Jsou soukromé společnosti oprávněny měřit rychlosti vozidel?
Před určitou dobou proběhla tiskem zpráva, že obce nalezly nový nástroj, jak zajistit dodržování předepsané rychlosti, a to uzavření dohody se soukromou společností, která by měření rychlosti vozidel zajišťovala a následně důkazní materiál obcím pro správní řízení předávala. V daném konkrétním případě se jedná o společnost Czech Radar, a.s., jejímž výhradním dodavatelem měřících zařízení je (dle vyjádření jejich vlastních webových stránek) společnost KPM Group, s.r.o.
Společnost Czech Radar, a.s. zájemce z řad motoristické veřejnosti neváhala v rámci svého mediálního seznámení se svým záměrem informovat o tom, že druhá shora jmenovaná společnost má k dispozici právní rozbory, které shora uvedený postup, tj. měření rychlosti soukromými subjekty a předávání takto získaných důkazů správním úřadům, měly posvětit. Za dostatečný argument fundovanosti a právní úrovně předmětných rozborů měl sloužit fakt, že takto prezentovaný právní názor sdílí i Ústav státu a práva. Základem argumentace společnosti Czech Radar je právní rozbor JUDr. Josefa Novotného (pro bližší prozkoumání lze nahlédnout na adrese: http://www.czechradar.cz/file/cs/stanovisko.pdf).
Při bližším prozkoumání tohoto rozboru lze zjistit, že se JUDr. Novotný vyjádřil k řadě souvisejících otázek (věcná a místní příslušnost správních úřadů, přehled přestupků, úprava blokového řízení, náhrada nákladů řízení a příjem z uložených pokut). Úvahy sice zajímavé, z hlediska řešené problematiky však naprosto neodpovídající na podstatné momenty právních aspektů shora uvedené otázky. Uvedený právní rozbor tak shora jmenovaným společnostem nikterak nepomáhá v unesení argumentace, že jsou oprávněny měřit rychlost vozidel, neboť se k otázce získávání důkazů soukromými subjekty a jejich použití ve správním řízení vůbec nevyjadřuje. Tolik tedy k prvnímu z právních rozborů.
Druhým a údajně nejpádnějším argumentem shora uvedených společností je stanovisko Ústavu státu a práva, které mělo potvrdit závěry JUDr. Novotného. Předmětné stanovisko lze shlédnout na adrese: www.czechradar.cz/file/cs/pravni_hodnoceni.pdf. Autor ve svém stanovisku odpověděl na pět otázek týkajících se shora uvedené problematiky. Ve svém stanovisku zejména uvedl, že:
* obec je oprávněna si nechat měřit rychlost soukromým subjektem,
* takto získané důkazy lze použít ve správním řízení.
Takové závěry však nejsou odůvodněné s ohledem na následující:
1. Překročení dovolené rychlosti lze podle toho, zda se jedná o překročení o více než 30 km/h v obci nebo o více než 50 km/h mimo obec, považovat buď za přestupek podle ust. §22 odst. 1, písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, (vyšší překročení rychlosti) anebo za přestupek podle ust. §22 odst. 1, písm. f) zákona o přestupcích (nižší překročení rychlosti). V každém případě se na procesní otázky vztahují ustanovení zákona o přestupcích.
2. Vzhledem k tomu, že zákon o přestupcích neupravuje otázku dokazování, použije se pro otázky dokazování subsidiárně dle ustanovení §51 zákona o přestupcích zákon č. 71/1967 Sb., správní řád.
3. Dle ustanovení §34 správního řádu, které otázky dokazování upravuje, platí, že:“K dokazování je možné použít všech prostředků, jimiž lze zjistit a objasnit skutečný stav věci a které jsou v souladu s právními předpisy.“ Základní podmínkou každého důkazu, který je použit ve správním řízení, je tedy jeho získání postupem, který není v rozporu se zákonem. Každý takový rozpor se zákonem dle shora citovaného ustanovení správního řádu činí takový důkaz nepoužitelným. Rozhodnutí, které by bylo založeno na takovém důkazu, by bylo rozhodnutím nezákonným.
