Kontrola versus soustředění

Svezení ve staronové Hondě Civic mě po roce vrátilo do zajímavého světa přízemních problémů ergonomie. Kvalitní design se dnes (jako vždy?) cení nade vše. Zákazníci nakupují především očima a málokdy skutečně analyticky přemýšlejí. Uvažování většiny kupujících je přímočaré a snadno předvídatelné, zákazník podléhá módním trendům a nezřídka ani nezjistí, že snad mohl mít doma lepší auto. Ať už jízdními vlastnostmi, vnitřním prostorem nebo, a o to jde, ergonomicky. Automobilky na to hřeší. Přitom rozložení ovládacích prvků může mít velký vliv na pohodlí řidiče a především na bezpečnost.

Vodím vás rétorickými oklikami, ale není to z bezradnosti. Historické pozadí problému je velmi jednoduché. Jezdil jsem půl roku den co den Hondou Civic Type-S poslední generace. Ať se vám líbí nebo ne, svého času byl třídveřový Civic tím možná nejlepším, co si mohl mladý člověk ve třídě rodinných hatchbacků za 475 tisíc korun pořídit. „Svého času“ protože konkurence mezitím zlevnila, Type-S s příjemně silným však motorem zůstává skvělým autem pro začínající ambiciózní řidiče s většími nároky na prostor. Což je malá skupinka, přiznávám, a já k ní navíc tak docela nepatřím.Přesto jsem se řízením osudu octnul za volantem Hondy a začal si zvykat na její startrekovskou vizáž. Zvykl jsem si na přední masku i palubní desku, snad jen ten zadek mi přijde ošklivý dodnes. Jenže jsem se nedokázal naučit mnohem důležitější věc: poznat po hmatu jednotlivé ovládací prvky. Na volantu se člověk zorientuje rychle a páčky pod ním fungují všude stejně, jenže když jsem si chtěl poštelovat klimatizaci, snad pokaždé jsem zakroutil ovládáním hlasitosti. Civic má obě kolečka podobná a umístěná blízko sebe. Naladit rádio nebo přidat/ubrat větrák pak nejde bez pohledu na palubní desku. Příslušná tlačítka v té záplavě na slepo prostě nenajdete. Ani po měsících používání.

Jako bych si tu zas vymýšlel problémy, jenže auto jedoucí rychlostí pouhých 72 kilometrů za hodinu zdolá každou sekundu dvacet metrů. A počítáme-li i čas potřebný k přeostření z tlačítek na displej a zpět na silnici, trvá nastavení klimatizace nebo rádia zatraceně déle než jednu vteřinu. A za tu dobu může auto před vámi zastavit a váš bezpečný odstup zmizet.Nechci házet špínu na Hondu, jsem naopak jejím dlouholetým fandou. Pokud mě paměť neklame, byl to Volkswagen a jeho suita, kdo začal v devadesátých letech montovat automatické klimatizace s nemožným tlačítkovým ovládáním, na které musel člověk zírat vteřiny, než cokoli nastavil. Od té doby naštěstí koncern VW i další automobilky ušly dlouhou cestu a dnešní rozhraní jsou přeci jen lepší. Jenže stále nejsou dobrá. Stále vyžadují až příliš očního kontaktu.

Můžeme problém řešit jako v Británii, kde mají řidiči prostě zakázáno ladit za jízdy rádio. Za pět let nám zakáží hrát si s klimatizací. Polovina nás umře horkem a druhá polovina zmrzne. Pak zakáží řadit, protože někdo vymyslí namísto klasické páky kontraintuitivní systém, na který bude potřeba při řazení koukat. Zní to směšně, ale Jaguar k tomu nemá se svým otočným ovladačem převodovky daleko. U automatů to tolik nevadí, ale co když nějaký nadšenec vymyslí, jak stejným způsobem řadit manuálně?Možná by občas nebylo od věci ohlédnout se do minulosti. Nejsem zpátečník, mám moderní design rád. Jenže stará analogová kolečka ovládání klimatizace nebyla dobrá proto, jak vypadala. Ze tří ovladačů vedle sebe si člověk po hmatu snadno vybral ten správný. Podle tvaru člověk jednoduše poznal také kterým směrem míří, takže nebyl problém nastavit po slepu teplotu, případně rychlost a směr prudu vzduchu. To vše možná se sníženou koncentrací, ale s očima na silnici.Špatně mě chápou i ti, kteří moje argumenty omezí jen na klimatizace nebo rádia. Výrobci se dnes předhánějí ve vymýšlení stále originálnějších a hloupějších způsobů ovládání snad všude, kde už léta existují vhodná řešení. Nemusíme na nikoho ukazovat prstem, vždyť pro použití v autě je z hlediska pozornosti naprosto nevhodný třeba dotykový displej, který vyžaduje plnou pozornost řidiče i při provádění jednoduchých úkonů. A přece se výrobci po celém světě mohou přetrhnout ve snaze nastrkat co nejvíce důležitých funkcí co nejhlouběji do nepřehledných menu.Nezavrhuji moderní technologie. Všichni chceme high-tech a originalitu. Dotykový displej nebo multifunkční ovladač po vzoru iDrive od BMW je skvělá věc. Pokud se k nejdůležitějším funkcím lze dostat také nějak snadno a bez zbytečné ztráty koncentrace na řízení, například pomocí tlačítek. V Mercedesu třídy S je ovládání vyřešeno skvěle, rozhraní Comand sdružuje desítky a stovky funkcí, ty nedůležitější však řidič ovládne velmi jednoduše.

Němci se přitom dokázali vyvarovat nepřehledné změti tlačítek po celém interiéru, což je nepříjemný opačný extrém, preferovaný japonskými výrobci včetně Lexusu. Nebo zmiňované Hondy. Zkrátka nejde o to zlikvidovat sdružené ovladače a mít vše na očích. Naopak, s přibývající výbavou je třeba vymýšlet nové ovládací prvky, kterými řidič co nejsnáz nastaví vše potřebné. Bylo by ovšem příjemné, kdyby dobře placené týmy automobilek nepřemýšlely jen o tom, jak udělat co nejméně volantovitý volant. Chceme moderní ovládací prvky, které budou stejně intuitivní jako ty staré, jejichž tvary a funkce se vyvíjely k vysoké úrovni použitelnosti téměř sto let.

Martin Plaštiak