Je právo nevypovídat zbytečný luxus? Část III.

Čtěte také: Je právo nevypovídat zbytečný luxus? Část II.

V posledních dvou dílech jsem rozebral podrobně paragrafové znění nového návrhu týkajícího se správního deliktu provozovatele vozidla spočívajícího v nezajištění toho, že se s autem nemají páchat dopravní přestupky. Dnes se podíváme na některé související aspekty.

1) Kdo je provozovatelem vozidla
Tato otázka bude velmi důležité zejména tam, kde vozidlo neprovozuje samotný vlastník. Definici provozovatele vozidla nalezneme v §2 odst. 16 zákona č. 56/2001 Sb., přičemž:

„Provozovatelem silničního vozidla registrovaného v registru silničních vozidel České republiky se rozumí fyzická osoba s místem trvalého pobytu nebo s místem povoleného pobytu v České republice nebo právnická osoba se sídlem v České republice, která vlastním jménem provozuje silniční vozidlo a je současně vlastníkem silničního vozidla a nebo je vlastníkem silničního vozidla oprávněna k provozování silničního vozidla.“Jak z této definice plyne, je provozovatelem primárně vlastník. Tyto případy jsou jednoduché a nevyvolávají žádné kontroverze. Provozovatelem však může být i ten, kdo byl vlastníkem k provozu oprávněn, tzn. osoba odlišná od vlastníka vozidla. Tyto případy už budou komplikace přinášet.

Problém to asi nebude u leasingových společností, kde bude možné dovodit, že leasingový nájemce, ať už se jedná o finanční nebo operativní leasing, je provozovatelem vozidla, protože u leasingu se standardně jedná o finanční službu. Hraničními případy ovšem mohou být některé druhy operativních leasingů, které se nemusí až tolik lišit od autopůjčoven (u konkrétního případu záleží případ od případu).

U těch pak už problém vyvstane v plném rozsahu, protože u půjčení auta nelze hovořit o udělení oprávnění k provozu motorového vozidla, ale čistě o nájemním vztahu, kdy předmětem smlouvy není propůjčení vozidla pro provoz (v širším slova smyslu), ale čistý nájem. Problém je nicméně tady v tom, že přesnou hranici toho, co to je provoz vozidla, nelze jasně identifikovat, a proto mohou vznikat spory o to, kde tato hranice je a kdo ještě je a kdo už není provozovatelem. Např. u leasingových společností lze očekávat, že taková skutečnost bude mít dopad do smluvní dokumentace tak, aby (pokud by převládl výklad, že jsou provozovateli) to nemuseli hradit ze svého v případě, kdy by se jim nepovedlo určit samotného řidiče.

U autopůjčoven to už bude složitější, nicméně i zde lze očekávat nějaký dopad do smluvní dokumentace, kdy se buď bude skládat nějaká záloha, anebo nájemce bude muset jednoznačně identifikovat řidiče. Pokud by si to totiž autopůjčovna dostatečně nepodchytila, dostala by pokutu jako provozovatel právě ona (sice by mohli uvést jako řidiče nájemce, ale ten by se z toho mohl dostat) a tím by odpovědnost padla zpátky na provozovatele.​2) Jaký bude režim tohoto správního deliktu
Nově stanovený správní delikt jde ruku v ruce s novelou zákona o provozu na pozemních komunikacích, kdy se dopravní přestupky jako celek „vytáhly“ z přestupkového zákona a přesunuly do zákona o provozu na pozemních komunikacích. To sice samo o sobě ani tolik nevadí, protože stále pro ně platí přestupkový zákon a správní řád, totéž už ale není jednoznačné ve vztahu ke správním deliktům.

Aby bylo rozuměno, správní delikty (v užším slova smyslu) jsou druh deliktů, za které odpovídají zásadně fyzické osoby podnikatelé, případně právnické osoby, nicméně u fyzických osob nepodnikatelů se nazývají jako přestupky (důvodem je hlavně režim pravidel projednání a odpovědnosti).

V daném případě ale zákonodárce nemilosrdně zahrnul pod tento nový správní delikt všechny osoby, tj. i fyzické osoby – nepodnikatele, což rozhodně nelze považovat za kvalitní legislativní práci. Když se totiž podíváte do zákona po obou novelách, zjistíte, že se tam toho z hlediska „procesu“ a podmínek odpovědnosti o nich moc nedozvíte, a to není ideální. Navíc je to v přímém rozporu se systematikou právní úpravy tak, jak ji zákonodárce pojal v první z letošních velkých novel (133/2011 Sb.), kdy jasně odlišil přestupky a správní delikty, když za správní delikty činí odpovědné jen fyzické osoby podnikatele a právnické osoby.

