofistikovaností. Cobra se tehdy těšila velké popularitě. Jednu silniční měl také Mark Donohue, který malý roadster sedlal i na závodních tratích. Opravovat si ji nechával v dílně u Jacka Griffitha. Tamtéž jezdil také jistý Garry Sagerman se svým TVR Grantura.

Netrvalo dlouho, než Griffith dostal nápad: nevešel by se pod kapotu TVR osmiválec Windsor ze Sagermanova auta? Původně snad šlo jen o pokus. Nebylo těžké zjistit, že nevešel, ale nápad byl na světě. Griffith se údajně dokonce vsadil se Shelbym, že dokáže postavit auto, které předjede Cobru. V roce 1964 dotáhl projekt do konce. Prototyp upraveného kupé Grantura fungoval dobře a Jack Griffith poslal jeho plány do Británie. Brzy na to mu chodilo deset hotových šasi týdně – šlo o zdaleka největší zakázku v historii TVR.Do malého stroje pasovalo několik motorů. Základní verze měla 195 koní a zákazníci mohli auto mít i s motorem 4.7 HiPo o výkonu 270 koňských sil. Auto s nimi podle griffithových materiálů zrychlovalo na stovku za čtyři sekundy. Ve skutečnosti to prý bylo spíš pět, ale čtvrtmíle za čtrnáct sekund a nejvyšší rychlost poblíž 250 kilometrů v hodině tehdy patřily do říše supersportů.

V USA rychle prodaly dvě stovky strojů, které vešly ve známost jako Griffith Series 200. Do několika měsíců však tisk znal pravdu: supersport ze země garážových závodníků nepatřil ke spolehlivým. Stejně jako první Cobra trpělo auto problémy s chlazením a původní diferenciál z MGB neměl proti americkému stádu na vstupní hřídeli žádnou šanci. Kupé od TVR nebylo zvlášť kvalitní ani původně a s trojnásobným výkonem dokázalo jezdit rychlostmi, které jeho skromné základy nemohly vydržet.Griffith 400 měl vše vyřešit. Lépe chladil a víc vydržel, v mezích možností lidé Jacka Griffitha naložili se zkušenostmi s prvním modelem dobře. Jenže záhy zjistili to samé, co Caroll Shelby. Že totiž britská auta nejsou v USA tak populární, jak by potřebovala. Čtyřstovek se vyrobilo jen něco přes šedesát. V dané třídě nebyl útok na tři sta vyrobených vozů špatný výsledek, daleko slavnější Cobra si nevedla o tolik lépe. Bohužel to ani zdaleka nestačilo udržet projekt při životě. Značka TVR z USA zmizela ještě v roce 1965 a Griffith už nedostal šanci svou pověst napravit.Dal však vzniknout tradici. Přemotorovaná auta jako Cobra a Sunbeam Tiger si našla nepočetnou, ale věrnou skupinu fanoušků ve Velké Británii. A tak když nový majitel TVR Martin Lilley hledal inspiraci pro nové auto, zkusmo nabídl deset Griffithů na domácím trhu. Čtyřválcová TVR byla tehdy ještě plná života, ale od premiéry Tuscanu z roku 1967 patřily osmiválcové motory do rodiny. Šestiválce následovaly krátce po nich a bylo jen otázkou času, kdy slabší motory přestanou zaměstnance TVR bavit docela.

Po Griffithu vozům TVR zůstala pověstná kousavá povaha. Mívaly motor o něco rychlejší než podvozek, krátký rozvor a jedinou deformační zónu, totiž tu mezi volantem a sedadlem. Kupodivu byli jejich koně málokdy původem ze zámoří. Pod kapotou z praktických důvodů bydlívala evropská produkce a nakonec to celé nemohlo skončit jinak než výrobou vlastních jednotek. Motory od Ala Mellinga byly silné a lehké, štěstí však TVR nepřinesly. Snad tedy pomůže návrat ke kořenům. Nejnovější velké osmiválce z USA totiž nejsou špatné zboží.