Kia Niro na cestě do České knihy rekordů: Máme hotovo!

Kia Niro se může pyšnit oceněním Ekologické auto roku 2017. A myslím, že skutečně právem. Je to totiž jeden z mála hybridů, který dobře funguje nejenom na papíře, ale hlavně ve skutečném světě. Vlastně musím uznat, že bych si ji dokonce koupil. Tohle jsem snad ještě nikdy o žádném hybridu neprohlásil.

Mám pro to několik důvodů. Vypadá jako normální auto, ne jako splácanina z budoucnosti. Uvnitř je příjemná a prostorná, ne divná a nepraktická. Řízení je pohodové, ne otravně nudné. Stojí rozumné peníze, ne přehnané miliony. Objektivním pohledem si tedy ocenění skutečně zaslouží už jenom za tyhle schopnosti.

• Tenhle volant budu držet následujícíh 500 km a několik nekonečných hodin

Jenže ona navíc umí být také skutečně úsporná. Spotřeba paliva je přece záležitost, o kterou jde u hybridního auta především. Oficiální hodnoty spotřeby vypadají příznivě, jenže jak známo, ty vznikají v laboratorních podmínkách naprosto odtržených od reality. A právě proto jsme tu my, abychom zjistili, jak si Kia Niro povede v realitě.

Ve skutečném světě plném překážek – od prudkých stoupání přes červené na semaforu a nepozorné řidiče okolo až po špatné počasí. Protože kroužit dokola po testovacím oválu konstantní rychlostí není žádné umění, vyrazíme s Kiou Niro právě do našeho světa plného nepříznivých vlivů.

• Benzínový čtyřválec 1.6 GDI spolu s elektromotorem dávají 141 koní a 265 Nm

Aby toho nebylo málo, všechno proběhne zcela oficiálně. Naším cílem je totiž potvrdit schopnosti Nira zápisem do České knihy rekordů jako Nejúspornější hybrid v reálných podmínkách v České republice. Zároveň tímto pokusem chceme navázat na zápis do Guinnessovy knihy rekordů, který Kia Niro získala rekordním přejezdem USA.

Obkroužíme jednu z nejzajímavějších částí naší země. Z Prahy vyrazíme do Lokte, městečka tak malebného, že tu natáčel i James Bond. Pokračovat budeme přes těžkým průmyslem zasaženou oblast Chomutova a Mostu, kde uvidíme, že elektrická budoucnost rozhodně není tak čistá, jak se tváří.

• Vysoké tempo nepřipadá v úvahu, zdržovat ostatní ale také nechci

Kia Niro má v tomto ohledu trochu čistý štít, jelikož elektřinu nečerpá ze sítě, kam ji dodávají tepelné elektrárny, ale z vlastního spalovacího motoru a rekuperací brzdné energie. Dále budeme pokračovat přes Litoměřicko až k romantickému Máchovu jezeru, odkud se vydáme na poslední část cesty zpět do Prahy.

Trasa povede kousek po dálnicích, občas městem a většinou po okresních silnicích. Celkem urazíme téměř 500 km ve třech dnech. Měření spotřeby proběhne za kontroly komisaře České knihy rekordů, který na začátku jízdy zapečetí po okraj naplněnou palivovou nádrž, do které se na konci pokusu opět po okraj naplní benzin u stejné čerpací stanice a z totožného stojanu.

• Dvouspojka je mezi hybridy nezvyklá, častější bývá bezstupňové CVT

Přestože většina automobilů na silnicích nejčastěji zeje prázdnotou obsazená pouze řidičem, vyrazíme na cestu ve dvoučlenné posádce. Jednak z praktických důvodů, jelikož je zapotřebí někoho, aby obsluhoval foťák s kamerou a zaznamenával důležité údaje pro komisaře rekordního pokusu. Zadruhé proto, že si zřejmě nikdo nekoupí tohle auto proto, aby v něm pak jezdil sám. Na palubě budou také zavazadla pro dva na víkend.

Řízení se navíc neujme profesionál na slovo vzatý, jakým je např. Gerhard Plattner, světoznámý rekordman v úsporné jízdě. Volant uchopím já, nevycválaný motoristický novinář, ve kterém stále bují puberta a který je zvyklý jezdit rychle a dravě, nikoliv pomalu a úsporně. Tento krok bude opět odrážet snahu rekordní pokus co nejvíce přiblížit realitě, jelikož všichni jsme obyčejní řidiči, ne profíci na úspornou jízdu s miliony kilometrů zkušeností.

