Fullgas 2015: Dali – Lijang
V zapadlé hospůdce na malém dvorku nám sympatická dívka připravila kapučíno s opravdovou pěnou. Vychutnáváme si ten moment pod vzrostlou bouganvileí. Takhle si představuju ráno Hemingweje. “ Chtělo by to ale pastis, ne?“ Doplňuje mé rozjímání Dezi. Je čas tedy jít. Po 10 už sedíme na svých ořích a jedeme směr Lijang. Dnes to bude snadná práce, máme to jen 200 km. Našim průvodcům nestačila naše včerejší nepřítomnost a pouští nás zase dopředu. Za hodinu jsme na křižovatce, kde naše mapa i navigace mlčí.
Čekáme na kluky. Dýchavičný buick doráží až po 20 minutách. Leo má strach z policajtů a prosí nás o změnu pořadí. Neradi, ale souhlasíme. Chyba! Ve městečku o pěti ulicích hledá púl hodiny tu správnou. Když mine všechny a vjede do ulice stavebních materiálů, začíná větřit nějakou neplechu. Čtyři nalepený bavoráci na jeho kufru nevěští nic dobrého. Hned tedy staví a uprostřed míchaček a cihel objevuje svou záchranu. Celkem pěknou hospu. Na obědě se začíná Dezi učit nadávat čínsky. Moc mu to nejde, tak číšníkovi aspoň poděkuje. Zbylou stovku jedeme v dešti. V Lijangu nás však uvítalo opět krásné počasí. Stavíme na turistickém parkovišti starého města, kde nás má vyzvednout manažer hotelu. Ve chvilce jsme v obležení. Alešovi se v klíně střídá jedna dívka za druhou. Na moji drahou sedá jeden Číňan za druhým. U každého z nás je fronta na fotku. “ Nebudeme vybírat?“ Chceme se začít chovat ekonomicky. Ve chvíli, kdy Aleš hází klobouk na zem, přichází manažer. Hned nás žene pryč. Po chvíli přijíždíme k zachovalému, dobovému stavení, které je prý náš hotel. Do vnitřního dvorku se dostáváme přes tři schody vysoký práh. “ Parking is here!“ Ukazuje manažer na dvorek a vesele se zubí. Aleš rezolutně odmítá skákat přes schody s třímetrákovým BMW.
Druhá šance je však za rohem na poli, tak jdeme stavět most. První valí doktor a skáče jak kamzík. Pak Aleš, pak já s mezi zastávkou na vršku a na závěr flopem Dezi. Průjezd do centrálního dvorku nám komplikují náhradní gumy, které musíme sundat. Já ji mám plnou vody, jak jsem si myslel, kterou leju do okrasného záhonku. Z výrazu manažera, který gestikuluje nad záhonem to vypadá, že to voda nebyla. Má recht. Olej ukrytý v pneumatice nevydržel nápor naší jízdy a trochu se pobrindal. Moc se omlouvám a za účelem likvidce původce znečištění nesu gumu ven. Při tom se mi povede pocintat schody, dlažbu a prách, vše tisíc let staré. Pán domu to nevidí, nebo spíš nechce vidět. Hned nám nese pivo na přivítanou a hned v druhé větě nabízí svou pračku. Je to kluk upřimná. Nás ale neurazí. Bereme útokem naše svršky a cpeme je do pračky. Na pračce jsou všechny pokyny v rozsypaným čaji, tak voláme pana hoteliéra o pomoc. Bebl se toho hned ujímá a tvrdí, že už dá sám, ať jdeme do města. Neví, do čeho jde. Aleš s Dezim přináší další hromadu a na vrch mu dáváme lahůdku v podobě moto kalhot. Jeho překvapení přebíjíme mohutným děkováním. Bereme taxi do centra. Cestou, kdy řidič sem tam valí i stovkou, se Leo, náš opatrný řidič, dovídá otřesnou pravdu. Kamerové brány, u kterých Leo skoro vždy zastaví, nefungují. V Leově tváři ještě dlouho zůstává rozčarování nad nepořádkem, který by ve své zemi nečekal. V centru starého města mají asi něco zadarmo. Davy lidí tečou jak řeky, které se na náměstí spojí v jedno velké moře pohupujících se hlav.
Krásná architektura staré Číny je naplněná nevkusnými suvenýry, agenturami, bary a diskotékami. Takhle to vypadá, když vše řeší trh Václave! Chceme pryč někam do klidu. Cestou chceme ještě najít Prague caffe, které prý v uličkách opravdu je. Cestou skrz náměstí se s Dezim neudržíme a necháme se vtáhnout do skupinového tance místní komunity. Jde nám to tak dobře, že na závěr sklidíme nekončící aplaus. Kluci sice tvrdí, že tleskání na konci bylo součástí tance, ale to je blbost, to bych poznal. Konečně jsme u naší kavárničky. Malé dřevěné stavení s velkými okny a spoustou knih. Vcházíme dovnitř lační po čemkoliv, co nám připomene matičku měst. Moc toho není, nacházíme pár obrázků starého města a památeční knihu, kde necháváme svůj otisk. Po výtečné kávě a dortíku, který vychutnáme u skvělého jazzu, musíme jít. Večer nás čeká ještě naše zpravodajská povinnost. Jimmy nám slibuje místní pochoutku, smažený sýr. Asi tady praotec nezaložil jen kavárnu. Šmejdíme skrz nekonečné kuchyňské pulty, kde nabízejí pestrou paletu pokrmů.
Jimmy konečně nachází sýr. Vypadá to jako cukrová vata a taky to tak chutná. Nenápadně to letí do koše. Hned vedle je ta správná nabídka. Brouci, kobylky, včely, červi a na vrch štíři. Vše objednáváme a začíná degustace. Červi jdou, chutnají jako křupky. U včel to jde trochu ztuha. Jsou trochu žvejkací a křïdla lezou mezi zuby. Lahůdkou je ovšem štír. I když je smažený, pocitově v puse stále leze. Nemá ale šanci. Klouzne do tmy za včelkama a broučkama. Po bohaté večeři míříme zpět. Cestou ještě pomáháme místním kuchařům s odstraněním jasných nedostatků. Nemůžeme si s Dezim pomoc, když vidíme vyloženě lajdácký přístup při míchání polévky. Bereme jim vařečku z ruky a dlouhými krouživými pohyby předvádíme jak na to. To už zasahuju vedle na grilu, kde se lelkujícímu kuchaři připaluje maso. Vše mu odborně obrátíme a vysvětlíme jak dál. Jak to tady dělají bez nás, tomu nerozumím. Ke štaflu taxi potkáváme spoustu opilých lidí. Je to otřesný pohled :-)Když jsme dorazili na hotel, hned na nás naběhl manager s dotazem “ Už jste ty věci někdy prali?“ Odpovědí je mu náš smích. Kalhoty prý pral 3x a pořád tekla černá voda. „Asi se to odbarvilo.“ Dodáváme na vysvětlenou. Do půlnoci děláme zpravodajství a pak mažeme do pelechu. Je tu všude klid. V porovnání s včerejší uhelnou pánví, kde jsme spali hned vedle vlaku, to bude oáza pro náš klidný spánek.
