Fullgas 2015: Vietnamská hranice- Chhlong
Ba co víc, prý nás nepustí ani do Laosu. Nezbývá nám nic jiného, než projet Kambodžou na sever a zkusit se dostat do Laosu. Po natankování a družbou s obsluhou čerpací stanice opouštíme hlavní silnici. S ní odchází i na dlouhou dobu asfalt. Cesta se mění v tankodrom. Je 37 stupňů a naše rychlost padá pod 30 km/hod. Za 20 km uhneme doprava k hranicím, kde je malý přechod.
Tam máme v úmyslu podplatit celníky, aby nás pustili dál. Jsem si nikdy nemyslel, že budu uplácet komouše, aby mě pustili do své totality. Přijíždíme k závoře v polích. Drobný celník mává, že tudy určitě ne. Aleš ho začíná masírovat, že chceme jen do Vietnamu. Dezi na důkaz pravdy mává svým pasem. Pán je však neoblomný. Vyfotí se s námi, ale závoru nezvedne. Škoda, byli jsme blízko. Otáčíme a vracíme se na naší trasu. Cesta je jedno velké pískoviště. Aleš si vymyslí, že nás musí natočit, jak se od nás práší. Nechá nás stát v tom nelidském vedru a šteluje si kameru. Pak nám dává signál, že můžeme jet. Před každým z nás uskočí s kamerou u pasu. To bude trhák!!!
Hned po svém režisérském debutu uhybá už z dost bídné cesty na ještě bídnější. Hlásím záchod, tak stavíme. Bohužel uprostřed vesnice. Ze všech stran se sbíhají domorodci. Zkoušíme navázat kontakt, ale jde to ztuha. Nakonec nám pomáhá smích, mezinárodní nástroj jednoduché komunikace. Dohadujeme focení. Nejdříve trochu nesměle, ale po chvíli už zvesela se přidává celá zdejší komunita. Je to krásná chvíle. Vůbec si nerozumíme, ale cítíme, že nás berou jako přátele. Čas je neúprosný a my musíme jet. Po další dvacce kilometrů najednou Aleš brzdí. Nic neříká, jen mává rukou. “ Aleši, Aleši, co je?“ Snažíme se zjistit, co se stalo. Aleš stojí a jen chrchlá, má vykulený oči a divně se kýve. Po chvilce konečně promluví. “ Vdech sem masařku!“ Začíná se mu vracet barva i hlas. Dalších 100 km je konečně asfalt. Frčíme až do tmy. Kotvíme v Chhlongu. Po večeři, kdy zbaštíme skoro vše v místní hospůdce, valíme do pelechu. Zítra se možná dostaneme do Laosu.
