Fullgas 2015: Poušť Mongolsko – Jurta domácí aneb jak jsme snědli ovci
Puňťa už začíná mírně hřát, ale stejně je pořád pod deset stupňů. Náš dnešní cíl je Ulaanbaatar. Tedy někde před ním. Až na vítr se jede báječně. Silnice má kupodivu asfalt a hustota dopravy je na minimu. Už v první vesničce je patrný rozdíl oproti Číně. Je tu čisto nejenom venku, ale u uvnitř. V malém restauraci u cesty je naklizíno a na toaletách mají i mísu. Jak podotknul náčelník “ normálně kaditelné“. Po pěti stech kilometrech chceme zakotvit. Odbočujeme do hor, kde na konci pěšinky objevujeme dvě jurty. Stavíme a ptáme se pana domácího, zda je možné tu přenocovat. Pastevec je hrdina a souhlasí.
Místo na naše dva stany se hledá dost těžko. Domácí má 400 ovcí, dvacet krav a třicet koz, takže flek bez bobků, abys pohledal. Máme kliku, je tu i basketbalový koš, kde zvířata nekadí. Stavíme stany a jdeme na zdvořilostní návštěvu. Beru naše poslední víno, doufaje, že místní víno nepijí. Chyba, pijí. Na oplátku nám nalévají kumis, kobylí mléko. Kysané cosi, plné žmolků se zápachem jarní moči, koluje kolem stolu. Každý zdvořile svlaží rty. Nikdo tomu moc nedává, škoda, že jsme nevěděli, že to dává. Místní ho po dojení nechávají kvasit a používají ho jako kořalku.
Zkoušíme základní konverzaci naštudovanou z průvodce. V Lonely Planet zjevně nasávají, neb většina základních frází jako, jak prospívá váš dobytek nebo chyťte si vaše psy jsou pro rozvinutí debaty nepoužitelné. Ještě tak, máte děti? V jurtě s pětičlennou rodinou, to však také moc nezaujme. Paní domu vaří na centrálním ohništi ovci s bramborama. Z kotle na nás valí bulvy i její hlava. Hrnec staví před Deziho a vybízejí nás k jídlu. Dezi otáčí hlavu do omáčky, aby se najedl i Aleš, který tvrdí, že to, co na něho kouká, nejí.
Celá rodina si sedla do protějšího „kouta“ jurty a sledují, jak si pomlaskáváme. Brambory jsme vyzobali rychle, ale do masa jdeme opatrně. Na závěr nám zase dolévají kumis. O zácpu se tedy nemusíme bát. Po večeři si ještě ukazujeme fotky, dáváme rodině bakšiš a míříme na naše hřiště. Usínáme za békání místního dobytka. Zítra už konečně Ulaanbaatar.
