Fullgas 2015: Nakhon Ratchasima – Sisophon
Po dvou kilometrech to přijde konečně divné i náčelníkovi, tak otáčíme na jih. Hold už má taky léta. Cesta po červené je opět boj. Mraky motorek, aut a rikš ze všech stran a do toho vedro k zalknutí. Konečně sjíždíme na šoustku. Navigace sice protestuje, ale mapa je pro. Cesta se po pár kilometrech zbavuje asfaltu a nám je hej. Jen do chvíle, kdy potkáváme závory. První objíždíme a snažíme se nenápadně prosmýknout okolo dvacetihlavého davu strážců místního parku.
Ty nejdřív nevěřícně koukají a po podjetí druhé závory vstávají a s jasnými gesty nás začínají honit. Máme rozum, jak jinak, a stavíme. Chlapíci jsou příjemní a po krátké diskusi se s námi i fotí a podepisují nám obě vlajky. Při cestě zpět Aleš volí cestu, se kterou nesouhlasí navigace ani mapa. Konečně trochu offroad. Jedeme v oblacích prachu kolem malých políček čehosi. Za pár km je zase asfalt a my se stáčíme na jih. Cestou potkáme v krajině nikoho pizzerii. Dáváme několik výborných pizz a pokračujeme k hranicím s Kambodžou. Na přechod dorazíme v pozdním odpoledni, takže už je snesitelných 35 stupňů.
Na hranicích se mění svět. Obří dřevěné povozy naložené po střechu čímkoliv, táhnou bosí Kambodžané. Výjev ze starého Říma kazí sem tam projíždějící automobil. Thajci trochu dělají kůže, ale po půl hoďce nás pustí dál. Za to u kambodžské čáry nám vystaví stopku chlapík v košili a džínách. Volá si náčelníka a něco mu šušká do ouška. Dle Alešových vypouklých očí soudím, že si chlapci nerozumí. “ Za co? Za co?!!“ Hučí Ála a chlapík bere do zaječích. “ Chce 1200 bathů na hlavu!“ Za chvíli přichází vyděrač i s celníkem. Ten to opakuje, ale pořád dost potichu. Aleš se nedá, tak nás konečně pustí ke standardnímu odbavení. Jedno okno s ospalým a hlavně otráveným celníkem moc neodsýpá. Nakonec otevřou i druhé okno. Ne, že by to bylo lepší, ale už jen matematicky to šlo o trochu líp.
Nakonec bez poplatku proplouváme do Kambodži. Svět se náhle mění. Zásadní změnou není návrat k řízení vpravo, ale stav této země. Všude jsou odpadky, smrad a davy lidí. Cesta se mění v tankodrom. Dalších 40 km je bitva. Je tma a auta, motorky i lidé se řítí všemi směry. Do cílového města dorážíme bez úhony. Kotvíme v příjemném hotýlku, kde mají i klima. Zítra jedeme do Ankgor Watu a hlavně má Dezi narozeniny, tak se máme, na co těšit.