• Kia Niro jezdí v průměru za 3,8 litru. Cílem je ukázat, nakolik je tohle číslo reálné

A jaký je náš cíl? Oficiální hodnota kombinované spotřeby Nira činí 3,8 l/100 km. To už je skutečná výzva! Primárním cílem ovšem není tuhle hodnotu za každou cenu překonat, jelikož všichni víme, že vznikla ve specifických laboratorních podmínkách. Místo toho chceme ukázat opravdové schopnosti auta ve skutečném světě s obyčejným řidičem za volantem a nastavit laťku ostatním. A třeba se to nakonec povede.

Den 1., 12:00, Praha

Jsme na místě startu na čerpací stanici v Praze. Naposledy tankuji plnou nádrž až po hrdlo, jakmile totiž zaklapnu víčko nádrže, komisař z České knihy rekordů nádrž zapečetí a už se do ní nedostanu. Od této chvíle si musím vystačit s tím, co se ukrývá uvnitř.

Pečeť je na místě, společně s podpisem komisaře, aby nešla odlepit či nahradit. Snad vydrží deštivé počasí, které mne čeká na cestě a snad také odolá chtíči vandalů. Komisař také kontroluje nahuštění pneumatik, které je předepsané na 2,5 baru. Žádné triky pro snížení spotřeby nejsou dovolené.

Vynulovat palubní počítač, průměrnou rychlost, počítadlo kilometrů a uplynulý čas jízdy. Komisař opisuje také celkově najeté kilometry, na základě kterých se následně bude počítat dosažená průměrná spotřeba.

Všechno je připraveno k jízdě. Můžeme vyrazit. Hlavně opatrně našlapovat na plyn a nestát dlouho na červené. Ideálně projet městem na elektřinu a motor nechat naskočit až na rovině ustálenou rychlostí. Bohužel, jízdní režimy nelze v Niru nastavovat a všechno se děje podle toho, jak auto uzná za vhodné.

Den 1., 13:09, dálnice D6

Ujel jsem jenom několik kilometrů po dálnici a už mě to vůbec nebaví. Loudám se devadesátkou na tempomat a předjíždí mě všechny staré herky. Dokonce i jeden autobus. Tohle je vážně nuda. Příště by mohli programátoři vložit do palubního počítače nějakou zábavu, alespoň tetris.

Začínám zjišťovat, že ekologická jízda je nejen pěkně nudná, ale také docela bezohledná. Mám co dělat, abych nezdržoval kamiony za sebou. Jeden na mě už dokonce bliká dálkovými, abych trochu pohnul. Mám s tím docela morální problém. Víte, vždy mě na silnicích nejvíc štvou řidiči, kteří jedou zbytečně pomalu. A teď jsem jedním z nich. To poslední, co chci, je někoho zdržovat. Jediné, co mě omlouvá, jsou samolepky po celém autě. Tímto se předem všem omlouvám!

Den 1., 14:16, Krušovice

Cesta po okreskách je mnohem klidnější, i když občas mám pocit, že auta za sebou dost zdržuji. Svědomí mi to nedovolí, protože to sám nenávidím. Přitom se snažím jet alespoň povolenou devadesátou. Zdá se ovšem, že příliš mnoho řidičů nejeví snahu mě předjet, a těm, kteří se derou kupředu, uhýbám ke straně, kde to jenom jde. Občas si někdo zatroubí nebo zabliká. A totéž dělám já na loudy před sebou, když s kopce nesmyslně brzdí a do kopce zrychlují. Vždyť to nedává smysl!

Také si připadám jako permanentní sedmdesátkař. Do některých vesnic, hlavně pod kopcem, totiž vjíždím rychlostí, která není úplně povolená. Nezastavujem, máme zpoždění! A z vesnice zase přidávám hodně obezřetně. Členitý terén je ovšem nečekaně příznivý pro spotřebu. Auto hodně rekuperuje energii a využívá elektřinu na vhodných místech. Ve stoupáních pomáhá spalovacímu motoru, vesnice a města zase projíždí čistě na elektřinu. A nemusím se vůbec snažit. Většinu času jedu na tempomat, i když to není zrovna ideální. Chci jet ale na pohodu, ne se pořád jenom soustředit.

Den 1., 15:21, Loket

Po víc jak třech hodinách konečně přijíždíme do Lokte. Plynulou jízdu po okreskách a městské výpadovce v Karlových Varech střídá náročnější část, a to opět pohyb po městě. A hlavně složité hledání hotelu, který je ukrytý kdesi v hloubi centra, kam se těžko jede autem. Hledání parkovacího místa užírá cenné kapky benzinu. Nemám zrovna vhodně nabité akumulátory a auto tak jede jenom na motor. Zrovna tady bych potřeboval šourat se jenom na elektřinu. Co kdybych jenom couval? To se potom motor vypne.

