Fullgas 2015: Jitijang – Mongolsko poušť
Po krátké snídani sedáme na stroje a valíme na sever. První úkol je jasný, najet zase na dálnici. První gate je tady a my bereme za plyn. Závorou se prosmýkneme celkem lehce. Aleš začíná nesmyslně brzdit. „Jeď sakra, jeď!!“ Hulákáme na náčelníka ve snaze nesrazit dalšího obsluhujícího. “ Kam, všude jsou policajti!“ vymlouvá se náčelník. Fakt, za závorou mají hnízdo.
Odstavují nás na krajnici a začnou nám domlouvat. Nemáme čas, tak všechno odkýváme, točíme a vracíme se na státovku. Po kilometru nás dojíždí dodávka plná fízlů a snaží se nás zastavit. Nebráníme spravedlnosti a stojíme. Soudruzi nám ukazují telefon, kde je napsáno – folow me. Z jejich úsměvu dedukujeme, že nám chtějí pomoc. Buď nás vyvedou na státovku, nebo se nad námi ustrnuli a vezmou nás na dálnici. Vracíme se zpět k dálnici a opravdu nás berou zpět k bráně. Máváme radostně na obsluhu a děkujeme za zdvihlé závory. Radost končí za branou u jejich hnízda. Zase nás odstavují a zvou do kanceláře.
Moc se nám nechce, ale jdeme. Zase nám ukazují telefon, kde nám sdělují, ať počkáme. Voláme Jimmymu, ať nás jedou osvobodit. Fízlům chceme poděkovat za jejich ochotu a vrátit se na státovku, ale to se jim nezdá. Takže tu asi nejsme úplně za odměnu. Za chvilku dorazí Jimmy a snaží se vyjednávat. Orgáni jsou však neoblomní. Máme setrvat a počkat na nejvyššího náčelníka, který sem už míří. Po další půlhodině přijíždí nažehlený orgán v letech v doprovodu třech kadetek. Blbá kombinace pro vyjednávání. Vybere od nás pasy, čínské řidičáky a techničáky a začíná ohromovat své okolí. Kromě nás tedy.
Velkoryse se obrací na nás s gestem, že jsme volní. Na dálnici nás blbec ale nepustí a ještě chce kopie našich dokladů. Kopírka je prý ve městě. Jimmy se kousne a tvrdě mu vysvětluje, že nemáme čas a na hranici na nás čeká jiný orgán o stejné a možná i větší hodnosti. Kapitán nás tedy pustí, ale jen s eskortou. Barevná show nás vyprovází městem. Cestou se soudruhům rozbije houkačka, tak aspoň troubí. Za městem nám ukážou směr a čekají, zda si to nerozmyslíme. Dáváme plnej a snažíme se dohnat ranní ztrátu. Cestou potkáváme největšího býka na zemi. Děláme s ním pár fotek, zkoušíme i toro, ale na to si sudokopytník nevěří. Za 4 hodinky jsme na hranicích. Jimmy s Leem nás čekají v oblasti výskytu prehistorických ještěrů. K naší velké radosti tu je tucty soch bez řádné ochrany. Na jednu potvoru se vyškrábeme, druhou po lítném boji skolíme na zem. Po zdařilém lovu jdeme na poslední oběd s našimi průvodci a kamarády.
Pak už nás čeká jenom celnice. Vše běží jako po drátkách. Nikde nečekáme, všude nás pouští dopředu. Na poslední závoře je čas říct sbohem. S klukama byla 17 dní hlavně sranda. I přes velké kulturní rozdíly jsme si padli do noty a celý výlet oprostili od oficialit a některých nesmyslných pravidel. Díky kluci – Xie xie!!! Padá opona a my vstupujeme do jiného světa. Hejno přetížených uazů se tlačí nárazník na nárazník. U okna pasovky všichni předbíhají a mávají celnici pasy přímo pod nosem. Je boj se vůbec udržet ve frontě.
Po pár lejstrech jsme v Mongolsku. Hned v městečku vybíráme půl milionu a nabíráme potraviny a vodu. Na první pohled je tu něco jinak. Je tu málo lidí. Konečně můžeme zastavit bez povinného focení. Pohoda! Za městem se ztrácí asfalt. Je tu jen obří planina, po které se jezdí, jak kdo chce. Zkoušíme něco, co se podobá cestě. Vlastíkovi tradičně padá voda.
Dezi pro její záchranu dělá maximum, ale nakonec padá. Po drobném boji v písku stavíme jeho stroj na kola a frčíme dál. Po kilometru začíná zase silnice, tak můžeme trochu prásknout do koní. Po sto kilometrech odbočujeme na malou šoustku a stavíme mezi kopečky. Dnes nám padla. Dáváme pivko a pozorujeme nastávající stmívání. Okolo se pasou koně a krávy. Je tu božský klid. Zima nás zažene do spacáků. Zítra míříme na Ulaanbaatar.
