Legendy minulosti: Lancia Stratos HF

Lancia Stratos započala novou éru v automobilových soutěžích, protože od první skicy byla navrhována za účelem závodního nasazení právě v tomto odvětví motorsportu. Za zrodem stratosu je nutné hledat tři významné muže – tehdejšího šéfa závodního oddělení Lancie Cesareho Fioria, britského závodníka a inženýra Mika Parkese a továrního pilota Lancie Sandra Munariho. Design prvního konceptu, který se jmenoval Stratos Zero a debutoval na autosalonu v Turíně v roce 1970, navrhl šéfdesignér studia Bertone Marcello Gandini.

Studie zaujala nezvykle nízkou, širokou a krátkou karosérií s klínovitým profilem. K pohonu byl použit vidlicový čtyřválec z Lancie Fulvia. Již o tok později se opět na turínském autosalonu objevil první prototyp Stratosu HF. Technicky vycházel ze Stratosu Zero, byl vyveden ve flourescentním červeném laku a zajímavé na něm bylo půlměsícovíté čelní okno zasahující daleko do boků karoserie umožnující tak výborný výhled směrem dopředu. Naopak výhled směrem vzad byl prakticky nulový. V prototypech se objevily tři různé motory, jednak z Lancie Fulvia, dále pak z Lancie Beta a nakonec byl doprostřed karoserie uložen vidlicový šestiválec z Ferrari Dino.Lancia podrobila Stratos intenzivnímu testování a to včetně startů v několika rallye, k čemuž využila pravidel, která v letech 1972 a 1973 umožňovala do automobilových soutěží nasazovat i prototypy skupiny 5. Výroba 500 kusů nutných k homologaci do skupiny 4 začala v roce 1973 a Lancia Stratos HF mohla být nasazena v mistrovství světa v rallye pro rok 1974. Produkcí sériových verzí pojmenovaných Lancia Stratos Stradale byla pověřena karosárna Bertone v Turíně, přičemž dokončovací práce probíhaly v závodě Lancie v Chivassu.

Výroba Stratosu skončila hned v následujícím roce, přičemž světlo světa spatřilo pouze 492 vozů. Produkce agregátu pro Ferrari Dino sice byla ukončena už v roce 1974, ale 500 pohonných jednotek ze závěrečné série bylo určeno právě pro stratos. Aby ovšem nedocházelo k ohrožení kultu Ferrari, byl šestiválec o objemu 2,4 l naladěn na 190 koní. I tak to Stratosu stačilo k akceleraci z klidu na 100 km/h za necelých pět sekund a na maximální rychlost 233 km/h.

Pro závodní účely byl motor posílen na 280 koní a přeplňován jedním turbodmychadlem KKK dával dokonce až 560 koní. Přeplňovaná verze byla ovšem odsouzena ke startům pouze ve skupině 5 a navíc nebyla nikdy tak spolehlivá jako provedení s atmosferickými motory. Zásluhou Sandra Munariho a Björna Waldegarda získala Lancia Stratos HF soutěžácký titul mistra světa v letech 1974, 1975 a 1976.

Sandro Munari se stratosem vyhrál Rallye Monte Carlo v letech 1975, 1976 a 1977 a Lancia Stratos HF je zapsána v kolonce vítěze téhle soutěže ještě i v roce 1979, to už ale startovala v barvách soukromého týmu Chardonnet. Politické rozhodnutí uvnitř skupiny Fiat totiž přeneslo zodpovědnost za úspěchy v rallye na Fiat 131 Abarth.Přestože Fiat přestal starty Lancie Stratos HF ve světových soutěžích podporovat a přesto, že došlo změnou pravidel ke snížení výkonu motoru, zůstal Stratos ještě dlouho nepříjemným konkurentem továrních týmů a servisován zkušenými týmy a v rukou talentovaných jezdců je mnohdy dokázal i porážet. Závěrečnou kapitolu dlouhé a úspěšné kariéry Lancie Stratos HF na tratích rychlostní zkoušek napsala Tour de Corse v roce 1981. Bernard Darniche se Stratosem startoval dlouhá léta v soukromém týmu a na Korsice připsal na jeho účet poslední vítězství v soutěži mistrovství světa.

