Fullgas 2015: Luang Prabang
Po návštěvě místního chrámu Watu Xieng Thong čekáme na info, zda je sjízdná cesta do Gibbon experience a jestli tam za den dojedeme. Mail nám nechodí, tak tam zkoušíme volat. Kolegové z národního parku nás nakonec přesvědčí, že je to pitomost. Nevadí, dle průvodce je zde co dělat.
Bereme tuk tuk a jedeme na poštu odeslat čumkarty. Hned po té se vrháme k Mekongu, kde si můžeme půjčit loď a zajet do avízované jeskyně plné Budhů a taky vesnice, kde se vyrábí místní Lao whisky.
Pašák na břehu smlouvá. Nakonec dohadujeme 300 tis. za všechny za čtyřhodinovou plavbu s tím, že s námi ještě někdo pojede. Nakupujeme tekutiny a spěcháme na loď, kde už na nás čekají dvě dámy germánského původu v letech. “ Šudligen.“ omlouváme se hned při seznámení, neb si myslíme, že bude za co. K volantu bárky nás z kraje nepustí. Plavbu tedy prozatím řídí sympatický Laosan. Cesta tam je nuda. Je horko a naše zásoby piva docházejí poměrně záhy. Jak s Dezim zjišťujeme na bárce není příruční lednička ba ani záchod.
Žízeň je sice veliká, ale potřeba větší. První se v naší šestimístné bárce nenápadně stěhuje Dezi.Prostor za našimi sedadly je obstojný, ale světlá výška mizerná. Sladěním kleku, vystrčení překážející hlavy, směru větru a výšky bordu lodě vykouzlí v zadní části naší lodě zajímavou kreaci moderního tance. Končí sranda, musím taky. Nepozorován pronikám do naší provizorní toalety a zkouším Deziho figuru. Jde to ztuha.
Chlapci podporují mé diskrétní chování hurónským smíchem a neustálým focení. To jsem mohl jít na příď a ve stoje! Konečně kotvíme ve vsi whisky. Whisky chutná spíš jak víno nebo slivovice. Ustojíme nátlak Vlasty, kterému jedinému chutná a nic nekupujeme. Za uspořené peníze pořizujeme dárky pro naše blízké. To už nás náčelník žene do lodi lačný po další kultuře – jeskyně Pak Ou.
Cestou Dezi narazí na plnou lednici orosených piv – mají ty Plzeňáci ale nos – jejíž obsah přesunujeme na naší loď. U jeskyně jsme za chvilku. Komplex chodeb a sálů je impozantní. Kam mrknem, tam je Budha. Uvnitř děláme situační foto a míříme na loď.
Kupodivu jsme tu dřív než naše spolucestující. Seznamujeme se z dalším šoférem vedlejší džunky, který nám zařizuje, že zpátky můžeme kočovat my. Náš driver je z počátku v rozpacích, ale když pozná, že řídit umí i Aleš a to s Dezim přes celé přední okno, ztrácí obavy a hlídá to jen z dálky. To se však nedá říct o zbytku cestujících. Sinalé obličeje našich západních kolegyň vypovídají, že neustálé střídání u kormidla už tak vratké džunky a na Mekongu se jim moc nelíbí. Cesta začíná mít spád.
Tuhle ostrov, tuhle stromy, tuhle skála pod hladinou. Ke kniplu se dostává z nás nejzkušenější kapitán Jirka Moučník. Už jednou sjel kus Vltavy, tak má pro další plavbu největší aprobaci. Zkušeně kroutí volantem a mrká na veselého Laosana, který mu dává palec nahoru. Jsme zpět ve městě.
Parkování si po dohodě kapitánů zase vyzkouší Laosan. Cesta zpět utekla jako voda a nemyslím si, že to bylo tím, že jsme jeli po proudu. Opouštíme naše známé a míříme na večeři. Po noční prohlídce města nás touha po spánku dovede až do postele. Zítra uvidíme, co bude dál.