Otáčím klíčkem a pro dnešek končím. Byla to fuška. Neustále se střídalo počasí, takže hodně pršelo a foukal poměrně silný vítr. Dnešní den končím se skóre 4,2 l/100 km. To není zrovna dobré. Mojí strategií bylo vyrobit si nějakou rezervu, kterou budu moci později vyčerpat, a místo toho budu muset po zbytek cesty jenom dohánět. Nebude se mi dobře spát.

Den 2., 10:35, Loket – Karlovy Vary

Je na čase vyrazit z hotelu vstříc další zastávce. Z Lokte pojedeme k Máchovu jezeru. Nejprve se však musím znovu proplést úzkými uličkami Lokte. Motor je studený a ihned startuje, přestože našlapuji na plyn opatrně a chci jet jenom na elektřinu. Na chvíli vypínám topení a doufám, že motor přestane mít důvod běžet.

Jak známo, studený motor běží na bohatou směs, což spotřebu rozhodně nezlepšuje. Rychle pryč! Je potřeba projet Karlovými Vary, což by měla být hračka. Městská výpadovka nebývá dopoledne ucpaná.

Den 2., 11:58, Ostrov – Klášterec nad Ohří

Relativně rovný a pohodlný úsek střídá náročnější profil. Úsek mezi Ostrovem a Kláštercem nad Ohří po silnici 13 patří mezi nejhezčí silnice. Tady snad budu muset na chvíli zastavit a kochat se okolím, i když mě to bude stát cenné mililitry benzínu.

Za chvíli totiž dorazím na místo, které je pravým opakem panenské přírody, a kde lidská ruka zasáhla velmi citelně. Průmyslová oblast kolem Chomutova totiž zrovna dvakrát pěkná není.

Den 2., 14:03, Prunéřov – Most

Míjím tepelnou elektrárnu Prunéřov a na chvíli u ní musím zastavit. Takový pohled se nenaskytne každý den. Továrny mě vždycky fascinovaly, a k tomuhle místu má Niro blíž, než by se mohlo zdát. Elektřina. Tady vzniká ta magická síla, která rozsvítí naše domovy a přivede k životu stroje, které nám mají sloužit. Dnes už také auta. Moc dobře se na tomhle místě necítím. Prší na mě zkondenzovaná pára vycházející z komínů a jenom doufám, že v ní není nic škodlivého.

Raději rychle odjíždím. Kia Niro má ale relativně čisté svědomí. Elektřinu totiž nezískává ze sítě, kam ji dodává mimo jaderných, větrných nebo vodních právě i tepelná elektrárna, ale vyrábí si ji sama. Buď rekuperací brzdné energie, nebo přímo ze spalovacího motoru. Což také není nejčistší, ale pořád z toho mám lepší pocit. Jenom se podívejte, jak hnusně to tady vypadá. Oproti tomu je ropný vrt krásné místo.

Den 2., 15:35, Litoměřice – Doksy

Směrem na Litoměřice vypadá krajina zase o něco pěkněji a na Českou Lípu je opět skutečně nádherně. Tedy bylo by. Zase lije jako z konve. Počasí se střídá jak na apríla a dělá si ze mě blázny. Nejenže to nepřidává spotřebě (tedy vlastně přidává), ale už mě to vážně přestává bavit. Takhle šílené počasí jsem opravdu ještě nezažil. A zrovna muselo přijít teď…

Cesta se navíc zase klikatí, takže ode mě teď bude opět vyžadovat chvíli většího soustředění. Zatáčky tu jsou místy docela ostré, naštěstí podvozek Nira funguje opravdu dobře. Má hodně mechanické přilnavosti a navzdory ekologickým pneumatikám a zmáčenému asfaltu se tak na něj mohu spolehnout, i když se mi příliš nechce do zatáček brzdit.

Pro dnešek končíme. Těším se do tepla hotelového pokoje. Ne že by mi byla v autě zima, naopak vytápím na 23 stupňů, a kdyby byly ve výbavě, zapnul bych si i vyhřívané sedačky. Ale mám toho dost. Tenhle úsek cesty nebyl žádný med, i když jsem se za volantem Nira snažil co nejvíce relaxovat. Průměrnou spotřebu jsem zatím dokázal stlačit na 3,9 l/100 km. Tak uvidíme, jak to nakonec dopadne. Zítra jdeme do finále!

Den 3., 12:30, Doksy – Dubá

Vstávám do posledního dne s velkým očekáváním. Jsme opravdu hodně zvědavý, jak to celé dopadne a jaké průměrné spotřeby nakonec dosáhnu. Ale ještě je přede mnou kus práce. Vyrážíme z hotelu Port u Máchova jezera. Silnice mezi Dubou a Mělníkem je vyhlášená především mezi motorkáři. Se začínajícím podzimem tu ovšem tradiční cvrkot motorek ovadl na úplné minimum a naopak je tu docela hustý provoz.