Když Fiat rozhodl o nasazení 131 Abarth do automobilových soutěž, Lancia postavila několik prototypů pro skupinu 5 ve vytrvalostních závodech na okruzích. Auto bylo pouze siluetou Stratosu a bylo osazeno přeplňovaným motorem. Ani tak se ale na uzavřených okruzích nedokázalo proti Porsche 935 příliš prosadit. Něco jiného to bylo v silničních závodech a v roce 1976 Lancia Stratos vyhrála Giro d’Italia, obdobu automobilové Tour de France. Bohužel jeden z těchto vozů byl zničen při závodě na rakouském Zeltwegu, po problémech s přehříváním motoru zcela shořel. Poslední existující exemplář se ještě jednou pokusil vyhrát Giro d’Italia a pak byl přepraven do Japonska, kde měl startovat na Fuji Speedway v závodě siluet, ale na start se nikdy nepostavil.

Auto bylo prodáno do sbírky pana Matsudy, aby jej od něj později koupil známý sběratel stratosů Christian Hrabalek, mimo jiné také designer a zakladatel společnosti Fenomenon Ltd. Kromě toho, že má nejvetší sbírku Stratosů na světě (vlastní celkem jedenáct vozů včetně červeného prototypu z roku 1971 a soutěžního vozu, který startoval v Safari rallye v roce 1977) jeho zájem o Stratosy vyústil ve vývoj retrostudie Fenomenon Stratos. Tu Fenomenon vystavil na autosalonu v Ženevě v roce 2005 a následně se tohle auto objevilo i na autosalonu ve Frankfurtu. Vyšlo tak i najevo, že Fenomenon vlastní práva na jméno Stratos a určitě není bez zajímavosti, že se na vývoji téhle studie podílel Prodrive Davida Richardse.

Dalším unikátem je Lancia Stratos HF skupiny 5 závodící v rallycrossu. Nejprve s ním v týmu Memphis závodil otec pilota F1 Alexandra Wurze Franz Wurz a stal se s ním v roce 1976 rallycrossovým mistrem Evropy, mimochodem vůbec prvním pod ochranou rukou FIA. To byl tenhle Stratos stále vybaven motorem o objemu 2,4 l. V následující sezóně Wurz vložil důvěru do rukou Mike Parkese. Ten vyvinul dva experimentální klikové hřídele, které zvětšily zdvihový objem motoru těsně pod hranici 3000 ccm.

V roce 1978 převzal Stratos Wurzův týmový kolega Andy Bentza, prodal svůj motor o objemu 2,4 l krajanovi Renému Vontsinovi a vyhrál titul mistra Evropy v rallycrossu v divizi GT. S touhle jedinou Lancií Stratos s motorem o objemu 3,0 l Bentza závodil až do poloviny 80. let, dodnes ji vlastní a auto je stále v závodění schopném stavu. Jeden ze dvou Lancií vyrobených experimantálních klikových hřídelů byl ale zničen v závodě na začátku 80. let.Zřejmě bychom měli také zmínit, že Bertone v roce 1978 poslavil na základě stratosu koncept Lancia Sibilo. Ten si zachovával klínovitý profil, byl ale o kousek delší a zajímavým prvkem bylo neviditelné spojení oken s karosérií, což vytvářelo dojem jednolité struktury. Zvláštností interiéru pak byl digitální, uprostřed palubní desky umístěný přístrojový štít. Lancia Sibilo byla vystavena na autosalonu v Turíně 1978, kde měla tmavě hnědou barvu a jasně žlutá kola. Na základě reakcí veřejnosti byla ale po autosalonu přestříkána do světle hnědé a kola dostala zlatavý nádech. Nikdy se ovšem nedostala do sériové výroby.

Dnes je Lancia Stratos vysoce ceněným a vzácným vozem, jehož cena šplhá do závratných částek. Možná i díky tomu se stále častěji objevují zdařilé repliky, které rovněž začínají nabírat na ceně.

Petr Horák

Měření a technické údaje