Lze se jen dohadovat, koho ze zákonodárců napadlo, aby se v daném případě jednalo o správní delikt jako takový. Horší je ale na tom navíc to, že v této právní úpravě zcela chybí procesní pravidla a pravidla rozsahu odpovědnosti za ně. Když se podíváme na správní delikty dle novely 133/2011 Sb., tak ty svou procesní i hmotnou stránku mají upravenou (§125e), a to v rozsahu obvyklém pro správní delikty, ale ve vztahu k tomuto jednomu správnímu deliktu nic stanoveno není. Nemám pro to pochopení a nedovedu si to vysvětlit jinak, než jako velmi špatně odvedenou práci zákonodárce, kterou toto do návrhu bez znalosti širších souvislostí „přilepil“, aniž by se obtěžoval se zamyslet nad tím, jak jsou pravidla správních deliktů standardně formulována, a to dokonce v tomtéž právním předpise a jen o paragraf výš.

Můj názor je ten, že soudy překonají toto „kvalitní“ legislativní dílko analogickou aplikací pravidel pro přestupky ve vztahu k fyzickým osobám nepodnikatelům a aplikací §125e pro podnikatele, ale považuji takovou právní nejistotu za velmi nevhodnou a pouze ukazující na to, jak málo propracovaný tento návrh z hlediska procesních pravidel je.

3) Soulad s ústavním pořádkem
Otázka souladu navrhovaného znění s ústavním pořádkem se samozřejmě nabízela už od počátku diskuse nad tím, jak řešit „problém s osobou blízkou„, který, a znovu to opakuji, není žádným problémem a práva nevypovídat vůči příbuzným se týká jen okrajově.

Finální posouzení souladu takového návrhu, pokud bude schválen v této podobě, samozřejmě náleží až Ústavnímu soudu, nicméně již dnes lze předjímat případné argumenty.

Základem samozřejmě je přiznání zákonodárce, že měl zájem omezit právo nevypovídat, které je základním právem zakotveným v Listině. Mám za to, že z mediálních proklamací našich „ochránců“ to lze jednoznačně dovodit. Tomu odpovídá i formulace řešení, které se (pochopitelně) v dikci zákona vyhýbá výslovnému střetu s právem nevypovídat (což je důsledek pudu sebezáchovy předkladatelů), protože v přímé slovní konfrontaci s právem nevypovídat dle Listiny by taková právní úprava nevydržela „ani 5 minut“, nicméně záměr zákonodárce je zřetelný – trestat, ztížit nebo znemožnit používání práva nevypovídat.Řešení, které zvolil, se snaží dosáhnout stejného výsledku, jako kdyby právo nevypovídat neexistovalo nebo existovalo v okleštěné podobě, aniž by toto právo bylo zároveň přímo napadeno. Provozovatel vozidla jej samozřejmě může i nadále využít, ale už mu pomůže jen částečně.

Můj názor je ten, že je to snaha zjevně obejít ochranu poskytovanou právem nevypovídat a funguje ve stylu „chceš to právo použít? tak zaplať!“ Takový závěr je pochopitelně nepřijatelný a měl by být Ústavním soudem nejen jednoznačně identifikován, ale na základě toho by následně mělo dojít ke zrušení příslušné právní úpravy pro obcházení a omezování práva nevypovídat, jakkoli „útok“ na toto právo není přímý, ale jeho použití je „pouze“ zpoplatněno.

Na podobné „finty“ by Ústavní soud neměl „slyšet“, jakkoli rozhodnutí bude záviset jen na něm. Současně si nemyslím, že by existence rozhodnutí ESLP ve Štrasburku, kde takový postup byl posvěcen v zahraničí, měla našemu Ústavnímu soudu jakkoliv bránit v tom takovou právní úpravu zrušit. Uvidíme, jestli Ústavní soud posvětí toto zjevné obcházení základního práva stanoveného v Listině nebo ne, mám ale za to, že argumentační „munice“ proti takovému návrhu je řada a naopak v jeho prospěch argumenty příliš slyšet není, případě pokud je, pak takové, které moc použít v právní diskusi nelze („je nutné dostat z lidí peníze jakýmkoliv způsobem“).

V příští části se podíváme na možnosti obhajoby. Jak ale bylo trefně poznamenáno, počkám s tím, až novela vyjde ve Sbírce zákonů, což bude někdy na podzim.