Fullgas 2015: Stoung – hranice s Vietnamem
Sedáme tedy hned na naše milované stroje a jedeme. Po 10 km však končí asfalt, začíná místní dopravně-zábavná hra – kdo z koho. Místní správa silnic usoudila, že podmínky pro hru jsou mírné, tak celé to pískoviště pokropila. Po drobném valčíku nakupuji fešný zástřik od kamionu přede mnou. My i naše stroje měníme outfit. Je to fakt boj. Průměr 30 km/hod. nás posunuje k cíli velmi pomalu. Máme hlad, ale cokoliv připomínající kiosek je zavalené prachem. Stavíme u místní pumpy, kde si myslí, že je zase invaze. Chlapci to potvrdí svým samoobslužným výběrem pití a sušenek. Sedíme, pijeme a konzumujeme. Místní na nás koukají s obavou, jestli budeme pokračovat v našem kolmunistickém chování – vše je všech. Úsměv na líci jim dělá až náčelník, který tahá peníze z kapsy.
Vracíme se zase do hry. Tempo se nemění, za to teplota ano. Těsně před hlavním městem nás doprovází místní moto gang, který nám klestí cestu místní džunglí. Kde se vzala, tu se vzala dálnice. Je to legrace. Místní to neznají tak jezdí v obou směrech oběma směry v domění, že jim jejich lidová strana postavila silnice dvě. Konečně jsme ve městě. Je krásných 37 stupňů. Máme hlad a žízeň a nemáme peníze. Boty mě pálí, voda v bagu má 40 stupňů. Doprava je na pětce. Záchranu nalézáme v rybí restauraci, kde mají klimošku. Sakra, jídlo stojí více jak 50 USD. Pereme se se svými já. Ven se nám nechce, ale platit také ne. Nakonec vítězí rozum a my popojíždíme o blok dál do krásné australské reštiky. Po výborném obědě se fotíme u místního královského paláce, kde sedí bejbl, co studoval u nás. Ani na oběd nás nevzal. No nic, pokračujeme dál.
Do cesty nám vstupuje Mekong. Mraveniště lidí, aut a zvířat nevěští nic dobrého. Rejdaři však překvapí. Už do druhého trajektu pouští naše stroje. Je to mazec, vrata od lodě se nezavírají, kdo naskočí jede. Aleš to má o chlup a jeho milované BMW má jedno kolo skoro v Mekongu. Při výjezdu málem padá Vlastík a jen díky Alešové tělesné konstituci pád dvou mašin ustojí. Já chytám vrávor už napevnině, ale také to nakonec ustojím. Na hranice dorážíme po páté. Kambodžané jsou příjemní, ale vysvětlují nám, že na vietnamské čáře budeme mít trable. Povolují nám vyslat posla v podobě Aleše. Čekáme. Hodina, druhá a jen sms, že to jsou k…….komunistický. Konečně je tady a vypráví, jak se na Vietnam musí. Při problému s našimi řidičáky, zavolal na ambasádu. Při problému s visama pro naše motorky ukazuje malé OTP s tvrzením, že je to povolení vstupu od vietnamské ambasády. Je to šikula.
Suphan Buri – Nakhon Ratchasima
Protivník však tasí také zbraně. Celnice vytahuje bichli, kde nachází, jak má dokument vypadat. Aleš se nedá a mele svou. Po otázce, kde je tedy na našem OTP napsáno Vietnam, Aleš dává vyhýbku a tvrdí, že to tam není, neb je to pro všechny země. Začíná se cyklit ve svých lžích a celníci ho vyhazují. Tak nadobro končí naše dobré vztahy s místními komunisty. Je tma, valíme do nejbližšího guesthausu. Při skládání našich věcí otevíráme padací soutěž. Pravděpodobně silným průvanem v průjezdu do garáže mi padá mašina na bok. Je pravda, že jsem zapoměl dát stojan, ale čert ví, jak by to dopadlo, kdyby nefoukalo. Chlapci mají radost, jak jinak. V místní hospě dáváme dobrou véču a kvačíme do hajan.