4. V uvedeném případě má důkaz, který je podkladem rozhodnutí o přestupku, povahu obrazového záznamu, zpravidla fotografie, na které je řidič předmětného vozidla zachycen v okamžiku překročení nejvyšší dovolené rychlosti. Podstatné v dané věci je, že se jedná o obrazový záznam řidiče, což je naprosto základní podmínkou jeho identifikace, neboť bez zachycení obličeje je další identifikace řidiče prakticky nemožná.
5. V daném případě to tedy znamená, že soukromá společnost pořizuje obrazové záznamy fyzických osob. Takový postup je však dle ustanovení §12 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, možný jen se souhlasem dotčené osoby. Předmětné ustanovení stanoví přesně toto:“Písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy týkající se fyzické osoby nebo jejích projevů osobní povahy smějí být pořízeny nebo použity jen s jejím svolením.“ Jestliže tedy soukromá společnost hodlá pořizovat obrazové záznamy řidičů, smí tak činit pouze s jejich souhlasem (výjimku pro účely vědecké, umělecké, tiskové, filmové, a pro rozhlasové a televizní zpravodajství necháváme stranou, neboť se daného případu netýká). Bez takového svolení se jedná o postup v rozporu se zákonem.
6. Jestliže je na jedné straně uvedeno, že soukromé subjekty nesmějí pořizovat bez souhlasu fyzických osob jejich obrazové záznamy, je třeba vzápětí pro úplnost uvést, kdo tak bez souhlasu činit smí. Dle ustanovení §12 odst. 2 občanského zákoníku není svolení třeba v případě, kdy je pořízení takových obrazových záznamů nutné pro účely úřední na základě zákona. Takovým účelem úředním je např. dohled nad bezpečností a plynulostí silničního provozu, jak přísluší např. Policie ČR. Ta při odhalování přestupků dle ust. §124 odst. 7, písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích takové obrazové záznamy činit smí. Z toho plyne, že Policie ČR obrazové záznamy řidičů pořizovat smí, aniž by tím porušovala shora citovaná ustanovení občanského zákoníku.
7. Soukromá společnost však k takovému postupu oprávněna dle zákona není (zákon by ji takové oprávnění výslovně musel udělit) a proto se na ni vztahují obecná ustanovení o nutnosti souhlasu s pořizováním obrazových záznamů. Mezi první závěry tak lze zařadit shora odůvodněný závěr, že soukromý subjekt bez svolení fyzických osob jejich obrazové snímky soukromé povahy a záznamy pořizovat nesmí.
8. Jestliže tedy soukromý subjekt takové snímky pořídí bez souhlasu dotčené osoby, jedná tak v rozporu se zákonem. Takto získaný záznam pak nemůže být použit ve správním řízení, neboť se jedná o důkaz získaný v rozporu se zákonem. Rozhodnutí správního orgánu, které by vycházelo z takového důkazu – opět se vracíme na počátek – by bylo nezákonné.
9. Závěrem je třeba ještě uvést jeden argument, který ve stanovisko autora rozboru, a to obejití shora uvedených právních souvislostí dohodou obce a soukromého subjektu o přenesení výkonu kompetence, neboť taková dohoda by uvedené nedostatky mohla odstranit. K této skutečnosti je třeba uvést, že tzv. veřejnoprávní smlouva, jejímž předmětem by byl převod výkonu kompetence z obce na soukromoprávní subjekt, by byla možná jen v případě, kdy by takový postup dovolil zákon, neboť obec nemůže bez dalšího uzavřít takovou smlouvu se soukromoprávním subjektem. Představa, že by obec toliko na základě svého rozhodnutí „obchodovala“ se svými kompetencemi v oblasti přenesené působnosti, nemá oporu v zákoně a bez výslovného umožnění takového postupu v zákoně, je taková smlouva o přenosu výkonu pravomoci neplatná a bez právních účinků.
10. S ohledem na shora uvedené tak lze uzavřít s tím, že obec nemůže převést svou kompetenci veřejnoprávní smlouvou na soukromý subjekt a že každý soukromý subjekt, který pořizuje nebo hodlá pořizovat obrazové záznamy osob, je oprávněn tak činit pouze s jejich souhlasem. Bez takového souhlasu se jedná o postup v rozporu se zákonem a jako takový nemůže být použit v řízení o přestupku.
JUDr. Tomáš Beran