Místy mě ostatní auta dokonce brzdí, jelikož zatočenou silnici projíždějí opatrně. Já si chci naopak jízdu aspoň trochu užít. A hlavně potřebuji jet plynule, ne před každou zatáčkou, když jsem se rozjel s kopce, zase zbytečně brzdit. Raději na chvíli zastavuji a nechvám nejpomalejší vláček aut odjet do dáli. A než přijede další vláček, rychle se před něj zařadím.

Den 3., 13:49, Mělník – Praha

Cesta do Mělníka nakonec uběhla docela hladce. Musím se ještě proplést městem a hlavně trochu komplikovaně trefit tu správnou silnici.

Nechci najet hned na dálnici, ale pojedu ještě kousek po okreskách, abych se na dálnici připojil až těsně před Prahou. Motání po Mělníku mě připravuje o cenné kapky benzínu.

Den 3., 14:20, Jižní spojka

Spotřeba se stále drží na 3,9 l/100 km, přestože místy problikne na palubním počítači hodnota 3,8 litru. Tohle je poslední šance něco se spotřebou udělat. Nepojedu nejpřímější cestou plnou semaforů, ale trochu delší, rychlejší a úspornější cestou po Jižní spojce. Alespoň si budu moci dát šlofíka.

U Černého mostu se dostávám do lokální zácpy. Jenom to ne! A navíc mám akumulátory úplně vybité, takže nemohu zácpou poskakovat na elektřinu. Na poslední chvíli sjíždím z obchvatu a mířím do švédského domu s nábytkem. Alespoň konečně objednám skříň, kterou už tolik potřebuji. Vozit ji ale ještě nebudu.

Den 3., 16:00, velké finále

Kolona je naštěstí pryč a Jižní spojkou projíždím naprosto hladce. Teď už jen zvládnout poslední nepříjemnou část trasy – prudké stoupání na Barrandov. Palubní počítač se naštěstí nehne z hodnoty 3,9 litru.

Přijíždíme zpět na čerpací stanici v pražských Stodůlkách. Konečně je to za mnou! Už jenom dotankovat a provést nezbytné formality. A rekord bude možná v kapse. Ovšem nejprve je potřeba strhnout pásku, která zapečetila víčko nádrže. Komisař kontroluje, jestli je všechno v pořádku. Páska přečkala i nevlídné počasí a zůstala neporušená.

Celkem jsme urazili přesně 493 km v čase 8:01 hod. Průměrná rychlost tedy činí 61,5 km/h (palubní počítač ukazuje pouze 60 km/h), což odpovídá trase převážně po okresních silnicích a častém pohybu městy a vesnicemi, takže jsme se zbytečně neloudali.

Vkládám pistoli do nádrže a tankuji. Nejprve naplno, ale jak se budík stojanu přehoupne přes 18 litrů, začínám být nervózní. Abych dosáhl oficiální průměrné spotřeby 3,8 l/100 km, nesmí do nádrže víc jak 18,73 litrů paliva. Tohle je nejnapínavější část celé akce!

Palubní počítač ukazuje průměrnou spotřebu rovných 3,9 l/100 km, ale jak už vím z testování, pokaždé ukazuje trochu optimisticky. Takže počítám minimálně se čtyřmi litry na sto.

A je to tady! Nádrž nakonec spolkla 19,18 litrů paliva. Výsledná průměrná spotřeba tedy činí 3,89 l/100 km, jenom o kousek víc, než je udávaná spotřeba v kombinovaném cyklu. Za necelých šest set korun jsme urazili téměř 500 km. Ve dvou lidech a s nemálem zavazadel.

A to je, myslím, obrovský úspěch! Nesmíme zapomenout, že oproti standardizovanému testu proběhl tento pokus v mnohem nepříznivějších podmínkách odrážejících realitu každodenního používání. Jednak je potřeba přičíst k normovaným 75 kg řidiče a nákladu dalších 160 kg za můj rostoucí pupek, spolujezdkyni, zavazadla a po hrdlo naplněnou nádrž.

Počasí bylo střídavě deštivé, vítr foukal nárazově proti směru jízdy, v interiéru byly používány všechny komfortní prvky jako topení, klimatizace nebo audiosystém a v neposlední řadě seděl za volantem řidič jenom s minimálním povědomím o úsporné jízdě. Nový český rekord je doma a Kia Niro si ho právem zaslouží!

Partner rekordu: HOTEL PORT Máchovo jezero.
Váš přístav Hotel Port…