Labutí píseň WRC (plus video!)
Pochopitelně jsem se těšil – ve speciálu WRC se člověk přece jen neprojede každý den. Na druhou stranu, přece jen jsem tam jel pracovně, s hlavním cílem získat pro vás pár dobrých videozáběrů zevnitř vozu. Taky už jsem v několika rallyových autech jel, samozřejmě vždycky na místě spolujezdce. Vozil mě dokonce i Roman Kresta, ovšem s malým Citroenem C2. Wé-er-céčko byla moje premiéra a pochopitelně také vzácná, neodmítnutelná příležitost, protože letošek je pro tuhle kategorii v našem mistrovství labutí písní.
Peugeot 206 WRC týmu OMV je sice poměrně starý, je to auto z ročníku 2000, ale na ostrosti mu to příliš neubírá. Ten zážitek asi nejde nějak přesně popsat, to se zkrátka musí zažít. Nejdřív dostanete helmu, pak se vmáčknete do tvrdé sedačky, která vás obejme s neoblomností zápasníka těžké váhy a potom vás připoutají. Pětibodové pásy vám procházejí mezi nohama, kolem stehen a na ramenou vám je technik utáhne tak, že se pomalu nemůžete nadechnout. Je fakt, že v případě nechtěného odpíchnutého salta někam do lesa mu budete ze srdce děkovat.
Nic takového se ale při jízdě se Štěpánem Vojtěchem nestalo. První kolečko na zkušebním okruhu v bývalém vojenském prostoru nedaleko Bělé pod Bezdězem jsme zahřívali gumy, já sbíral první poznatky z jedoucího speciálu WRC a přemýšlel, jestli má jedna přísavka šanci udržet kameru na bočním okně. Na rozbitém asfaltu se auto chovalo podle mého očekávání – je extrémně tvrdé a zatáčí bez jakýchkoli náklonů. Když jsem poprvé řídil okruhový Ford Puma, právě průjezdy zatáčkami na mě zanechaly největší dojem. Zapomeňte na motory a brzdy, od sériovék se závodní vozy nejvíc liší svým chováním v zatáčkách. Už jsem jezdil ve sporťácích s drtivou akcelerací a brzdami ostrými jako žiletka, ale žádné sériové auto vám nedovolí projet zatáčku tak rychle, jako závodní speciál.
Když jsme objeli kolečko a projížděli kolem boxů, jezdec se ujistil, že jsem „ready“ a šlápl na to. Podobně drtivou akceleraci, jako ve speciálu WRC, zažijete snad jen v několika málo exotických supersportech. Pokud jste měli to štěstí se někdy svézt třeba v Subaru Impreza STi, zkuste si ten zážitek ještě o polovinu zrychlit a pořádně přiostřit. Každé zařazení sekvenční převodovky doprovází kovová rána a nekompromisní škubanec celým autem. Diváci sice mají možnost obdivovat ostře řezaný ječák laděného motoru, ale uvnitř ho přehlušuje kvílivé ječení ozubených kol v převodovce a diferenciálech.
Přestože v boxech jste měli pocit, že mezi vámi a sedačkou by nepropadla ani sirka, při jízdě to s vámi hází dopředu i do stran jak s hadrovým panákem. Ten pocit ještě zesiluje helma – když na ní nejste zvyklí, krční svaly se s přidanou hmotností na hlavě vypořádávají jen obtížně. Já byl vší silou nohama zapřený do podlahy, protože jsem se snažil rukama přidržovat kameru, respektive jí dávat poslední záchranu, kdyby přísavkový stativ nevydržel.
Ještě jedna věc běžného člověka v takovémhle autě překvapí. Je tam totiž obrovské vedro. Klimatizace samozřejmě nepřichází v úvahu, okna být otevřená také nesmějí a tunel od převodovky je prostý veškeré izolace, takže teplo od výfuku proniká přímo dovnitř. Stačilo pár minut a lilo ze mě jak v sauně. Ani si nechci představovat, jak to musí vypadat třeba na takové Rallye Kypr, kde už je samo o sobě obovské vedro. Během jedné erzety prý jezdci vypotí i několik litrů vody.
Obdivuhodná je pro mě práce spolujezdce, neboli navigátora. Držet v takovém kalupu itinerář a ještě z něj číst pokyny pilotovi, to vyžaduje nejen pevné krční svaly, ale také nervy jako ze železa a naprostou důvěru k člověku za volantem.
Pokud jsem označil práci spolujezdce za obdivuhodnou, umění řidičů mi doslova mozek nebere. Už jsem seděl za nejrůznějšími volanty a troufnu si tvrdit, že po pořádném tréninku bych třeba dokázal jezdit s okruhovým autem, ale na rallye nemám a nikdy mít nebudu. S tím se člověk prostě musí narodit. Jako by nestačilo, že trať je rozbitá a kdejaký špatně viditelný výmol vám co chvíli rozhodí stopu, auto má navíc tolik výkonu a hlavně točivého momentu, že vlastně neustále jede smykem. V sérii ostrých zatáček stačí, aby jezdec ťuknul do ruční brzdy a už se oba díváme na trať bočním oknem. V tu chvíli auto pod plynem doslova bruslí a chce to pořádnou porci zkušeností a zmíněný dar od boha, aby auto jelo tam, kam pilot chce.
Vážně je škoda, že kategorie WRC v českém mistrovství končí. Dnešní „Enka“ jsou sice taky ďábelsky rychlá, ale tohle je prostě královská kategorie. Jsem rád, že jsem se ještě stihnul projet a určitě se pokusím nevynechat pár posledních závodů, které tu stroje WRC ještě pojedou.
Honza Koubek
