Fullgas 2015: Chengdu – Big Budha a zpět
První úkol je sehnat dva taxíky. Není to tak snadné. Místní byli asi na školení v Praze. Deklarovaná cena 8 korun za kilometr je jen orientační. Pokud jim nekývnete na jejich cenu, zařadí za jedna a jedou pryč. Když nemáte čas, je to jasná past na vaší portmonku. Na nádraží dorazíme 15 minut před odjezdem. Běžíme s Jimmym ke kase, kde se po chvíli paní směje a mává rukama.
Jimmy nasazuje omluvný výraz. “ Im sorry its bad railway station. Our train leavs from another place.“ Asi ho zabiju. Říkám tu novinu klukům. Vzhledem k tomu, že hned zase utíkáme na další taxi, tak vám nemůžu úplně přesně popsat jejich reakci. Do pámátníčku to není. U taxíků je stohlavá fronta. Tady nám pšenka nepokvete. Další vlak nám jede po půl 11, tak musíme makat. Zkoušíme ještě rikšu, kde nás posílají k taxi. Zachraňuje nás bus, který tam prý jede. 40 minut je očistec. Hromadná v Číně je opravdu hromadná. Na nádraží dorážíme půl hodiny před odjezdem. Po vytrpění dlouhé fronty jsou kluci konečně u okna. Najednou Aleš láme rukama a obrací oči v sloup. Všechno je plný. První volný flek je za dvě hodiny. Po zanadávání na všechno okolo se rozhodneme počkat. Ve Švýcarsku odjíždí vlaky na vteřinovou ručičku. Tady o osm minut dřív. Je vidět, že už jsou dávno před námi.
V cílové stanici hrajem oblíbenou hru, uplať si svého taxikáře. K Budhovi jedeme za nesmyslné čtyři stovky a ještě můžeme být rádi. Vstupné 500 Kč na hlavu už nikdo nekomentuje. Jsou krásné dvě odpoledne a náš dnešní přejezd na motorkách se pomalu rozplývá. Úplně bere za své, když se dozvídáme, že procházka po parku plném Budhů je na 2 hodiny. Po zdolání stovek schodů překonáváme peak a sestupujeme k největšímu sedícímu Budhovi světa. Když mě vidí Dezi, půjčuje si u místních židli a bere ji s sebou. Na bráně tvrdí, že jsem stár a skoro imobilní. To už jsme na dohled zdejší atrakce. Z kaňonu vykukuje obří golfový míček. Při bližším ohledání zjišťujeme, že nejdeme Budhovi k nohám, ale přímo k makovici. Socha je impozantní. Sedmdesát metrů vysoká postava vytesaná do skály budí respekt. Jen palec má osm metrů. Celé dílo vytvořili poze lidské ruce s primitivními nástroji. Zvládli to za sto let. Klobouk dolů. Děláme s obrem skupinové foto a pokračujeme v krasojízdě.
Cestou zpět chceme navštívit ještě ležícího Budhu, který má mít 170 m. Navigační cedule jsou tak zmatené, že projdeme každou cestičku a šlápneme na každý schod. Budha nikde. Člověk by čekal, že takové dílo se jen tak neztratí. Ptáme se místního zahradníka, který nám ho nakonec ukazuje. Obří socha si hoví uprostřed hory nad námi. Je nepřístupná a my si ji můžeme jen vyfotit. Super. Máme hlad, tak jdeme hledat hospu. Procházíme krásný bambusový háj, kde na chvíli konvertujeme k pandám. Pak už nás Jimmy bere do speciální želví restaurace, která má jednu mouchu, nemá želvy. Holt dneska má kluk svůj den.
Korunu všemu nasadí po objednání dražšího taxi s odůvodněním, že auto bude větší a vejdeme se všichni do jednoho. Rodinný sedan Kia komentuje už jen pokrčením ramen. Jimmy, Vlasta i Dezi se narvou s Alešem na zadní brázdu, mě chromému na žebra přenechali sedadlo vpředu. Chudák Kia. Vlak kupodivu jede a to z toho samého nádraží a kupodivu mají místo. Do Chengdu dorážíme v 9 večer, kdy si dnes naposledy zahrajeme ruletu s taxíky a míříme na hotel. Jdeme hned spát. Máme den skluz, ale stálo to za to.
